Článek
Ale mám to jinak. Hodně jinak. Když jsem na to přišel, mohu na tom stavět. Jak prožívám romantický vztah jako autista? A jsem vůbec autista?
Vztah pro mě není stav mysli, továrna na emoce, ani vzplanutí. Emoce s tím vlastně pro mě mají jen málo společného. Vztah je hlavně prostor, ve kterém žiju. Je to rámec mého života. Život má jiný průběh a pravidla, když jsem ve vztahu a když ne. Ve vztahu mám silný pocit že někam patřím, vydržím víc, jsem stabilnější, odolnější, silnější a spokojenější.
Proč vůbec do vztahu chci ? Zejména proto, že mě druhé pohlaví přitahuje. Hodně. Vztah prožívám tělesně. Fyzicky. Jako dotek, péči, sex. Žena je pro mě především samice, která mi voní, přitahuje mě, toužím po ní. Chci se jí dotýkat, starat se o ni, chci nasávat její vůni a chránit ji, chci se dotýkat její kůže a usínat s ní. Chci s ní trávit čas. Jenže přitažlivost sama ještě vztah nevytváří. Hlas rozumu pak zkoumá, jestli jsme slučitelní, jestli máme životy které do sebe zapadnou. Osudovost, druhá polovina, blesk z čistého nebe, láska na první pohled jsou pro mě nepochopitelné koncepty. Voní mi, chci ji - a budeme spolu umět žít? Tělesná přitažlivost způsobuje, že s určitou ženou chci být. Společné rozhodnutí a závazek vytvoří svazek, v němž pak žiju.
Vnímám, že je pro mě ostrá hranice mezi tím, kdy nejsme ještě pár a kdy už ano. Pro mě je tento okamžik jasný a zlomový. Od té chvíle patříme k sobě, od té chvíle platí jiná pravidla a život má jiný rámec. Po prvním rande spolu určitě nechodíme. Po desátém už možná ano. Ale kdy se to stalo? Od kdy je nepřípustné randit s další ženou? Když jsem se jednou NT partnerky zeptal, jestli už spolu chodíme, vnímala to jako tlak na vztah. Já jsem přitom jen chtěl vědět, kde jsme.
Vztah je pro mě dohoda. Smlouva. To zní právnicky a sterilně. Použil bych pro to jiný pojem, ale nenašel jsem jej. Jakmile se zavážeme, vytvoří to rámec vztahu. Vztah je pro mě ten závazek. Jak se u toho kdo cítí je sice důležité, ale odehrává se to v tom rámci. Můžeme se zabývat tím, jak komu je. Ale moc to nechápu jako materiál, z něhož je vztah tvořen. A i když je mi špatně, dál pracuju pro naši jednotku a doufám, že ostatním (mé partnerce, dětem), je v tu chvíli líp. Teprve nyní zjišťuji, že závazek nemusí znamenat neomezený nárok na všechny moje zdroje. Chci pro svou jednotku pracovat. Ale potřebuju v ní také žít. Doposud… jsem tuto hranici nerozlišoval. Sloužil jsem a nehleděl jsem vůbec na to, jak se mi v tom žije, co chci.
Dohoda není pro mě vězení, ale základna, stabilní půda. Nejde o to, že by se nedala zrušit, že by vztah nemohl zaniknout. Ale je to až poslední možnost. Myslím, že je pro mě vztah mnohem pevnější a trvanlivější struktura, než pro mnoho NT. Jsem ochoten v něm a pro něj trpět, obětovat se. Nemám problém řešit, jak co uděláme: tohle mi nevyhovuje, pojďme se domluvit na tomto. Ale: „necítím mezi námi spojení. Nevím, jestli jsme si ještě blízcí.“ - slyším, že rámec už nedrží, otevírá se možnost ukončení vztahu. Je pro mě obrovský rozdíl, mezi tím, když se bavíme o tom, co udělat, aby nám/jí bylo lépe (že chce více pozornosti nebo abych si uklízel ponožky) a tím, že se cítí daleko a náš vztah ochladl - to je pro mě poplach.
Chystám se pak na potopení lodi. Rámec se chvěje. V tu chvíli hodnotím celkovou situaci, přemýšlím o všech možnostech: bude se chtít rozejít? Jaká bude další strategie, co bydlení, jak se bude řešit toto a tamto. Co udělám já a co ona. Je pro mě přirozené, že žijeme uvnitř vztahu. Nepotřebuji ho nijak dokazovat. Tím, že jsem přišel domů a ona také, realizujeme náš vztah. Tím, že si dáme pusu, to je tělo našeho vztahu, není to zpráva o něm. Že společně jíme. Máme sex. To je vztah. Bydlíme spolu. Pracujeme spolu.
Srdíčka, květiny, vyjádření lásky jsou pro mě symboly, které umím používat. Ale nevytvářejí mi blízkost. Nejsou tím, v čem vztah žiju. Objetí není pro mě symbol, že jsme spolu - objetí JE náš vztah. Asi to vychází z mého němého prožívání, ale jazykem ani symbolicky nedokážu sdělit své prožívání, ani prožitek přijmout. Dotekem ano. Společnou prací a sdílením časoprostoru ano. Můžeme sedět a oba si číst, nemluvit, dotýkat se nohou nebo být pod jednou dekou, nebo každý na svém křesle: a jsme spolu doma. TO je náš vztah, plný a realizovaný. Nic víc není.
A… tady se dosti ostýchám se odhalit. Zjistil jsem, že se velmi významně liším od současného ideálu. Protože pro mě před vznikem svazku existuje více potenciálně kompatibilních žen. Nečekám na odhalení jediné nenahraditelné subjektivity. Na tu pravou, jedinou. Potřebuju ženu, která mě přitahuje a se kterou lze vytvořit společný život. Splníme… kritéria. Je to jako hodnocení, jestli jsme kompatibilní. V různých osách, přitažlivost, vůně, sex, praktičnost, životní styl, bydlení, děti atd. Po rozhodnutí už však nejde o libovolnou kandidátku. Je to moje žena. Je to moje žena, protože jsme se takto rozhodli. Domluvili. Nejde o to, nakolik je její život nebo nitro jedinečné. Nebo mé. Záleží na tom spojení, na dohodě, na rámci který jsme vytvořili, na našem vztahu.
Navíc… její emocionalitu a vnitřní pochody vnímám jako vnitřní procesy. Podobně jako tlukot srdce a trávení. Já chci aby se cítila dobře. Jako i chci, aby dobře trávila. Rád se na tom budu podílet, vyjdu jí vstříc. Budu se starat. Ale nečekám podrobný report každý den. Nepředstavuji si, jaké je být jí. Jak to asi má, jak to prožívá. Podobně se tímto způsobem nevěnuji ani svému prožívání. Emoce moje i její jsou pro mě jako vegetace podél cesty. Kráčíme cestou, někdy je hůř, jindy líp, někdy mě, jindy jí. Bez ohledu na to jdeme dál. Rozhodující je chování, činnost, její a moje volby, přítomnost, tělo a spoleh. Nikoli průběžné sdílení a vyhodnocování našich emocí.
Pokud má partnerka emoční potřeby, strašně mi pomáhá/vyhovuje, když to jasně označí a řekne co potřebuje. Pláče - a řekne, není to kvůli tobě, stalo se mi něco v práci, potřebuju abys mě objal. Velice bych ocenil, kdyby dokázala i nějak odhadnout čas. Trochu se vždycky bojím, že to třeba bude na zbytek dne, na hodiny. Spontánně se však o její prožitek nebudu zajímat, stejně jako o svůj. To je asi obtížně uchopitelné pro NT, protože to rozhodně neznamená, že by mi byla jedno. Je to jako s tím tepem srdce - chci, aby jeji srdce bilo hezky a chci, aby jí bylo dobře. Spíše však budu pečovat, než zjišťovat.
Ve vztahu nejen nepotřebuji, ale ani nepreferuji, abychom do sebe hluboce nahlíželi. (Příliš mnoho informací a nevzniká mi tím blízkost.) Chci, abychom měli jasno v tom, co platí, co kdo čeká, co se děje. A hlavně abychom spolu prostě žili. Abychom se na sebe mohli spolehnout. Abychom mohli společně stát na hlídce, kryli si záda, dělili se o zdroje. Patřili k sobě. Vytvořili rodinu. Až do smrti.
Příště :
