Článek
Mladí muži dnes často nevzdávají randění ze vzteku. Vzdávají ho z vyčerpání.
Poslední dobou si všímám jedné věci čím dál víc. Mladí muži kolem mě jako by se úplně stáhli z randění. Ne naštvaně. Spíš potichu.
Bude mi čtyřicet a možná právě proto ten rozdíl vidím tak jasně. Když jsme byli mladší my, vztahy vznikaly nějak přirozeněji. Přes kamarády, v práci, na večírcích, normálně v životě. Nikdo nebyl dokonalý a nikdo to ani nečekal.
Dnes mám pocit, že se z randění stal nekonečný casting.
Nedávno mi jeden mladší kolega mezi řečí řekl, že už ani nikoho nezkouší oslovit. Ne proto, že by nechtěl vztah. Jen už nemá energii znovu zažívat ten pocit, že musí během pár sekund někoho přesvědčit, že vůbec stojí za pozornost.
A upřímně? Chápu ho.
Spousta dnešních mladých mužů nejsou žádní „toxičtí chlapi“. Často jsou úplně normální. Chodí do práce, snaží se, nejsou hluční ani agresivní. Jen mají pocit, že v dnešním světě vztahů neustále prohrávají soutěž, do které se nikdy nechtěli přihlásit.
A nejhorší často není samotné odmítnutí.
Nejhorší je to ticho. Žádný zájem. Žádné odpovědi. Pocit, že jste úplně neviditelní.
Jeden známý mi nedávno popsal, že si někdy večer otevře seznamku, pár minut scrolluje a pak ji zase zavře. Ne protože by nikoho nehledal. Ale protože už dopředu čeká, že pro všechny stejně nebude dost zajímavý.
Možná právě proto dnes působí tolik lidí osaměle, i když nikdy neměli tolik možností někoho poznat.
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že problém není v tom, že mladí muži nechtějí vztahy.
Problém je, že dnešní randění postupně vytváří v normálních lidech pocit, že nejsou dost dobří pro nikoho.
