Život autisty: jazyk je můj meč a štít

Přemýšlel jsem, čím pokračovat, abych se přidržel pozitivních témat. Ta mají mimochodem mnohem menší čtenost – moc vás netáhnou. Přesto bych rád ten boj a klopotný zápřah první série témat vyvážil něčím lehčím, pozitivním. Dnes to bude o jazyku.

Jazyk plní různé účely a objevil jsem, že jej používám jinak, než je v NT světě běžné. Prožívám, sleduji i realizuji jím a v něm jiné věci než NT lidé. Něco jsem už nakousnul v předchozích článcích, dnes vám chci nabídnout hlubší vhled do toho, jak jazyk prožívám a používám.

Krátce k tomu, jestli jsem autista – objevilo se to v komentářích. Nemám klinické vyšetření a nevím, jestli bych splnil kritéria. Možná. Navíc dnes by se pojmy autista a Asperger používat neměly, všechno je to PAS a tím jistě jsem. Špatně se s „PAS“ však operuje ve větě, tak autista je pro mě zkratka. Nepotřebuji se před vámi obhajovat, ani po vás nechci žádnou emoční účast. Smysl blogu je nabídnout nepoznaným ND / aspíkům / auťákům referenční zkušenost, aby se uviděli, v něčem poznali a dostali možnost se přestat vnímat jako deficitní. A jejich partnerům a partnerkám, protože pojmovat ND znamená otevřít společný slovník. Dorozumění je možné, ačkoli pracné.

Jazyk slouží pro mě k přenosu informací a dat. Je to datový proud. Současně protokol toho přenosu má nějaká pravidla i průběh a ty sleduji velmi pečlivě. Emoce, afekt, relační / vztahovou a fatickou funkci jazyka špatně chápu a mám silný sklon (čti “v zásadě to neumím jinak”) to všechno zařadit a zpracovat zase jako data.

To jsem objevil nedávno: ona chce v jazyce sdílet své emoce nebo se ujistit, že náš vztah drží, a já hledám jádro, merit sdělení. Rozhovor se mnou pro NT člověka často postrádá ten tmel, lepidlo a vřelost. Tato fatická složka je pro mě totiž nejnáročnější, až nezvladatelná jazyková disciplína – je to pro mě antirelax a „zkoušení u tabule“.

Jazykový kontakt je pro mě vždy vektorem. Do konverzace vstupuji se záměrem a v rozhovoru mi vždy o něco jde: přenést informaci, dozvědět se data, dohodnout termín, přesvědčit druhého, ověřit si zprávu. Proto i u druhého sleduji a vyčítám z jeho vět a vyjádření, co potřebuje a kam směřuje.

Co úplně rutinně sleduji u všech hovorů:

Jsem zvyklý rozhovory řídit. Je to pro mě bezpečnější. Myslím a mluvím rychle, rozhovor můžu řídit různě, rád posouvám rámec. Když se dostaneme na emoční téma, odpovím něco zhruba uspokojivého, aniž bych se odkryl, a posunu rámec kousek stranou. Ne prudce úplně jinam. Jen tolik, abychom se během dvou až tří replik dostali na bezpečnější půdu. Je to způsob, jak neukázat místo, kam druhého nechci pustit. Pro něj to může vypadat, že jsem nějak odpověděl, a pak se ztratil.

Rozhovor je pro mě jako šachy nebo šerm. I ten přátelský. Nepotřebuji nutně vyhrávat, o to mi vždycky nejde (i když to také dělám). Snažím se pochopit, co chce ten druhý, a hledám schůdnou cestu pro oba. Současně je pro mě téměř neodolatelné, když druhý člověk udělá argumentační chybu, abych ji nevyužil. Nebo když nesprávně formuluje či použije data, o nichž vím, že jsou nepravdivá.

Když druhý použije argumentační faul (strawman, ad hominem, red herring, falešné dilema), pro můj mozek to není jen jiný názor – je to chyba v kódu. Je těžké to přejít mlčením. Pokušení tu chybu opravit je téměř fyzické, stejně jako když někdo křivě pověsí obraz.

Zde ale vzniká klasický partnerský náraz: partnerka řekne něco, co vyhodnotím jako nepřesné nebo argumentačně slabé. Já opravím formulaci, upřesním fakta a získám tím pevnější půdu pod nohama. Jenže ona původně nepředkládala tezi k obhajobě. Pokoušela se mi něco sdělit.

Nemám v jazyce přístupné své prožívání. V jazykem zprostředkované interakci tedy nejsem intimní, obnažený, bytostně přítomný. Jazyk a rozum vnímám jako jakousi svou ruku, končetinu či orgán, kterým uchopuji, manipuluji a zpracovávám svět – včetně toho sociálního.

Při užití jazyka jsem v pozoru, jako bych měl v ruce obnaženou čepel. Nejsem zlý a snažím se jazykem neubližovat. Současně jsem v něm byl v minulosti mockrát trápen, ostouzen, ponižován a napadán. Je to pro mě potenciálně nebezpečné prostředí. Třeba jako provoz v autě na silnici.

Jazyk je můj meč a štít. Umím se s ním bránit, velmi dobře argumentovat, odzbrojit protivníka, zklidnit ho, zmást nebo odvést hovor jinam. A tuto funkci používám velmi často. Umím jazykem útočit, i když to dělám nerad – občas je potřeba někoho přesvědčit nebo změnit jeho názor. Pracuji ve vedoucí funkci a někdy musím rozhodnout i proti vůli ostatních. Že bych ale nadával, v hněvu zvyšoval hlas nebo někoho dehonestoval, to nedělám. Když už, tak si spíš stěžuji na okolnosti, horko nebo pracovní podmínky, a to pokud možno v odlehčeném duchu.

Specificky nepříjemně prožívám situace, kdy se mi druhý člověk pokouší sdělit svou emoci či prožitek a něco ode mě chce, včetně mého vlastního prožitku. Typicky to nebudu označovat jako hranici, ale budu posouvat rámec – a to i v intimních hovorech. Neútočím, neodpovídám „mě to nezajímá“ nebo „jseš přecitlivělá“. Vedu nejčastěji instrumentální argumentaci: „udělali jsme to jako minule“, „zdálo se mi to v pořádku“, případně v poslední době: „řekni mi přesně, co teď ode mě chceš.“

Odhalovat své prožívání v jazyce, intimně se přibližovat a rezonovat… to je pro mě téměř nemožné. Připadá mi to trochu jako provádět nitrobřišní operaci lopatou a krumpáčem.

Ovšem pozor: jazyk mě hrozně baví! Jsem hrozně ukecaný, hrozně moc čtu – všechno: knihy, články, odborné časopisy, letáky, návody, etikety. Rád píšu: zprávy blízkým, dopisy, maily a nakonec teď i tento blog. Baví mě pracovat s jazykem a baví mě lehkost, s níž konverzuji. Mnohdy chci či potřebuji něco sdělit a nepotřebuji, aby se lidé volně rozvyprávěli, třeba v práci. Vysoce oceňuji zdatného „protivníka“, který je rozhledem, argumentací, etikou i etiketou dialogu na úrovni – to je pro mě konverzační svátek.

Když uprostřed emočního rozhovoru začnu chytat za slova, žádat definice nebo posouvat rámec, mohu tím druhého zranit právě ve chvíli, kdy se mi snaží říct něco důležitého. Já se však snažím najít půdu, na které dokážu mluvit. S jeho slovy umím pracovat. Se svým prožitkem v jazyce ne. Prostě se do něj nevejde.