Život autisty: kulturní barbar

Děkuji všem čtenářům a čtenářkám! Můj blog už zaznamenal desetitisíce návštěv a nejčtenější články mají kolem 10k. To jsem nečekal a jsem tím zaskočen. Mým záměrem je ukázat v celé hloubce a nahotě své konkrétní ND prožívání, aby posloužilo jako referenční manuál pro nepoznané autíky a aspíky tam venku a jejich partnery. Mou výpověď nelze zobecnit. Je to má vlastní zkušenost.

V diskusích s vámi jsem si uvědomil, že valná většina toho, co jsem zde dosud popisoval, se týká nelehkého zápasu – překážek a potíží. Logicky se nabízely právě situace, v nichž se můj způsob fungování setkává s NT světem a kde je to pro mě náročné. Pokusil jsem se je co nejpřesněji analyticky popsat. Nejde mi vůbec o to, abyste mě litovali.

Teď bych rád ukázal i to, kde jsem doma, kde jsem v bezpečí a kde funguju přirozeně. Nemusíte o mě mít obavy. Jsem stabilní, vesměs spokojený, silný, vytvářím dlouhodobé vztahy, jsem rodinný typ, mám už velké děti a rád se starám o své blízké. Pracuju jako primář malého oddělení, jsem sportovec a voják v aktivní záloze. V mém životě jsou běžné jistoty i koníčky. Vedu uspokojivý, bohatý a aktivní život.

Proto vaší ctěné pozornosti nabízím sedmé téma, snad odlehčené: kultura a mé kulturní prožitky!

Od mládí rád čtu. Přečetl jsem toho hodně. Začal jsem na Interpress magazínu a encyklopediích o přírodě, ještě než jsem nastoupil do školy. Náruživě jsem četl komunistické sci-fi výbory, ale také literaturu faktu, naučnou literaturu. Ledaco. Návody na použití a složení výrobků. V knihách je pro mě stěžejní architektura příběhu, kauzalita děje a logická návaznost. Akce, děj, prostředí. Motivace hrdiny je sice proměnná v rovnici, ale pro mě v zásadě nezajímavá. Dialogy jsou sekundární, pokud neposouvají děj. Často je čtu zrychleně nebo i přeskakuju. Čtu různou rychlostí, celou knihu jsem schopen přečíst i za desítky minut, ale samozřejmě z ní vím jen kostru. Ale opravdu používám různé rychlosti čtení podle toho, jak je která pasáž zajímavá. Oblíbené knihy i pasáže čtu mockrát. Mnoho desítek přečtení.

Seriály jsem vzdal po asi pátém seriálu. Zabírají moc času, jsou návykové. Vůbec už je nesleduju. Ale filmy mám rád. Do značné míry o nich mohu říci to, co o knihách. Psychologie postav, jejich motivace, vývoj, dialogy, vnitřní proces – nuda. Absolutně nezajímavé. Proč se na film koukám: vizuál, příběh, děj. Mám hrozně rád japonské animáky, zejména Miyazakiho, to jsem naučil i děti. Myslím, že obliba asijské animované tvorby je pro autíky u nás docela typická! Nesnesu horory: moc intenzivní. Romantické filmy: nuda. Psychologické filmy: nuda. Klidně dětské animáky. A klidně dvacetkrát.

Mám hudbu moc rád. Dělá se mi husí kůže, hýbu se, zpívám. Neprožívám ji jako smutek, nostalgii, dojetí nebo jiný pojmenovaný cit. Je to rytmus, melodie a energie. Rád tančím, i když špatně, tančím si pro sebe, nebo se třeba jen zmítám při poslechu v autě. Rád si s hudbou zpívám. Tklivou muziku až na řídké výjimky vůbec neposlouchám. Mám trochu potíže rozlišit jednotlivé nástroje, a tak mám výrazně rád hudbu, kde jich je méně, jako třeba dvě cella. Žánrově poslouchám skoro cokoli, od každého něco. Ovšem třeba jen jednu nebo několik skladeb a ty oblíbené pouštím pořád dokola. Neposlouchám celá alba. Aby se mi skladba líbila, musím jí být vystaven, musím ji slýchat, když se mi ještě nelíbí. Třeba jako hit v rádiu nebo že ji pouští děti. Tak se mi oblíbené písně hromadí. Poslech neoblíbených písní je pro mě náročný a vydržím to nejvýše několik málo desítek minut, často méně – pak musím pryč. Vůbec nechodím na koncerty a festivaly: moc lidí a hluku. No go. Byl jsem na několika koncertech, u nichž se sedí, něco jako třeba Ulrychovci nebo Pavlica, to docela šlo, ale i tak: mnoho neoblíbených písní a mnoho lidí. Ehm… jediná živá hudba, kterou snáším, je cimbálovka.

Mám vlastně docela rád. A to tím víc, čím jsem starší. Ideálně někde, kde nejsou lidi. Na obrazech se mi líbí kompozice, technika malby, volba barev, líbí se mi velká plátna a děj. Různé drobné souvislosti a detaily. Abstraktní umění mi neříká nic. Jsem rád, když je motivem něco hezkého. Mám rád olejomalbu. Ale záměr autora, co chtěl říct, to mi úplně uniká, to neobsáhnu a neumím přečíst. Líbí se mi fotografie, více černobílá a velkoformátová. Zase spíše jako sonda do cizího života, jako výsek reality.

Mám rád poezii! Líbí se mi kreativní užití jazyka, práce s rytmem a rýmem. Některé básně se učím zpaměti. Ale emoci neprožívám. Báseň je překvapivé užití jazyka, které zkoumá a těží méně používané aspekty jazyka. Ale jestli v ní teskní milý po milé, nebo pije král Karel s Buškem z Vilhartic, moc nehraje roli. Je to pro mě jen motiv básně. Tohle mi došlo až úplně nedávno.

Miluju skanzeny. Vůni starého dřeva a nahlížení do života lidí, kteří žili před stovkami let. Domýšlet, jak co fungovalo, jaký byl život, jak lidé fungovali, jak vypadala jaká jejich činnost.

Architektura mě taky zajímá, ale velmi nestejnoměrně. Mám hrozně rád hrady a kamenné stavby. Obdivuju neuvěřitelné množství materiálu a práce. Zámky mě nezajímají vůbec. Moderní architektura – litý beton, otevřené prostory, stěrky, sklo a nerez: sterilní a nudné. Ale velice sleduju, jaký je kde materiál na zemi, kolik rohů je třeba obcházet, kam vede která chodba, nakolik je budova přívětivá k průchodu, kolik pojme lidí, jaká je tam vzduchotechnika, kolik světla, jaké pachy, kolik dveří, jaké materiály jsou vhodně použité a které jsou opotřebované. Vždy monitoruju různé východy z budovy. Baví mě rozdíl mezi katolickým a protestantským kostelem. Doma jsem v tom protestantském.

O svém vnímání kultury bych řekl, že vnímám stavbu díla, materiál, rytmus, barvy, prostor, děj a souvislosti. Málokdy, jestli vůbec, se pokouším nahlédnout do nitra postavy nebo autora. Ani při setkání s uměním spontánně nevyhledávám subjektivitu. Poznávání subjektivity pro mě obecně není zajímavé. Ani té vlastní. Kulturní barbar tedy nejsem v tom, že by mě kultura nezajímala. Jen ji zřejmě používám k něčemu jinému, než je běžné.

Povznesení, inspiraci, úžas, dojetí a pohnutí, které lidé popisují při setkání s uměním, zažívám především v přírodě. I osobně, v kontaktu s krajinou, stromem, broukem, potokem i třebas jen při čtení o přírodě nebo sledování dokumentů. Často v přírodě hovořím k různým bytostem, i třeba s celou krajinou nebo potokem, nebo s konkrétním stromem nebo zvířetem. Zvířata, která se ocitnou v mé blízkosti, skoro vždy zdravím, mnohdy i hmyz. Snažím se nezabíjet lehkomyslně, i drobné bytůstky, i rostliny. Když čtu román, nezajímá mě příliš, co prožívá jeho hrdina. Když stojím u potoka, dokážu s ním mluvit. Jsem s ním doma. Je to pro mě velmi intimní zážitek.