Článek
V ruce - mobil.
V hlavě - seno.
I ty tak skončíš,
milá Leno!
Jak si člověk projde kulturním šokem
Jak?
Snadno.
Není úplně složité chytnout kulturní šok. V podstatě stačí otevřít si seznam.cz a zjistit, že vám článek předčítá AI robotka. Absolutně netuším, kdy se to stalo, jelikož jsem zůstala příliš pohlcená odbornými články, než aby mě napadlo otevřít něco ze seznam.cz. Ale jsem trochu vyděšená, a opravdu by mě zajímalo, kdy přesně tohle vzniklo. A to říkám jako příslušník generace, která na tohle vůbec zvyklá nebyla, ale zároveň tento jednotlivec už nějaký ten pátek používá čtecí systém Wordu.
Co je poměrně složitější, je ustát ten kontrast, kdy vidíte, jak na jedné straně týrají alternativní rodiče děti alternativním způsobem života, na který jejich spolužáci nebudou vůbec zvyklí, a snaží se je tlačit do způsobu výchovy, jaký jsme zažili my před 20–30 lety. A ono to má jistá ale – například vnucovat dětem způsob výchovy, na který jsme byli zvyklí my, jenom proto, že si jako rodiče s dnešním světem neumíme líp poradit a příliš se bojíme, do čeho jsme ty děti vlastně porodili, a že se nám zdá, že se jako lidstvo neposunujeme úplně příkladným a bezpečným směrem, není úplně fér vůči dětem, kteří budou muset přežít v prostředí, které jsme jim vytvořili. Znamená to pouze, že se z nás stávají naši rodiče, což je pochopitelné a očekávatelné, zároveň tím zamezujeme nebo zkomplikujeme dítěti žít v kolektivu stejným způsobem života, jakým žijí jeho vrstevníci, což je přesný opak toho, o co celou dobu usiluje školní kolektiv (začarovaný kruh).
A co je na tom nejvíc nebezpečné (další ale), je to, že v momentě, kdy rodič překročí jistou hranicí strpitelnosti - kulturního šoku, to všechno ale jenom za cenu, aby do tohoto kulturního prostředí dítě bylo vrženo o pár let později tím nejhorším způsobem – rychle, zběsile, nekontrolovatelně, ostře, naráz a puberťácky neopatrně, kdy nás v nejnevhodnější moment jako autoritu zkrátka úplně odmítne. A navrch nám vyčte, že mohlo mít alespoň jeden předmět, na který se nemuselo učit, kdyby se jako jeho vrstevníci věnovalo od dupaček… počítačům.
Takže dělají ty maminy, co vrazí dítěti do ruky tablet, aby dítě neotravovalo, dobře?
No… ne.
Ale pokud se zeptáte, zda je to další povinnost, která nám jako lidstvu přibyla, abychom své potomky nějak zkorigovali a naučili je plavat v těchto dvou velmi odlišných realitách, digitální virtuální a fyzická virtuální, potom je odpověď…
No – jo.
Mám v hlavě žár.
Žár - žár.
Mozkových buněk
zbylo jen pár
pár - pár!
A já naprosto chápu generaci dnešních rodičů – a proč by se mohli na tenhle článek mračit. Zvláště ti „alternativní rodiče“. Zatím jsme ani nemluvili o dalším ale (najdete jej, paradoxně, níže), které výše popsané ruku v ruce provází, natož o dobrém úmyslu těchto alternativců zachovat své děti při zdraví a životě a myslet to s nimi co nejlépe.
Další problém je – kde a kdy se jako ale jejich rodiče mají naučit ty dovednosti, které do sebe puberťáci a mladí (a malí) lidé tak rychle absorbují, bez nejmenší námahy, dokonce bez povšimnutí, že se učí, když rodiče těchto mladých a malých dětí vyrůstajících v absolutně odlišných podmínkách od těch našich, jsou nuceni pracovat, vydělávat peníze, starat se o domácnost, starat se o své rodiče, případně o jejich domácnost a starat se o své děti, případně o svá zvířata či zvířata svých potomků?
No a návrh cesty ven z tohoto kruhu? Jediné, co mě napadá, co je dostatečně univerzální, individuálně udělatelné (přičemž to může zachránit nejednu situaci a v určitých kontextech to používáme neustále, takže jen rozšířit knihovnu individuálních kontextů by mohlo postačit/by to chtělo) – nebrat se tak vážně. Nebrat vlastní pohled na to, jak by být věci měly, jak je udělat příkladně, a nebrat vlastní verzi „nejlepšího světa“ a své zvolené výchovné metody tak vážně. Důvěřovat svému dítěti, že ví, co chce a co ne. A ano, v kontrastu se stále autoritativním školstvím, které stále nabádá rodiče a učitele k důslednosti – nebýt tak důslední.
Já vím, že se tím instituce snaží nahradit nedostatek lidí, kteří opanují přirozenou autoritou. Jenomže ono důslednost ve své krajní podobě nese s sebou rigidnost, a rigidnost nemůže obstát proti flexibilním a fluidním dětem (a hlavně době).
ZDRAVÍ, SÍLU NAJDEŠ V SÝRU –
ale kráva nezná míru.
A teď škytá, škyt a škyt,
bledne, modrá, není fit.
Jiří Žáček, Kapesní bestiář
Je spousta učitelů, která dotáhla k dokonalosti důslednost, a přesto není dětmi brána vážně, uznávána ani respektována. A dejme tomu, že v případě učitelů je ona důslednost ještě pochopitelně a pravděpodobně i více žádaná, ale v případě rodičů je tomu o něco jinak. A teď používám změkčující (a v rámci věty značně překážející) obrat „o něco“ jen proto, že některé rodiny a někteří rodiče mohou dojít do krajnosti, čímž je absolutní nedůslednost. O této se já ale v této práci nebavím a neobhajuji ji. Beru ji jako opačný extrém, který ale nevyplývá z toho, že by rodiče nebyli důslední, který pravděpodobně mnohem více vypovídá o tom, že si daný rodič nevěří, že si není jistý vlastní autoritou ani sám sebou. (Cítíte z toho už to léčení mindráků na dětech?) Tím, jaký prostor ve světě dítěte vůbec smí zastávat. (Buďme upřímní – tohle jsme se moc neučili. A buďme ještě upřímnější – většinou rodiny dětí, které popisovaným trpí a mají problémy, jsou takové rodiny, které pochází z rodin, které jim nedali dobré základy pro to být dobrými rodiči. Protože kdyby ty základy měli, bez ohledu na to, jaké problémy přinesou do rodiny oni, byli by schopni tyto problémy vykompenzovat jinde a na dítěti by to nemuselo být ani poznat. – Citoslovce: Fňuk. Pokaždé, když si vzpomenu na to, jak údajně deformační pro děti budou stejnopohlavní rodiče/rodiny, protože dítě „nemá vzor druhého pohlaví“, upřímně mě u srdce píchne za všechny matky samoživitelky a otce samoživitele. Chudáci jejich deformované děti. – Bohužel tyhle neduhy se většinou táhnou generačně. A je nespravedlivé, že potom si jedna paní učitelka sedne a kritizuje rodinu – rozumějme otce a matku, případně nové partnery zapojující se do výchovy – žáka, kterého musí ve třídě tolerovat, kterého, jak se na posezení dozvíte, vlastně ani nemá ráda, a nejraději by s ním nejezdila na výlety a neabsolvovala akce třídy, protože jí nabourává morálku třídy a vlastní sebevědomí a percepci sebe sama o tom zvládnout daný kolektiv uspokojivě a úspěšně, s pocitem dobře odvedené práce. A nepopírám, že taková učitelka odchází domů úplně vyždímaná. Že na to, co je ve třídách dnes, učitelky nikdo připravit nemohl, když mají třicet a víc. A to už vůbec nezmiňuji problém v rámci školy nejvyšší – ředitel/ka.). Nedůslednost není primárním problémem těchto rodičů, jakkoliv by si to učitelky na základní škole přáli a chtěli by to rodičům omlátit o hlavu jako „pádný argument“ na veškeré dění třídy, studijní a výchovné problémy, kterými žáci trpí (a bohužel tím nemyslím jenom ty žáky, kteří mají na papíře napsaný „problém“, ale myslím všechny žáky v rámci třídy – nadané, ambiciózní, úspěšné i zcela průměrné a podprůměrné).
Nedůslednost je příznak, nikoli problém.
Přežrala se, potvora –
zavolejte doktora!
Ať jí řekne: Milá krávo,
přejídat se není zdrávo.
Ten, kdo žere takhle moc,
zakládá si na nemoc!
Jiří Žáček, Kapesní bestiář
V realitě je to trochu složitější, neboť jevy nejsou ovlivňovány až tak jednotlivostmi, které se odstranit dají, ale komplexy.
A výchova rozhodně je komplexní záležitost. Nedá se izolovat od osobnosti a povahy. Nedá se ani dost dobře izolovat od individuálních nešvarů a problematických, rizikových a toxických aspektů povahy. Takže pokud dítě o svém rodiči ví – a já vás ubezpečuji, že bez ohledu na inteligenční kvocient, tedy téměř bez ohledu na něj, tohle o svém rodiči dítě ví už ve velice brzkém věku –, že jeho rodič není se sebou srovnaná, ustálená stabilní osobnost (jistý, klidný, stabilní ve svých hlavních světonázorech), vůbec ničemu nepomůže, že tento rodič bude důsledně trvat na tom, aby dítě od osmi večer nezapínalo tele… – ok, možná dnes už ne televizi, ale: 1) počítač, 2) notebook, 3) tablet, 4) Game Boy, 5) Tamagoči, 6) mobil, 7) náhradní mobil a 8) tu osvícenou deskovou hru taky ne… Dítě mu to stejně nevezme.
A když už jsme u těch bodů 1 až 9 (protože bod 9) zahrnuje televizní hry, PlayStation, MP3 a MP4 přehrávač, včetně všech gramofonů, kazeťáků, CD, VHS, DVD přehrávačů, a taky knížky, že…?) – mají to dnešní rodiče velmi obtížné v tom smyslu, že musí být velmi mentálně a verbálně zdatní a pohotová, aby stihli vyjmenovat veškeré výjimky, na které jejich děti přijdou v případě, že jim jejich rodiče budou autoritativně něco zakazovat. (Násilí = odpor. Manipulace = vytváření závislosti/agrese/pohrdání. Vyber si, drahý rodiči.) Naši rodiče si vystačili pouze se zakázáním televize, případně příležitostně počítače/knížky – to je několik sekund monologu. A teď? Kolik minut si rodič i dítě musí vyhradit na to, aby byl zákaz jasný, stručný, výstižný, všezahrnující, všeobsažný a umožňoval co nejméně způsobů, jak jej obejít?
Verba movent, exempla trahunt.
Což ale není a nikdy mít neměla být záminka pro rodiče, jak dítě potrestat za to, že selhalo. Má to vést k vzájemnému smířlivému pochopení, že děje a věci mají své následnosti, že rodič nemůže přikazovat jedno a konat druhé, a potom očekávat, že se dítě bude řídit jeho slovy, a ignorovat jeho činy. A ještě dítě potom trestat za to, že se řídilo něčím, co mu velí instinkt, a co je silnější než jeho rozhodovací schopnosti, když se dá v tomto předobrazu, v tomto vzorci chování jasně číst daný rodič.
A ano, nezapomeňme – ale předtím (a doma) bylo líp. Pojďme společně tento bezinternetový a bezkalkulačkový ráj snést k nohám našim dětem. Ať už o něj stojí, nebo ne.
Howgh.
