Život autisty: tělo je můj chrám

Vážení čtenáři, všechny vás zdravím!

Dnes bych chtěl poprvé ze své zkušenosti vyvodit i jedno praktické doporučení pro fellow ND. Snad mi to odpustíte! Budu psát dál v pozitivním trendu nastoleném posledním článkem a sdílet to dobré. Ukážu, kde jsem doma, kde jsem silný a co mi funguje. Jako inspiraci.

Autisté, aspergeři a lidé s PAS bývají nešikovní. To jsem já taky. Nevidím to ale zevnitř, je to pro mě běžný stav, na který jsem zvyklý. Upozorňují mě na to blízcí: že jsem často zraněný, že někdy až zbytečně divočím. A při bližším pohledu si uvědomuji, že mají pravdu. Mnohdy jsem nešikovný a zvnitřnit nový pohybový vzorec (tanec, bojové umění, jóga) je pro mě nezvykle zdlouhavá záležitost, zejména je-li zkřížený (levopravý). Když se vyloženě nehlídám, třeba když trochu spěchám nebo mám dobrou náladu a vykročím či promáchnu rázněji, bouchnu se, odřu se nebo zachytím o roh.

Co jsem jen ve sportech jako dítě zažil ústrků! V týmech vždy poslední, každá přihrávka i rána vedle. Jediné, co mi jakžtakž šlo, bylo házení. Ve školce v přírodě dostaly všechny děti za lyžování zajíčka, jen já želvičku. A tak dále. V mládí jsem nebyl sportovní typ a nevadilo mi to samo o sobě, ale po tisícáté se mi ty situace už opravdu zajídaly.

Mám také sklon být velmi tuhý. Na každé překvapení nebo změnu reaguji zatuhnutím – psychickým i fyzickým. Dřevák. A jako mladý dospělý jsem byl navíc velmi často nemocný: respirační infekce a nachlazení mě potkávaly mnohokrát za sezonu.

Podařilo se mi přesto vybudovat tělo, ve kterém se mi dobře žije. Račte svým zrakem spočinout na popisu mé cesty.

Co se infekcí týče, po dvakrát opakované angíně s antibiotiky jsem si řekl, že s tím musím něco udělat. Začal jsem se otužovat ledovou vodou a nyní se tomu věnuji již dekády. Sprchuji se výhradně studenou vodou, většinou venku – mám sprchu na dešťovou vodu a dokud nemrzne, umývám se v ní. Dělám i koupele v zamrzlých potocích a rybnících, pokud mohu. Vlastně se v nich ale rád koupu celoročně. Často se třeba po cestě do práce vykoupu v řece. Vskutku je to potrhlé, ale mám to hrozně rád, cítím se u toho živý, přítomný a spojený s řekou. Infekce ustaly, v tomto smyslu jsem velmi odolný a bez potíží. Navíc mám dobrou termoregulaci a nebývá mi zima. I když cítím, že s věkem přece jen promrzám snáze – loni jsem si dokonce poprvé v životě koupil zimní bundu!

Před necelými deseti lety jsem v návaznosti na rozvod začal posilovat. Byl jsem obtloustlý. Vyloženě mi to sedlo. Necvičím ve fitku, ale s takzvanými kettlebells – to jsou kulová závaží s uchem. Skvěle zapojují celé tělo a jen několika málo cviky se člověk výborně protáhne i zpevní. Došel jsem daleko: cvičím běžně s 44kg a 48kg koulemi, které umím zvednout jednou rukou nad hlavu. K tomu cvičím na hrazdě a bradlech se zátěží. Zjistil jsem, že mi to cvičení dělá hrozně dobře, což jde daleko za rámec toho, co sport běžně přináší. Cvičení mi umožňuje usadit se, zregulovat a vnitřně uklidnit.

V rámci svého coming outu jsem objevil potřebu hlubokého tlaku u autistů. Dělají se pro tento účel zvláštní, velmi těžké deky – to mi připomnělo, že jako dítě jsem se v tělocvičně rád nacpal mezi tlusté žíněnky a užíval si přesně tento pocit příjemné tíhy a hlubokého zklidnění. U poruch PAS bývá rozhozené vnímání vlastního těla. A těžký tlak nebo výrazné vnitřní (proprioceptivní) podněty pomáhají mozku se do těla zkalibrovat. Teď tuto potřebu hlubokého vnímání vlastního těla (propriocepci) sytím silovým cvičením. Cvičím pocitově, nikoli podle tabulek, sám pro sebe. Došel jsem docela daleko. A právě tohle je moje doporučení: pokud vám to zdravotní stav dovoluje, zkuste, co s vaším rozrušením a tělesným napětím udělá silové cvičení. Nemusí jít o hodinu v posilovně. Zkuste pár jednoduchých cviků s vlastní vahou nebo s gumou.

K tomu někdy běhám – ne moc, protože jsem těžký. Běhám, abych to nezapomněl. Rád jezdím do práce na kole, i když je zima nebo mokro, 30 nebo i 70 km. Rád plavu, hlavně na volné vodě – přehrady, rybníky, jezera. Všechno dost pomalu, protože jsem těžký, mám 95 kg. Nejsem rozhodně žádný vyrýsovaný borec z posilovny. Ale nevadí mi to. Jsem rád venku a cítím své živé tělo a svůj dech.

Protože mám sedavé zaměstnání, tuhla mi bedra. Začal jsem cvičit jógu, každý den ráno půl hodiny, bude tomu brzy dva roky. Cítím, že se to pořád učím. Dva měsíce mi trvalo, než jsem si zapamatoval pořadí poloh, a celá sestava vnitřně stále pracuje. Cítím, že mám před sebou ještě spoustu učení a že jsem stále velice tuhý. Jenže mezitím jsem mnohem pružnější než valná většinu o dvacet let mladších lidí! Uvolnění jsem nacvičoval ve stovkách a stovkách opakování. Šlo to pomalu, po milimetrech, ale už teď jsem došel daleko. Někdy se mi při cvičení objevují dokonce chvíle klidu (moments of stillness) – kdy mám zrovna nohu bůhvíkde a ruku taky, bolí to, a přesto se ve mně rozhostí mír.

Naučil jsem se dobře spát. Nedokážu přesně říct, jak jsem na tom pracoval, ale rozvinul jsem různé… funkce spánku. Umím usnout kdykoli: když si v tuto chvíli lehnu na zem, do tří minut spím, aniž bych byl vyčerpaný. Usnu, i když vedle mě někdo chrápe – dokonce i když je to deset dalších chlapů na cvičení. Umím pracovat se sny, které jsem jednu dobu nosil i do terapií. Sny si snadno zapamatuji, nechám je dozdát, zdají se mi snové seriály, sny samy označují důležitá místa a bývají dobrodružné, epické, plné symbolů. Ráno se budím svěží v potřebný čas, obvykle několik minut před budíkem. Večer chodím spát brzy, nekoukám do obrazovek a v devět, nejpozději v deset hodin mám zhasnuto. Velmi mi to vyhovuje. Čím jsem starší, tím raději mám svěží, tichá rána.

Ultimátní regulací je ale pro mě dotek těla, ideálně mé samičky, mé ženy. V kontaktu s jejím tělem se uvolňuji. Pokud u toho ležíme, v zásadě okamžitě usnu. Nikoli hlubokým spánkem – probudím se spontánně za 5 až 10 minut odpočatý, relaxovaný a zregulovaný. Přišel jsem na to, že tohle je nejsilnější, nejrychlejší a nejpříjemnější regulace vůbec. Je to pro mě jeden z hlavních přínosů života ve vztahu.

Ale dotek pro mě není jen regulace. Je to také intimita a samotné uskutečnění vztahu. Nepotřebuji a nechci v tu chvíli mluvit o tom, co kdo cítí, ani zkoumat naše nitra. Jsme spolu, dotýkáme se a patříme k sobě. Ten kontakt není symbolem blízkosti ani prostředkem, jak k ní dospět. To je ta blízkost.

Roky si všímám konceptu střídající se harmonie: jin a jang, světlo a tma, sytost a hlad, bolest či nepohodlí a následná pohoda. Všechno to cvičení, sport i otužování jsou dávky dobrovolného utrpení, bolesti a nepohodlí, které mi po svém skončení umožní plně se uvolnit (parasympatikus). Opravdu to funguje. Jsem silný, zdravý a pružný. Tělo se stalo mou silnou stránkou, ačkoli zůstávám dál motoricky pomalejší a nešikovný.

Díky tomu, že jsem nalezl tyto způsoby, jak pěstovat své tělo, dobře se mi v něm bydlí. Tělo mi umožňuje ustát a zregulovat všechny smršti, které jsem popisoval v předchozích článcích. Umožňuje mi vykonávat náročnou práci. Mezi vojáky patřím k nejstarším, ale zároveň kondičně vynikajícím. Cítím, jak mám díky funkčnímu tělu vyrovnanou náladu a jsem spokojený.