Článek
Děláš a říkáš ty správné věci, ale necítím tě
Jednou řekla tu větu. „Děláš a říkáš všechno správně, ale já tě necítím“. Pokoušely se o mě mdloby. Kolik času jsem věnoval studiu toho, co dělá správný partner! Desítky knih, roky terapií. Neodcházel jsem z nepříjemných situací, hard talks, všechny emoce jsem vydržel, v pláči jsem ji objímal, ačkoli mi hlava mohla vybuchnout. Byl jsem přesvědčen, že jsem to zvládl dobře, že mi asi nějaké drobnosti unikají, ale nic stěžejního! A ona to vlastně potvrdila : děláš a říkáš všechno správně. Jenže : já tě necítím. Zvažoval jsem, že jí nabídnu ať si přivoní k nějaké mé aromatické části. To jsem nakonec neudělal. Jenže podle takového zadání nelze pracovat. To … je prostě … zrada.
Postupně mě to přivedlo k úvahám a literárnímu průzkumu, co je to vlastně vztah. Pro mě byl a je život zejména nekonečný proud úkolů přerušovaný přestávkami a odpočinkem. Ke vztahům jsem nepřistupoval jako k úkolu od začátku. Jenže mi ty vztahy nějak nešly. Tak jsem ho začal studovat a nastudované postupy uplatňovat. Jako všude jinde. V knihách psali : aktualizujte love maps, odpovídejte na partnerovy nabídky ke spojení (bids for connection), povídala že chce říkat hezké věci. Úkoly! A to často úkoly neukončitelné, průběžné. To je nejhorší druh úkolu, další trvale spuštěný rezidenční program v mé hlavě. Snažil jsem se jí vyjít vstříc, když něco chtěla. Jen to všechno byl prostě úkol. Pojďme si promluvit. Chtěla bych někam jet. O svých potřebách jsem celou dobu věděl, ale přišlo mi že na ně v tom vztahu není místo. Ne kvůli tomu že by mi ho ona nedopřála, to jsem měl naučeno dávno předtím. A tak jsem sice plnil, ale současně mi přišlo, že toho chce moc, pořád něco, že je to jako další práce.
Četl jsem ty knihy. Jelouschek, Gottman, Fromm, Chapman, Aldortová a mnohé další. Přišlo mi, že popisují stejnou skutečnost, stejnou horu, jen z různých stran. Jen jsem prostě vůbec nepoznával krajinu. Líčili horu, ale já měl před sebou pláně savan. Nu… šel jsem kam to popisovali, a zkoušel to. Kde líčili snadnou cestu, byly strže. Kde měl být brod, bylo houští. Emoční otevřenost, afektivní zrcadlení. Buďte otevření ,sdílejte své emoce. Partnerovy emoce zrcadlete zpět. Měl jsem z toho hrůzu. Tady se u mě nejspíš skládala ND struktura s bolestnou životní zkušeností. Výsledkem byla hrůza z emoční otevřenosti a velmi malá schopnost dělat právě to, co manuály doporučovaly.Snažil jsem se ! Pracoval jsem. Ale šlo to opravdu špatně. Jako ve tmavém sklepě opravovat motorku podle návodu k pračce.
A tak jsem emuloval. Když jsem v sobě tu pohnutku nebo schopnost neměl, sledoval jsem jak to dělají ostatní. Jak to vypadá v knihách, v seriálech a filmech, jak to dělají kamarádi. Posílají si srdíčka. Aha. Vůbec nevím co to s těma srdíčkama máte, ale dobře, zkusím posílat srdíčka. Aha, srdíčko je znak, jehož odeslání na tváři příjemce obvykle vyvolá úsměv ! Ok, dobré vědět, dá se použít. I to objímání v pláči byla emulace. Pro mě by první pohnutka když kdokoli pláče byla poslat ho pryč ať se vypláče a přijde až bude na tom lépe. Anebo odejít sám. Zjistil jsem, že takové řešení má suboptimální následky. Emulace nebyla podvod. Byla to moje skutečná snaha o péči v naučeném jazyce. Jenže čím lépe jsem ten jazyk ovládal, tím víc zakrýval, že moje vlastní vztahovost funguje jinak.
Jenže to selhalo. Z mého pohledu jsem udělal všechno správně.Z jejího pohledu byla forma správná, ale chyběl jí obsah, který očekávala: pocit, že se přes ta gesta dostává přímo k mému prožitku. Emulace se ukázala jako slepá ulička. Čím přesvědčivěji jsem dělal správné věci, tím obtížnější bylo pro partnerku pochopit, proč se cítí sama. On je přece v pohodě, chová se hezky, chodí do práce, říká ty správné věci, tak co se děje, proč jsem tak sama?
A to je podstata tzv Kassandřina syndromu (CADD : Cassandra Affective Deprivation Disorder). Partneři nepoznaných ND lidí trpí jakýmsi emočním vysycháním a nemohou si ani postěžovat. „Co ti pořád vadí, vždyť je fajn, je doma, pomůže, pracuje, nepije. Je milý!“ Tohle není oficiální psychologický pojem a jeho užívání se nedoporučuje, protože přesouvá vinu na stranu (nepozaného) ND partnera. My ale typicky nechceme škodit, jen NT a ND světy se hluboce liší. Je obtížné vylíčit, jak destruktivní tato společná cesta je. Opravdu to dovede člověka na hranu šílenství, plíživě, pomalu, daleko. Já jsem dělal co bylo v mých silách. A stále jsem selhával. Hledal jsem cestu, makal na tom, a přesto nestačil. Ačkoli jsme se měli rádi a ačkoli jsem na tom makal ze všech sil, oba jsme zůstali sami, nepochopení, s narůstající hořkostí. Nevím, jestli umím žít vztahy lépe. Poslední vztah trval pět let a skončil začátkem tohoto roku. Od té doby jsem prošel autistickým coming-outem a nastudoval hromady dalších informací. Nevím, jestli mi to příště půjde líp. Cítím se jako úplný mimozemšťan. Začínám teprve zjišťovat, na čem vztah stojí pro mě — co v něm není náhražka blízkosti, ale blízkost samotná.
Vztah pro mě totiž stojí a funguje na úplně jiných základech. O těch si povíme příště.
