Článek
To mě moc nepopisuje. Ale bez tohoto slova, bez té zkratky, bych se leda musel popisovat konkrétními rozdíly: takto to mám ve vztahu, takto při konfliktu, takto prožívám. To je v běžné situaci nesdělitelné. Tak nevím.
Celý život jsem hrozně ukecaný. Jazyk je můj štít a meč. Umím psát a umím mluvit, vždycky jsem uměl. Hodně jsem četl, hodně jsem psal. Umím mluvit jako vesničan i jako architekt a cokoli mezi tím. Umím se přizpůsobit dialektu, tempu řeči i slovníku. Jazykem řídím situace. Měl jsem za to, že všechno se dá ukecat nebo okecat. Přátelé i rodina mě mají za mnohomluvného.
Hovořím ponejvíce o takzvaných „třetích tématech“. Tedy nic osobního. O politice, ekonomii, technologii, přírodě, diluviální fauně, nutrici, energetice, medicíně, evoluci lučních kytek a ústním ústrojí členovců. Vyprávím dětem, rodičům, kamarádům, náhodným kolemjdoucím i paní pokladní. I v terapii mluvím. Mluvím a mluvím.
Když slova naráží do zdi
Ale jsou i rozhovory osobní, vztahové. Tam jsem se často ztrácel.
„Proč mi tohle říkáš?“
„Kam tímto hovorem směřujeme?“
„Co přesně teď potřebuješ?“
„Definuj pojem, upřesni frekvenci.“
„Tohle asi chápeme každý jinak. Ty mě asi neposloucháš. Tak jseš asi idiot.“
Ó, kolik jen hovorů si pamatuji, kdy jsme na sebe s úžasem zírali a mysleli si, ba i nahlas deklamovali, že ten druhý je asi omezenec, když ani teď nerozumí.
V rámci svého autistického coming outu jsem teprve nyní objevil, že řeč má různé funkce. A já některé vůbec nepoužívám! Jiné zase asi nadměrně.
Jazyk je pro mě nástroj myšlení, sdělování, modelování a řízení situace. Jenže mi teprve teď došlo, opravdu jsem to nazřel a pochopil, že se řeč používá i jinak. Ke sdílení emocí, k navázání vztahu – takzvaná relační a fatická funkce jazyka. To je třeba srdíčko, jehož emulované užití jsem líčil v předchozím článku.
Bydlím někde pod jazykem
Tohle byly ty největší nedorozumění! Ona mi říkala, jak se cítí, a chtěla to sdílet. Já jsem to chtěl řešit. Proč mi to říkáš, když z toho nic nevyplývá? Jaký je merit, o čem se bavíme? Indicate precisely! „Jen ti sděluji svůj prožitek…“
I v terapii chtěli slyšet prožitek. „Jak vám teď je? Co teď cítíte?“ To mě vždycky spolehlivě a zcela zaseklo. Až bolestivě. Nerozuměl jsem tomu. Až teď mi to došlo.
Můj prožitek je němý! Z knih a rozhovorů jsem postupně nabyl dojmu, že mnoho lidí má mezi prožitkem a řečí spojení, které já postrádám. Dokážou ze svého prožívání průběžně vytvářet věty, sdílet je a někdy právě tím získávat pocit blízkosti. Pro mě je to úplně cizí operace.
Já existuju a bydlím někdo pod jazykem! Jsem tělo, zvíře, maso, dech, krev a hlad. To jsem já, to je můj život a má existence. Jazyk a rozum jsou můj orgán, jako třeba ruka. A zjevně mi chybí nějaký kabel mezi prožitkem a jazykem, protože jakýkoli pokus svůj prožitek popsat jej bolestivě přetrhne. Já pak umím jen z těch rozsypaných zbytků jazykem a rozumem rekonstruovat, co jsem cítil.
Nechybí mi vnitřní řeč. Mám vnitřní monolog. Rozsáhlý. Uvnitř mluvím – rozebírám situace, které se kolem dějí, přemýšlím o jejich možném dalším vývoji, rozjímám nad paleoklimatologií nebo erotickými fantaziemi. Pokud vnitřně komentuji něco jako svůj prožitek, umisťuji referent vždy ven: je krásně, to se povedlo, je skvělá, dneska je to v pytli! Můj prožitek o sobě nemluví. Nevzniká ve mně popis toho, co prožívám a co to znamená.
Jazyková emulace versus čistá data
Dokonce i když je mi něco líto a řeknu, že je mi to líto, tak ten výraz, ta věta, nevychází z mého pocitu, ale je jazykovou emulací. Je to jiný proces! Rozumíte? Jenže to je pro neurotypického člověka asi těžko představitelné. Takže mluvím jako inženýr, ale žiju jako zvíře.
Ze svého prožitku zvládnu opravdu říct pouze něco jako „fuj“, „ano“, „pojď sem“ nebo „dost“. To je upřímné, to jde ze mě, z prožitku. Nedokážu ale popsat, jak se cítím, přestože to vím a jsem s tím v kontaktu. Nejsem ztracen ve svém prožitku – jen je to nepojmenované, nevyslovené, nepopsané, předjazykové.
Ani mé pohnutky a emoce nemají názvy. To, co prožívám, ke mně nepřichází s názvem strach, smutek, úzkost, láska nebo zármutek. Můj prožitek může mít stejný či podobný obsah jako váš. Jen nemá jméno emoční kategorie. Je to tělesná a situační skutečnost, ne věta o mém vnitřním stavu. Umím emoce vyjádřit: svým chováním, tónem hlasu a hlasitostí, gesty, výrazy tváře. Jsem dost expresivní. Ale neumím je popsat - nejvýš vykřiknout.
Ale naučil jsem se v terapii vytvářet sofistikované, detailní rekonstrukce. Emoční popisy. Snažil jsem se o pravdivý, objektivní popis. Povídal jsem o sobě jako o klinickém případu. Myslím, že jsem v tom dobrý. Nechápal jsem nikdy, proč je to dobré, k čemu to je, kdo z toho co má. Ale naučil jsem se to, byl to úkol. Ne že bych nic neprožíval. Jenže otázka „co právě cítíte?“ přerušila původní prožitek a přepnula mě do výroby zprávy o něm. Mezitím jsem dál prožíval napětí, úzkost a potřebu odejít. Jen jsem už nebyl v tom prožitku, na který se terapeut ptal.
Kolik jen knih jsem přečetl, které trvají na tom, že partnerská intimita je založena na zpřístupnění prožitku, na sdílení emocí! Ale mně se prožitek přetrhne, když se ho pokusím popsat. Když mi partnerka řekne „jsem smutná“, rozumím té informaci. Může mě silně zasáhnout, může spustit napětí a potřebu jí pomoci. Ale samotné sdělení jejího vnitřního stavu mi nevytváří pocit větší blízkosti. Nevstupuji skrze její slova do jejího prožitku. Dostávám informaci, se kterou se snažím něco udělat. Můj jazyk prožitek neunese.
Nezadržuji výpověď. Ten text uvnitř vůbec neexistuje
Zmetek vzniká tím, že když mluvím k věci, dobře, zábavně a sofistikovaně, druzí mají pocit, že přece samozřejmě mohu mluvit i o sobě, svém prožitku, našem vztahu. A když takto osobně nemluvím, myslí si, že jsem vyhýbavý. Že je za tím něco, co jim nechci ukázat.
Jenže já uvnitř nemám text, který odmítám přečíst. Nezadržuji výpověď. Ta výpověď v mém nitru vůbec nevzniká, ani když se snažím. Moje emoce se projevují. Jen samy sebe nekomentují.
Ve snách by mě nenapadlo, jak ohromnou komunikační propast to může ve vztahu způsobit.
Příště :
