Článek
Už tradičně v MF DNES bilancuji uplynulý rok ve východní a jihovýchodní Asii. Loňský rok byl směsicí zpomalení, nervozity a občasných záblesk optimismu. Ekonomiky, které po dekády držely svět nad vodou, teď spíš žmoulaly kapesník.
Japonsko, ekonomicko-technologický dědeček regionu, dál stojí na místě, byť s úsměvem zenového mnicha, už dávno rezignujícího na myšlenku růstu.
Čína zase pokračuje ve svém experimentu, „jak dlouho může praskat realitní bublina, aniž by praskla“. Zatím drží, ale každý nový developerský bankrot natahuje její tenkou stěnu na samou hranici fyzických možností. Export se dál šourá, domácí spotřeba roste tak pomalu, že by ji předběhla i želva, a vláda stále doufá, že růstové grafy zvedne silou svého stranického odhodlání.
A Korejci mezitím vyřešili politický ping-pong, který by v řadě západních demokracií vyvolal dávivý reflex. Všechny tyto tři ekonomické velmoci ale spojuje demografický útlum, toto strašidlo 21. století. Dětí se rodí málo, mladí lidé žádné potomky nechtějí (vždyť jsou přece dražší než iPhone 17 Pro Max) a vlády stále odmítají masivnější příliv zahraničních pracovníků. Představa, že by miliony Vietnamců či Filipínců zvedaly jejich ekonomiky, je pro většinu asijských politiků horší než daň z majetku.
A tak se vynáší karta „robotizace nás spasí“. Ano, továrny plní nejenom robotické ruce, ale už i celí roboti, pomalu vstupující také do služeb. Nestávkují, neotěhotní a nezírají při dlouhých přestávkách na toaletě do mobilu. Ale v roce 2025 se ukázalo, že ani ta nejchytřejší umělá inteligence nezvládne postavit lešení na mrakodrapu nebo vyčistit kanalizaci v Ósace. Robotizace jistě pomůže, ale ne s populačním problémem.
Vítěz poražený korupcí
Vietnam jako geopolitický vítěz dál těží z velké hry mezi Spojenými státy a Čínou. Americké i čínské firmy tam přesouvají výrobu (čínských firem sem za minulý rok přišlo 1 500), aby shodně unikly Trumpovým tarifům. Vietnamská ekonomika roste (přes 7 procent) a hanojské kavárny praskají ve švech. Jen chronická korupce se zdá být nevyléčitelná. Je jako bambus: rychle roste a nedá se jí zbavit. Protikorupční kampaň „Hořící pece“ sice uvěznila tucty funkcionářů, ty zbylé ale teď brzdí v rozhodování, protože se bojí podepsat i fakturu za toner do tiskárny.
Jihovýchodní Asie dál urbanizuje tempem, které Evropa nezažila ani za průmyslové revoluce. Jak střední třída narůstá, v Jakartě, Manile nebo Hanoji si mladí kupují byty, skútry, klimatizace a kávu v kelímku, současně však spouštějí pro region zničující energetickou poptávku. A to i proto, že fosilní paliva jsou tady pořád levná, dostupná, a dokonce i ještě politicky únosná. Emise rostou tak, až má smog v Bangkoku barvu krémové kokosové polévky a manilské děti musí mít filtr na mobilu i v dýchacích otvorech.
V tomto přehřátém prostředí se staré spory snadno mění v nové konflikty: střety Kambodže a Thajska v minulém roce ukázaly, jak rychle lze historické křivdy znovu aktivovat v okamžiku politického a sociálního tlaku.
Zakázková ekonomika či gig-ekonomika mezitím zaměstnává stamiliony. Kurýři a řidiči tu pracují tak usilovně, že sociální sítě začaly používat nový mem: „Zítra si dám volno. Možná.“ Ze statistik úmrtí přepracovaných kurýrů to skoro vypadá, že region nejrychleji produkuje nejen čipy, ale i syndrom vyhoření.
S mobilem místo dětí
V Japonsku, Koreji a Číně se rodí tak málo dětí, že část škol přechází na distanční výuku. Ne kvůli covidu, ale pro nedostatek žáků. Financovat děti je prostě drahé – školné, kroužky, komunikační technika, byt, čas. A lidé z generace Z i generace Alfa vám na to říkají: „Děkujeme, ale raději si koupíme druhý telefon.“
Asijská mládež tráví na sociálních sítích tolik času, až jí to musí zarazit státní moc. Čína a Vietnam už regulují algoritmy, Korea se o to teprve pokouší, Japonsko to již zvažuje, ale Singapur to hned testuje. A generace Alfa? V Asii se zatím nezdá, že by se z prokletí komunikační závislosti vymaňovala, ale alespoň začal být módní „digitální detox“. Tedy módní je hlavně na sociálních sítích, samozřejmě.
Jak se Asie dívá na Evropu?
Jak se Asie dívá na Evropu? S dávkou pobaveného smutku. V debatách se objevuje věta: „Evropa už byla.“ Německá ekonomika klopýtá, francouzská se dlouho už jen tváří, že neklesá. A když novináři v Šanghaji píší, že „Čína už dělá lepší víno než Bordeaux“, je jasné, že to není jen marketing, ale signál, že „vám už umíme konkurovat úplně ve všem“.
Nezvládnutá migrace, energetická krize, pomalá digitalizace – to vše vytváří obrázek starého kontinentu, který se zastavil. A Asie má pocit, že zatímco ona běží a často tryskem, Evropa je starý mudrlant v křesle, který se zaobírá hlavně sám sebou, nebo chystá maximálně další lekci mentorování – ovšem už zcela bez publika. Příkladem je i zpráva Obchodní komory Evropské unie v Číně z prosince 2025 „Řešení závislostí v dodavatelském řetězci“.
Už posté poukazuje na „vysoce efektivní průmyslové klastry“, které z Číny „udělaly jedinou výrobní supervelmoc na světě a základní kámen globálních dodavatelských řetězců.“
Čínské „vysoce efektivní průmyslové klastry“ ale po desítky let spoluvytvářely Evropa a USA, když z přinesených technologií rýžovaly na čínském zboží miliardy bez ohledu na budoucnost.
A Evropa si je celé situace vědoma už nejméně druhou dekádu, ale stále reaguje buď opakováním bezradných konstatování, nebo ustupováním nejsilnějším lobby. Ústupky lobbistům ale bývají nesystémové a dvousečné, antidumpingová řízení jedny evropské výrobce ochrání, jiné zase poškodí zvednutím výrobních nákladů. Asie poroste dál, jenom pomaleji. Hlavním motorem zůstává přesun venkovanů do měst – ten ale funguje pouze do hranice zhruba 60 procent městské populace. Potom se, jak už Čína moc dobře ví, dosavadní motor zadře a růst začne vyžadovat jiné, podstatně hůř dostupné palivo: domácí spotřebu.
Ovšem nejvíc bude bolet demografie, mnohem víc než inflace. Čínský realitní trh se bude dál potácet, zatímco Japonsko se po letech levných peněz opatrně rozhlíží po zvýšení sazeb – nebo alespoň po signálu, že éra výjimek se chýlí ke konci.
ASEAN sice poroste rychleji než zbytek regionu, jenže za cenu rostoucí ekologické zátěže a prohlubující se gig-ekonomiky, která sice vytváří práci, ale jen zřídka jistoty.
Asie není strašidlo
A Česká republika? Pokud dokáže odložit ideologické brýle a prázdné moralizování minulých let a začne chápat Asii jako příležitost, nikoli jako strašidlo, má šanci uspět. Nikoli jako mocnost, ale jako země, která umí nabídnout technologie, výzkum, strojírenství, průmyslový design i kulturu. Česko nepotřebuje být mostem mezi kýmkoli – stačí, když bude čitelným a spolehlivým partnerem, který rozumí asijskému myšlení a jedná s respektem i zdravou sebedůvěrou.
Rok 2025 potvrdil, že východ Asie zůstává jedním z ekonomických motorů světa. Už to ale není sprinter, spíš maratonec s trochu bolavými koleny. Evropa mezitím řeší, zda ji její současné, křesel se křečovitě držící byrokratické vedení dokáže vůbec postavit zpátky na start. Zatím to tak nevypadá.
Vít Vojta, sinolog a vydavatel Asiaskop.cz
Text vyšel jako komentář pro MF Dnes v sobotu 10. ledna 2026. Naleznete ho také u nás na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme dění v celé Asii.
