Čekanka

Zase šla krajem válka. Kolikátá již? Kdo ví, možná by se to dalo spočítat. Ale nikdo nespočítá, kolik mužů v těch válkách padlo. A už vůbec nikdo netuší, kolik žen a dívek postávalo na krajích cest, dívalo se do dálky a vyhlíželo, zda se náhodou nevrací právě ten jejich milovaný.

Pokaždé když jdu sluncem vyhřátou cestou a kolem ní se ke mně obracejí modré kvítky čekanek, si na toto vyprávění vzpomenu. Už ani nevím kdy a od koho jsem ho slyšela, či kde jsem ho četla. Příběh dále říká, že ženy čekající na návrat svých mužů a synů, stály u cest a odmítaly odejít. Stále věřily, že ten jejich se vrátí. Některé se dočkaly. Některé ne. A ty pak zůstaly stát u cest navždy. Proměněné v čekanky je teď v zástupech lemují a rok co rok znovu vyhlížejí návrat vojáků z války.

V jednom jediném pohledu na čekanku se mi mísí radost z krásného letního dne a nádherné přírody a zároveň cítím bolest těch žen, které se svých drahých již nedočkaly. Jednou po letní přeháňce jsem viděla krůpěj vody, která začala stékat z čekankového kvítku na zem. Ani jsem neměla sílu zvednout foťák a vyfotit to. Ta kapička vypadala skutečně jako slza.

Čekanky mám moc ráda, těším se jejich krásou, ale v koutku duše si přeji, aby jich nepřibývalo. A vy teď již určitě chápete proč.