Život autisty: řekla, že mě miluje. Neměla to dělat

Dnes nabízím vhled do svého prožívání emočních situací. V tomto případě je má autistická výpověď výrazně změněna negativní životní zkušeností, dětskou i dospělou. Traumatem. Pro mě ale slovo trauma moc nefunguje, je moc obecné. Trefněji bych to popsal: jak jsem se naučil bát a dávat pozor. Trauma doprovází poruchy autistického spektra často, mnohem častěji než NT lidi. Málokterý autista se mu vyhnul. Alespoň jednu traumatickou zkušenost uvádí ve studiích až 80 % autistů, šikanu a odmítnutí 40–70 % a PTSD podle některých studií u žen a dospělých autistů až 40 %.

Rozeznávám v sobě něco klidného a zvědavého: nerozumím, nechápu, co s tím máte, nač to je, ukaž mi to, jak to funguje, něco mi k tomu řekni, to je fascinující! A pak něco druhého, co je jako toulavá kočka: do háje, budou emoce! Poplach! Sirény! Mobilizace! Dělostřelecký přepad! Do krytu! Anče, Kuba, hajnej! Je ten první hlas má ND struktura a ta kočka trauma? Snad.

Když jsem četl tu vztahovou literaturu s důrazem na emoční sdílení, na sdílení prožitku, poléval mě studený pot. Když jsem chodil na terapie, kde jsme se dostávali do podobných krajin, také. Jakmile došlo ve vztahu na emoční chvíle, prožíval jsem hluboké úzkosti. Zajímavé je, že se to týkalo velmi často i emocí pozitivních. Když řekla, že mě miluje. Pomoc! Spustí to ve mně kaskádu. A jéje, miluju tě! Proč to řekla? Co máme za situaci? Co asi chce? Bude to dál rozvíjet? Vstupujeme do rozsáhlejšího sdílení, nebo to byl jen výkřik? Co mám do pytle odpovědět? Bude stačit „hmm“? Nejspíš ne. Co kdybych zkusil odvést téma jinam? Ach, ona čeká na odpověď!! Přitom ji mám rád, chci ji – jen její vyznání otevírá komunikační děj, jehož pravidla, očekávanou odpověď ani délku neznám.

V emoční situaci, ať jde o vyznání lásky nebo hádku, se mění funkce jazyka. Význam slov se posouvá, až volně plave. Nikdy, vždycky, do smrti, vztah, my, nesnáším. Počkej, nerozumím, potřebuju definovat pojmy!! Zbláznil ses, proč definovat, snad slyšíš, co říkám?! Na vyslovené emoční vyjádření je třeba reagovat. Jenže já nemůžu a ani nechci reagovat na téhle nepřehledné, tekuté, málo srozumitelné a nebezpečné úrovni. Pokouším se partnerku a její emoce řídit, uklidňovat. Má snaha změnit situaci a její stav obvykle neodpovídá tomu, co potřebuje.

Naučil jsem se strategii minimální odezvy: kolik nejméně toho musím říct? Protože když jsem se pokoušel v emočních situacích použít jazyk svým zvyklým způsobem, nefungovalo to. Chtěl jsem posunout rámec, zklidnit atmosféru, rozebrat příčiny, navrhnout řešení/opatření. Obvykle fail a eskalace. Zkusil jsem mlčet. Obvykle fail a eskalace. Je třeba mluvit – jen méně. Neřídit. Jenže emoční situace je jako chůze minovým polem. Každé slovo může být rozbuškou a já na něm nepoznám, že má tento potenciál. Řešením je pečlivě slova obracet, volit obyčejná a vágní a říkat jich jen tolik, aby konverzace sotva mohla pokračovat. Trochu ji vlastně zadrhávat, zpomalovat. Aby se vyčerpala a my se mohli vrátit do klidnějších vod.

Tak hluboké to nedorozumění je. Pro NT – a to je nejspíš většina čtenářek a čtenářů – je emoční sdílení základním pilířem vztahu. Radostí, blízkostí. Pro mě je to definice očistce. Opakuji, že to není „čistě autistické“, má je traumatizovaná autistická odpověď. Dovolím si odbočku: všechno autistické chování můžeme vidět i u NT lidí. Autismus má diagnostická kritéria, ale ne jeden charakteristický projev, jde o celkový vzorec. Jde o sociální a emoční… nestandardní nastavení a nezvykle hluboké zájmy, o jakousi systematizaci. Simon Baron-Cohen ve své teorii pattern seekers klade důraz na hledání vzorců, pravidelností a souvislostí. V tom se poznávám: moje pozornost směřuje převážně ven, k fungování světa. Vlastní ani cizí subjektivitu obvykle nezkoumám. Nevím, do jaké míry tento konkrétní směr pozornosti sdílejí ostatní autisté. Napište, jestli mě čtete!

Mám velmi rozvinuté vnímání člověka. Vidím, jak je oblečený, jak stojí, vnímám jeho mikropohyby, gesta, výraz tváře, jeho pach, kdy začne mluvit, jak a o čem, tempo, tón, formulace, jak se účastní dialogu, řídí nebo reaguje, kam hledí atd. Hodně poznám už jen z toho, jak zavře dveře. Když ho znám, nemusím ho ani vidět a vím, že je naštvaný. Jeho nebo její stav ve mně nerezonuje. Necítím ozvěnu toho, co ona. Jen ji opravdu vidím v tisíci aspektech.

Často poznám, že se změnil její stav i to, že je naštvaná. Nevím však proč, čeho se to týká, co bude následovat a co ode mě chce. Když chce ona slovy vnitřní stav sdílet, běží mi rozsáhlý a náročný proces. Vážím slova, když řeknu toto, nejspíše bude reagovat takto, když neřeknu nic, nejspíš takto. Kam tu konverzaci mám vést? Co přesně po mně chce? Chce jít do hloubky, nebo uklidnit, chce řešení, nebo se jen vypovídat?

Celou situaci navíc dramaticky zhoršuje má stresová reakce. Uvedl jsem, že nerezonuju s jejími emocemi. Ale to neznamená, že zůstávám klidný! Čím výraznější emoce ona prožívá (nebo kdokoli v mé blízkosti, neznámá žena v čekárně u lékaře), tím více jsem stresovaný. Když pláče, mám během první minuty tep na 120, potím se, jsem napjatý. Hlídkuju ve VÁLEČNÉ situaci. Kdy se rozpadne, kdy začne být agresivní, co se děje, co přijde za jobovka.

V knihách psali, sdílejte s partnerem emoce. Prý: neodcházejte. Nikdy jsem neodcházel. Všechno jsem vydržel. Pláče, hádky, řešení. Ale i vyznání. Uvnitř tlak, tep, panika, válka. Navenek ztuhlý, nehybný. Objímal jsem ji v pláči. Zůstat byla moje odpověď na zadání. Neodcházet. Vydržet. Mluvit. Přežít. Jenže výdrž není totéž co bezpečí. A moje přítomnost neznamenala, že jsem v té situaci prožíval blízkost. Stresová reakce mi vzala 99 % mozkové kapacity. S posledními volnými deseti neurony jsem formuloval slova i plán, projel jsem ty emoční peřeje. Mnohdy jsem se pak obracel ke Stvořiteli: proč jsi toto plémě stvořil? Jak se jen máme domluvit?? Plamenně jsem s ním takto rozmlouval.

Výzkumník Damian Milton, sám autista, přišel s teorií dvojí empatie. Dřívější výklady autismu často zdůrazňovaly deficit empatie na straně autistů. Jenže když se zkušenosti a způsoby komunikace dvou lidí výrazně liší, může být jejich neporozumění oboustranné. Není možné vysvětlit celý problém nedostatkem empatie autisty. Současně Miltonův koncept nevysvětluje všechno, co popisuju zde — zejména můj naučený poplach při cizích emocích.

Kde mám problémy: sám nemám k dispozici popis svého emočního stavu. Cizí emoční stav jsou data, jen nevím, co s nimi. Nejistota ohledně směřování situace. Emoce jsou pro mě bohužel i spotlight, siréna. Není to podnět, kterému se mohu vyhnout. Mohu si vytáhnout mobil a dělat, že si čtu. Ale veškerou pozornost mám stejně u té emoce! Je to prokletí. Tisíc zkušeností, kdy v emočních situacích přestaly platit dohody, objevila se agrese, násilí, zrada, útok. Selhání jazyka. Stres. A analýza, totální snaha rozebrat situaci na atomy a zorientovat se v ní.

To je třeba v práci: spolupracovnice začne mluvit změněným tónem. Ptám se jí, co se děje. Ale nic. A analýza už jede: co řekla, jak to řekla, zjevně je v emocích, nechce o tom mluvit, jaké mám indicie, čeho se to týká? Mě? Pracovní situace? Něco doma? A ¾ kapacity mám v háji, aniž bych chtěl! Nenahlížím se zájmem do jejího prožitku: zkoumám, jestli mě může ohrozit, nebo jak změní tok situace.

Nahlížení do prožitku (mého i prožitku druhých) není pro mě VŮBEC cesta k intimitě. Je to přesně naopak. Snaha popisovat své prožívání a sdílet jej je pro mě cesta OD svého prožitku, od spočinutí ve chvíli k analýze, stresu, nejistotě, ba ohrožení. A roky jsem se do toho nutil, protože se to píše v partnerských knihách. Mám za sebou opravdu mnoho let terapií, EMDR, konstelace, holotropní dýchání. Fakt jsem na tom pracoval. Hodně. Dlouho. Vidím to a umím popsat, ale spíš navzdory těm metodám, hlavně protože jsem našel mapu, která mě konečně popsala. Nevím, jestli budu schopen se naučit věřit a přestat být ve střehu. Přátelům věřím, nehlídám. Ale v intimních vztazích hlídám. Kdy přijdou emoce? Bude ještě platit naše dohoda? Nenapadneš mě? Nebudeš se ve mně šťourat? Nebudeš se ptát na mé vnitřní místo, o němž nemohu mluvit? A nestane se z mého odmítnutí další problém?“