Článek
Dětské domovy, o které se dělí Ministerstvo práce a sociálních věcí s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (schizma, že?), jsou školské pobytové instituce, které pečují o děti podle jejich individuálních potřeb. Plní úkoly výchovné, vzdělávací a sociální (odst. 1 § 12 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon“). Zajišťují péči o děti s nařízenou ústavní výchovou. Z teorie tyto děti nemají závažné poruchy chování, praxe pokulhává. Děti vzdělávají v běžných školách (mimo dětský domov) (odst. 2 § 12 zákona). Umisťují se zde osoby ve věku 3-18 let a nezletilé matky s jejich dětmi (odst. 3 § 12 zákona). Sociálně-právní ochrana se vztahuje na děti, jež jsou umístěny do DD kvůli úmrtí rodičů, neplnění rodičovských povinností, zneužívání rodičovské odpovědnosti… (§6 zákon č. 359/1999 Sb.). Transformaci systému péče o ohrožené děti a rodiny, kterou Ministerstvo práce a sociálních věcí roku 2012 zahájilo, se z teorie zaměřuje na ochranu práv dětí, na jejich potřeby, podporu kvality života, předcházení diskriminace i nerovného přístupu. Podporuje rozvoj dítěte v rodinném prostředí (někdy tak obětuje vhled dítěte a tlačí na pilu u případů, kde je to nevhodné) a zapojuje údajně dítě jako spolutvůrce (pokud nepočítáme případy, kdy vyjádřené přání dítěte dlouhodobě ignoruje) (Marksová, 2015).
Situace: Jdete do dětského domova. Nemáte tam konexe. Nevíte, jaká je realita. Myslíte si, že jdete zachraňovat chudáčky sirotky (a svět). Nebo co vlastně může být za problém?
A realita vás pak flákne zleva zprava. Tito chudáci sirotci většinou rodiče mají.
Myslíte si, že tam drtivá většina dětí byla odvedena násilím, proti své vůli, a že strádají, když jsou tam, a ne u rodičů.
A realita vás flákne znovu, když se potkáte s prvním dítětem, které vám řekne, že chtělo jít do dětského domova už strašně dlouho, a sociálka ho nenechala. Jak neustále dávali rodiči šanci, aby se polepšil, zatímco dítě vědělo, že pro to rodič nic neudělá. Že má sice své rodiče rádo, ale že si bylo vědomo, že by s nimi nedostudovalo.
No a sociálka? Má za úkol dávat rodičům šanci a šanci a šanci. Protože primárně se děti snaží tlačit z institucí zpátky do přirozeného sociálního prostředí (jako - zpátky do sociálně patologického rodinného prostředí, rozumějme).
… taková konverzace vás pravděpodobně zasáhne, a vy si ji budete hodně dlouho pamatovat.
I když je tam dítě, které je poloviční sirotek. I když jsou tam děti, které říkají, že mají teplé jídlo a že se mají líp. I když do vás vychovatelky horem dolem tlačí, jak v momentě, kdy děti odchází na prázdniny k rodičům, můžou veškerý režim, který se je snažili naučit, spláchnout a začít od znova. To vás tak moc nebolí. To není nic neočekávatelného. Ale když jste tam poprvé na návštěvě, a na první dobrou vám dítě samo řekne něco takového, tak to už se pozastavíte a přehodnotíte i situaci se zlou ošklivou sociálkou, která tahá děti z domu.
Tohle dítě chtělo ven.
A tohle dítě preferovalo všechny ty velmi komplikované vztahy s vychovateli a ostatními dětmi před vlastním domovem.
Bonus z odborných kruhů
Znáte trochu zakotvenou teorii? Pak víte, že se vám výpovědi musí opakovat, než je můžete podat jako výsledek výzkumu (saturace dat se tomu říká). Je to kvalitativní nikoliv kvantitativní výzkum, takže byste si mysleli… ale mysleli byste si špatně. Pořád je to výzkum, a pořád je v něm zastoupena kvantitativnost. Bohužel.
A já si říkám, kolik takových skutečně důležitých poznatků bylo spláchnutých do toalety jenom proto, že se něco neopakovalo, kvůli strachu výzkumníků, a kvůli jejich nekompetentnosti.
A vědci ví, že se na výzkum používají studenti (jejichž vedoucí s nimi při sběru dat nejsou, často nekomunikují dříve než na poslední chvíli, a někdy se do jejich práce ani nepodívají, a někdy je nenechají ani promluvit nebo se na něco zeptat, protože na to ostatně není čas), a potom dokonce přednáší o tom, že se na výzkum používají studenti jenom proto, protože zaplatit vědce dělat výzkum je mnohem dražší než zaplatit studenta dělat výzkum.
Kompetentnost versus nekompetentnost.
Peníze nebo život?
Školy posílají studenty na praxi. Studenti si mnohdy vybírají praxi na místech, kde by později chtěli pracovat. Nebo o těchto věcech dělat výzkum. A pak je takzvaně spravedlivou metodou, jakou sbírání a analýza dat je, vyšachují ze hry, protože ani nemůžou použít to, co považují za skutečné důležité. Z lidského hlediska. Protože se na to nedá výzkumně zeptat, nebo protože neví jak, nebo protože kdyby tak vedli výzkum, daný výzkum by byl ovlivněný, neplatný, nebyl by veden korektně… nebo protože neprobíhá dobrá komunikace s vedoucími. A ruku na srdce – někteří vedoucí jsou zlatí, zatímco u jiných je škoda slov. Ó. Moment. Nějaké slova bych našla – hamižní, nenažraní, do sebe zahledění, sobečtí, nesebekritičtí, s bohy se srovnávající. A absolutně mimo čas, prostor a realitu. A že by někomu mohli pomoct – o tom nepřemýšlí. Důležitý je vlastní kariérní postup, nahrabané peníze, jejich pocit nutnosti udržet čistotu oboru za každou cenu, a jejich žárlivý přístup k „nově přicházejícím kolegům“ a.k.a. konkurenci.
Kde je empatie? Kde je prosociální duch, když přichází zkouškové období? Umřel.
Ale už dávno.
Jó holt… tituly (a s nimi související výše finanční odměny) mají přednost. (Hlavně nemít na stejném místě odborníků moc, to by se musely peníze podělit.)
Tak to chodí.
A zatím se v dětských domovech formují nové lidské životy.
A tak to je.
Zdroje:
MARKSOVÁ, Michaela. Úvodní slovo ministryně. Sociální práce: Transformace systému péče o ohrožené děti a rodiny [online]. 2015, 15(2), 2–3 [cit. 29.12.2023]. ISSN 1805-885X. Dostupné z: https://socialniprace.cz/wp-content/uploads/2020/11/2015-2-pril.pdf
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí
