Život autisty: řekla, že mě miluje. Pomoc !

Dnes nabízím vhled do mého prožívání emočních situací. V tomto případě je má autistická výpověď výrazně změněna negativní životní zkušeností, nejen dětskou - traumatem. Pro mě slovo trauma moc nefunguje, je příliš obecné. Trefněji bych to popsal : jak jsem se naučil bát a dávat pozor. Trauma doprovází poruchy autistického spektra často, mnohem častěji než NT lidi. Málokterý autista se mu vyhnul. Alespoň jednu traumatickou zkušenost uvádí ve studiích až 80% autistů, šikanu a odmítnutí 40-70% a PTSD podle některých studií u žen a dospělých autistů až 40%.

Rozeznávám v sobě něco klidné a často zvědavé : nerozumím, nechápu, nevím co s tím máte, nač to je, ukaž mi to, jak to funguje, něco mi k tomu řekni, to je fascinující? A něco druhého co je jako toulavá kočka : do háje, budou emoce! Poplach! Sirény! Mobilizace! Dělostřelecký přepad! Do krytu! Anče, Kuba, Hajnej! Je to struktura a trauma? Možná.

Když jsem četl tu vztahovou literaturu s důrazem na emoční sdílení, na sdílení prožitku, poléval mě studený pot. Když jsem chodil na terapie, kde jsme se dostávali do podobných krajin, také. Jakmile došlo ve vztahu na emoční chvíle, prožíval jsem hluboké úzkosti. Zajímavé je, že se to týkalo velmi často i emocí pozitivních. Když mi řekla, že mě miluje. Pomoc ! Spustí to ve mě kaskádu. A jéje, miluju Tě! Proč to řekla, co máme za situaci? Co asi chce? Bude to dál rozvíjet, vstupujeme do rozsáhlejšího sdílení nebo to byl jen výkřik? Co mám do pytle odpovědět? Bude stačit „hmm“ ? Nejspíš ne. Co kdybych zkusil odvést téma jinam? Ach, ona čeká na odpověď!! Přitom ji mám rád, chci ji - jen její vyznání otevírá komunikační děj, jehož pravidla, očekávanou odpověď ani délku neznám.

V emoční situaci, ať už jde o vyznání lásky, se mění funkce jazyka. Význam slov se posouvá nebo bych řekl, že až volně plave. Nikdy, vždycky, do smrti, vztah, my, nesnáším. Počkej, nerozumím, potřebuju definovat pojmy !! Zbláznil ses, proč definovat, snad slyšíš co říkám ?! Na vyslovené emoční vyjádření je třeba reagovat. Jenže já nemůžu a ani nechci reagovat na téhle nepřehledné, tekuté, málo srozumitelné a nebezpečné úrovni. Pokouším se partnerku a její emoce řídit, uklidňovat. Má snaha změnit situaci a její stav obvykle neodpovídá tomu, co potřebuje.

Naučil jsem se strategii minimální odezvy : kolik nejméně toho musím říct? Protože když jsem se pokusil v emočních situacích použít jazyk zvyklým způsobem, nefungovalo to. Chtěl jsem posunout rámec, zklidnit atmosféru, rozebrat příčiny, navrhnout řešení / opatření. Obvykle fail a eskalace. Zkusil jsem mlčet. Obvykle fail a eskalace. Je třeba mluvit. Jenže emoční situace je jako chůze minovým polem. Každé slovo může být rozbuškou a já na něm nepoznám, že má tento potenciál. Řešení je super pečlivě slova obracet, volit slova co nejobyčejnější a pokud možno vágní a říkat jich jen tolik, aby konverzace sotva mohla pokračovat. Trochu ji vlastně zadrhávat, zpomalovat. Aby se pokud možno brzy vyčerpala a my se mohli vrátit do klidnějších vod.

Tak hluboké to nedorozumění je. Pro NT - a to je nejspíš většina čtenářek a čtenářů - je emoční sdílení základním pilířem vztahu. Pro mě je to definice očistce. Opakuji, že to není „čistě autistické“, má je traumatizovaná autistická odpověď. Možná na tomto místě bych si dovolil malou odbočku : autismus je obtížně definovatelný. Veškeré autistické chování můžeme vidět i u neautistů. U autismu jde o celkový vzorec. Má sice diagnostická kriteria, ale ne jeden charakteristický projev. Jde sociální a emoční …nestandardní nastavení a nezvykle hluboké zájmy, jakousi systematizaci. Simon Baron-Cohen ve své teorii pattern seekers klade důraz na hledání vzorců, pravidelností a souvislostí. V tom se poznávám: moje pozornost směřuje převážně ven, k fungování světa. Vlastní ani cizí subjektivitu obvykle nezkoumám. Nevím, do jaké míry tento konkrétní směr pozornosti sdílejí ostatní autisté. Napište, jestli mě čtete!

Mám velmi rozvinuté vnímání člověka : jak je oblečený, jak stojí, mikropohyby, gesta, výraz tváře, jeho pach nebo vůni, kdy začne mluvit, jak a o čem, tempo, tón, formulace, jak se účastní dialogu, řídí nebo reaguje, kam hledí atd… Hodně poznám už jen z toho, jak zavře dveře. Když ho znám, nemusím ji/ho ani vidět a vím že je naštvaný/á. Jeho nebo její stav ve mě nerozonuje. Necítím ozvěnu toho, co ona. Jen ji opravdu vidím, v tisíci aspektech.

Často poznám, že se změnil její stav i to, že je naštvaná. Nevím však proč, čeho se to týká, co bude následovat a co ode mě chce. Když chce ona slovy vnitřní stav sdílet, běží mi rozsáhlý a náročný proces. Vážím slova, když řeknu toto, nejspíše bude reagovat takto, když neřeknu nic, nejspíš takto. Kam tu konverzaci mám vést? Co přesně po mě chce, chce jít do hloubky nebo uklidnit, chce řešení nebo se jen vypovídat?

Celou situaci navíc dramaticky zhoršuje má stresová reakce. Uvedl jsem, že nerezonuju s jejími emocemi. Ale to neznamená, že zůstávám klidný! Čím výraznější emoce ona prožívá (nebo kdokoli v mé blízkosti, neznámá žena v čekárně u lékaře), tím více jsem stresovaný. Když pláče, mám během první minuty klidový tep na 120, potím se, jsem napjatý. Hlídkuju ve VÁLEČNÉ situaci. Kdy se rozpadne, kdy začne být agresivní, co se děje, co přijde za jobovka.

V knihách psali, sdílejte s partnerem emoce. Prý : neodcházejte. Nikdy jsem neodcházel. Všechno jsem vydržel. Pláče, hádky, řešení. Ale i vyznání. Uvnitř tlak, tep, panika, válka. Navenek ztuhlý, nehybný. Objímal jsem ji v pláči. Zůstat byla moje odpověď na zadání. Neodcházet. Vydržet. Objímat. Mluvit. Jenže výdrž není totéž co bezpečí. A moje přítomnost neznamenala, že jsem v té situaci mohl prožívat blízkost. Stresová reakce mi vzala 99% mozkové kapacity. S posledními volnými deseti neurony jsem formuloval slova i plán. Mnohdy jsem se pak obracel ke Stvořiteli : proč jsi toto plémě stvořil ? Jak se jen máme domluvit?? Plamenně jsem s ním takto rozmlouval.

Výzkumník Damian Milton, sám autista, přišel s teorií dvojí empatie. Do té doby se mělo za to, že autisté empatii nemají. Když se zkušenosti a způsoby komunikace dvou lidí výrazně liší, může být jejich neporozumění oboustranné. Není tedy nutné hledat celý problém jen v údajném nedostatku empatie autisty. Současně Miltonův koncept nevysvětluje všechno, co popisuju zde — zejména můj naučený poplach při cizích emocích.

Kde jsou problémy : sám nemám k dispozici popis svého emočního stavu. Cizí emoční stav jsou data, jen nevím co s nimi. Nejistota ohledně směřování situace. Emoce jsou pro mě bohužel i spotlight, siréna. Není to podnět kterému se mohu vyhnout. Mohu si vytáhnout mobil a dělat že si čtu. Ale veškerou pozornost mám stejně u té emoce! Je to prokletí. Tisíc zkušeností, kdy v emočních situacích přestaly platit dohody, objevila se agrese, násilí, zrada, útok. Selhání jazyka. Stres. A analýza, totální snaha rozebrat situaci na atomy a zorientovat se v ní.

To je třeba v práci : spolupracovnice začne mluvit změněným tónem. Ptám se jí, co se děje. Ale nic. A analýza už jede : co řekla, jak to řekla, zjevně je v emocích, nechce o tom mluvit, jaké mám indicie , čeho se to týká? Mě? Pracovní situace? Něco doma? A ¾ kapacity mám v háji, aniž bych chtěl ! Nenahlížím se zájmem na její prožitek : zkoumám jestli mě může ohrozit nebo jak změní tok situace.

Nahlížení do prožitku není pro mě VŮBEC cesta k intimitě. Je to přesně naopak. Snaha popisovat své prožívání a sdílet jej, je pro mě cesta OD svého prožitku, od spočinutí ve chvíli k analýze, stresu, nejistotě, ba ohrožení. A roky jsem se do toho nutil, protože se to píše v partnerských knihách. Mám za sebou opravdu mnoho let terapií, EMDR, konstelace, holotropní dýchání. Fakt jsem na tom pracoval. Hodně. Dlouho. Asi špatné metody. Vidím to a umím popsat, ale spíš navzdory těm metodám, hlavně protože jsem našel teorii, která mě konečně popsala. Nevím jestli budu schopen se naučit věřit a přestat být ve střehu. S kamarádama to mám, ty nehlídám. Ale v intimních vztazích : hlídám. Kdy přijdou emoce? Bude ještě platit naše dohoda? Nenapadneš mě? Nebudeš se ve mě šťourat? Nebudeš se ptát na vnitřní místo, o němž nemohu mluvit a odmítnutí se stane problémem?