Článek
Přežít v nesrozumitelném světě. Autistic masking a compliance.
Předchozí článek:
Znovu připomenu, že jde o výpověď mé vlastní zkušenosti. Z jiných zdrojů vím, že v něčem je pro autismus / Aspergerův syndrom / poruchu autistického spektra typická a v něčem je zvláštní a moje. Zveřejňuji ji proto, že mi trvalo 30 let hledání a čtení a ptaní (a více než 10 let terapií!), než jsem svou odlišnost našel, pojmenoval a popsal. Jestli v tom někdo poznáte sebe nebo své blízké, může to být inspirace, může to být označení směru. Pro mě nalezení neurodivergence byla chvíle, kdy se zachvěla země, můj život se přeskládal a začalo všechno konečně dávat smysl !!
Autistické maskování
Není snadné žít ve společnosti, která počítá s jinými parametry organismu. Leváci nebo lidé hodně vysocí a hodně nízcí by mohli vyprávět. Od malička jsem byl jiný, mnohdy na první pohled. Měl jsem jiné hry, zajímaly mě jiné věci. Nikdy jsem nezažil fyzickou šikanu, ale vždy jsem stál na okraji - až jsem se to naučil mít rád jako svoje místo. Byl jsem mnohokrát vysmíván, ostouzen, ponižován. Naučil jsem se tím procházet. Jak?
Pozoruji a napodobuji. Když vstoupím do nového prostředí, nové situace, mezi nové lidi, pozoruji. Co se tam děje? Jaké jsou vzorce? Jak se lidé oblékají, jak chodí, jak gestikulují, co dělají, s kým a kdy. Jde o aktivní nápodobu, skriptování, potlačování přirozených projevů nebo předvádění očekávaných. Nejdůležitější je však pro mě jazyk. Jazyk je můj štít a meč, je to nástroj, kterým uchopuju a zpracovávám svět a ostatní lidi. V nové situaci analyzuji jazyk. Jaká slova používají, jak mluví, jak často, jak rozsáhle, jak formulují, jaký mají žargon?
Není pro mě dobře možné přirozeně do mnoha situací vplout. Nedostatek struktury může být zdrojem nejistoty a úzkosti. Mnohde vůbec nevím, oč lidem jde, proč se některé věci dělají a říkají. Třeba posílání srdíček. Srdíčko… Ani to nevypadá jako srdce, srdce má jiný tvar! Vypadá to spíš jako… zadek? Ale nese to nějaký signál, kterému nerozumím. Lidé se usmívají, když jim někdo pošle nebo dá srdce. Mohu tento symbol používat také. Pošlu někomu srdíčko: on(a) se usmívá. To je autistické maskování.
Je to částečně vědomé a částečně nevědomé, ale není to neupřímnost. Je to jako když vysoký člověk chodí opatrně, protože neví, do čeho narazí hlavou a co shodí, pokud se otočí příliš rychle. Když nejsem opatrný, často řeknu něco, čím úplně zaseknu sociální situaci, lidé se otáčejí, oněmí, anebo ji úplně posunu. To nechci, mým zájmem je, aby sociální situace pokud možno hladce běžely, ani nepotřebuji pozornost, důležité je nenarušit zbytečně / často / příliš… tok událostí.
Různí autisté to nazývají různě. Jedna taková úžasná žena mi řekla: „Svět není připraven na mou dokonalost, musím ji před ním skrývat.“ Nenapodobuju proto, abych někoho podvedl. Napodobuji proto, abych s vámi mohl vůbec fungovat.
Compliance
Já jsem zašel ještě dál. Compliance. Vyhovět. V psychologii taky „fawn response“. Pro mě se však compliance stala metodou k řešení světa. Ego servio. Sloužím. Na complianci jsem vystudoval, vypracoval se. Na complianci jsem chodil na terapii. Co to znamená, jak se to liší od maskingu? Masking je jen začátek, znamená to nevyčnívat, neupozorňovat na sebe. Nevířit vody. Compliance je vojenské: provedu !
Po pozorování a nápodobě, následuje u mě iniciativa a práce. Vybaven výsledky vstupního pozorování, počínám pracovat. Jsem iniciativní : nečekám na výzvu, konám. Pracuju, makám. Mluvím. Obvykle se ne úplně dobře trefím, ale nepolevuju.
Pak hodnotím průběh. Je pro mě přirozené a očekávané, že to zpočátku moc netrefím. Oblečením, jazykem, směrem práce. Nevadí. Kde měla má pozornost / práce největší přínos? Kde jsem zcela zjevně vedle? Kde a komu jsem vadil, kde vytvářím turbulence? Nový plán, upřesnění směru, má vnitřní pravidla se rozvíjejí : tady toto ano, tohoto málo, tamto raději vůbec.
Celé je to vlastně práce a vytrvalost. Vnáším energii a iniciativu. Pracuji. Když se mi nechce nebo jsem unavený, pracuji méně, ale vytrvám. Když to jde dobře, přitlačím. Někdy si dám pauzu. Ale pořád na tom pracuju. Každý kamínek, střípek a kousek se počítá. Nakonec lze tímto přístupem vyřešit skoro cokoli. Lze to upracovat. To je moje metoda.
A v mnoha oblastech to úplně stačí. Studium, práce - jak profesní, tak u domu, stavební, na zahradě. Ale pro mě to byla (a dost možná ještě je) jediná strategie, jinou jsem neznal. Takže jsem ji uplatnil i ve vztazích a na terapii. Nový úkol, nové prostředí. Ukažte mi, co se tady říká, jak se to tady dělá. Budu to říkat a dělat, až v tom budu dobrý. A právě to byl problém. Dlouho fungovala příliš dobře na to, abych si všiml, že některé věci upracovat nejdou.
Není / nebyl v tom žádný prostor pro to, co chci já. Celou dobu jsem to věděl. Když někdo vyslovil přání, nesouhlas, někdy dokonce jen myšlenku, v mé hlavě se okamžitě vytvořil úkol. Já přitom vždy věděl, co chci sám. Jen to nemělo rozhodovací váhu. Cizí přání se změnilo v zadání; moje vlastní přání bylo pouhou okolností, se kterou se při jeho plnění musím vypořádat.
Ale compliance pro mě byla nástrojem přežití v nepříznivém a nepochopitelném světě. Emoční potřeby partnerky byly úkol k řešení, přežít a projít emoční situace byly úkol. Chodit na terapii, vydržet terapeutovy otázky byl úkol. Jsem dobrý v plnění úkolů. Vydržím. Držím a táhnu. Potím se, je mi zima ,partnerka pláče, děti křičí, v práci je dusno, držím a táhnu. Kárka života jede. Někdy pomalu a klopotně, jindy snáze. A já táhnu.
Někdy se zastavím, když tok událostí je klidnější, na mělčině si dám kafe, sušenku. Možná sex nebo spánek. Pak potáhnu dál. Život autisty, který se narodil z nějakého důvodu v těle jiného živočišného druhu.
Další článek:
