Článek
Vítejte na mém blogu. Půjde o seriál asi dvaceti článků, v nichž se vám budu zpovídat ze své autistické osobní zkušenosti a jako přílohu budu podávat i trochu teorie. Doufám že mé vhledy pomohou těm neurodivergentním (ND) čtenářům, kteří ještě nenašli klíč nebo mapu své odlišnosti a jejich (NT) partnerům.
Tento seriál nebude klinickou studií. Nemám na svou neurodivergenci razítko a je mi to jedno. Je to zpráva mimozemšťana, který se žije na Zemi podle pozemských pravidel — a jeho přirozený provozní režim je pro zbytek světa nepochopitelný. Stejně jsou však většinou místní planetární pravidla nepochopitelná pro mě.
Pomoc, stali se z nás jen spolubydlící! A proč je to pro mě vrchol romantiky
Četl jsem poradnu na lifestylovém webu. Nadpis hlásal: „Pomoc, stali se z nás jen spolubydlící! Jak znovu zažehnout plamen?“ Otevíral jsem to údivem a zvědavostí. Chtěl jsem zjistit, co přesně je tak tragického na spolubydlícím! Pro mě je totiž dobré spolubydlení definicí ráje na zemi.
Přijít domů, pozdravit se, vzít si knížku nebo poslouchat podcasty z mobilu. Ona sedí v kresle, čte si nebo plete. Nikdo nemluví. Nikdo nevytváří témata z povinnosti. Žádné emoční vzrušení a šum. Dva lidé se dělí o prostor, dohodnutá pravidla platí, hranice drží, nic není třeba řešit. Ukažte mi intimnější a bezpečnější formu spojení než parallel play !
Nejbezpečnější vztahy v mém životě byly se spolubydlícími na vysokoškolské koleji. Spolehlivost, jasné dohody, nulový nátlak na sdílení pocitů. Žádný z mých pozdějších romantických vztahů nebyl tak pohodový a uvolněný.
Jenže pro neurotypický svět znamená ticho v místnosti katastrofu. Zatímco já přemýšlím o klimatických podmínkách ve spodní křídě a jsem dokonale šťastný, že mám vedle sebe partnerku, která po mně nic nechce, ona vnímá ticho jako emociální chlad.
Cože to bylo za auto?
Nedorozumění mezi námi nevzniká z nedostatku lásky, ale z rozdílného vnímání funkce řeči.
Když mi partnerka říká: „Neuvěříš, co se mi stalo. Potkala jsem starou Blažkovou, vylezla z té své staré otřískané škodovky…“ A já ji přeruším: „Škodovku prodali minulý týden, teď mají Renaulta.“
Pro ni jsem bezcitný idiot, který ji opravuje a zničí příběh kvuli bezvýznamnému detailu. Pro mě je to otázka intelektuální integrity: Ledabylým zacházením s realitou se nikam nedostaneme. Není jedno, z čeho vystoupila jako by nebylo jedno jestli se to stalo včera nebo předevčírem. Držme se faktů a pokračujme.
Když si povzdechne, že skříňka v kuchyni nejde zavřít, nevnímám to jako výzvu ke sdílení frustrace nad životem nebo starým nábytkem. Zvedám se, beru šroubovák a jdu seřídit panty. Výsledek? Ona je naštvaná, že ji neposlouchám, a já nechápu, proč mi o rozbité skříňce říkala, když ji nechtěla opravit.
Říkej mi hezké věci
Ptal jsem se jí : „co ve vztahu potřebuješ?“ A ona : „říkej mi hezké věci.“ Dobře, povidám si, to zní zvladatelně. Pojďme definovat specifikace : „Jaké hezké věci bys ráda slýchala? Jak často ?“ A ona : „to ti je nechci říkat, to musí jít z tebe.“ Hmmm, to se to začíná komplikovat. Dostal jsem úkol, ale nesmím znát jeho specifikaci, protože pouhá znalost specifikace by zneplatnila výsledek. Co to je?? Ale dobře.
Sepsal jsem si seznam asi dvaceti vět, které jsem předpokládal, že by mohla považovat za hezké. Vytvořil jsem si algoritmus. Vnitřní hodiny mi v pravidelných intervalech vyhodily signál, že je čas říct nebo napsat něco hezkého. Dávkoval jsem to: „Jsi moje oblíbená chvíle dne.“ A čekal na odezvu. Nepřicházela.
Tak jsem jí řekl :”není pro mě úplně snadné ty hezké věci říkat, můžeme zhodnotit, kde asi jsme? Jestli potřebuješ takto, nebo desetkrát víc, jestli sedí to co jsem řekl nebo napsal?” A ona : „určitě všechno hezké je dobré, když mi to řekneš nebo napíšeš.“ Ehm, no jo… jenže to není žádná metrika! Potřebuješ tohleto jednou týdně nebo dvakrát denně? Trefil jsem se tou větou? Pro mě je to nesnadné a potřebuju pro tu práci vědět, kde jsem, jestli mám správný směr a intenzitu. Nedohodli jsme se, feedback nebyl a já jsem schlípnul.
„Říkej mi hezké věci“ je pro mě vztahový úkol. Musím spustit nějaké vnitřní hodiny, které mi vyhodí signál, že je čas říct / napsat něco hezkého Musím si vytvořit zásobu hezkých vět. Zhodnotit jestli se trefuju cíle. Jakou mám frekvenci. A ani to nechci přepálit zbytečně, protože je to zátěž nad rámec všech denních pracovních a organizačních úkolů. Rád bych věděl, že z toho něco (pořádného!) má, když mi dala takový pokračující, vskutku nekonečný úkol. Pro NT svět je „říkej mi hezké věci“ výzva k emociálnímu splynutí. Pro mě je to nekonečný úkol s vysokou výpočetní zátěží a nejistým výsledkem.
Příště: Ty děláš a říkáš ty správné věci, ale já tě necítím.
