Ploučnice: Řeka tiché duše a mírumilovné krajiny vás povede od Ještědu až do Děčína

Na začátek trochu faktických informací. Kde řeka pramení u Osečné, to již víte.

Pramen Horní Ploučnice je ukrytý u Dělané cesty, jen kousek od vrcholu známého Ještědu.

Ze svahů Přírodního parku Ještěd seběhne Ploučnice k Janovu Dolu a vteče do Jenišovského rybníka, u jehož zrodu stojí i již zmiňovaný pramen Ploučnice u Osečné. Společně protečou Osečnou, oblastí nazývanou Hamry (dle Hamerského rybníka), následuje Stráž pod Ralskem, Mimoň, Česká Lípa, Žandov, Františkov a Benešov nad Ploučnicí. Končí v Děčíně, kde se setká s Labem.

Její tok měří 106 km, já kolem ní prochodila krásných 233 nezapomenutelných kilometrů.

K pramenu Horní Ploučnice můžete vyfunět buď pěšky, nebo si pomoci lanovou dráhou Skalka na Černý kopec, v sezoně autobusem k Ještědce a možná někdy v budoucnu novou lanovkou na Ještěd. Vaším prvním úkolem bude dostat se na Dělanou cestu, po které vede cyklostezka 15 Ploučnice a u níž Horní Ploučnice pramení. Tak mapu do ruky a začněte plánovat!

Že jste čekali, jak vás budu hezky navigovat? Trochu vás povedu, ale trasu vám slovo od slova popisovat nebudu. Už jsem vám psala, že na cestách mě láká to „dobrodružství z objevování“, tak o něj nechci připravit ani vás. Představte si večer s šálkem čaje či kávy, mapy.cz přede vámi (nebo jiné či papírové, jak je libo), tužka v ruce, papír v pohotovosti a vy se začnete s řekou seznamovat a psát si první poznámky k cestě. Budete hledat, kudy tok řeky vede, zda jsou kolem ní cesty značené, neznačené, případně žádné. Ještě upozorním, že veškerá má vyprávění a trasy jsou z pohledu chodce. Je třeba dbát na to, že některé úseky jsou pro cyklisty nejen nevhodné, ale někde i přímo zakázané. Ale cyklisty na cestu také zvu. Kolem řek je spousta cyklostezek. I Ploučnice má již svoji vlastní. Je jí cyklotrasa 15 – Cyklostezka Ploučnice, při vyprávění se naše cesty budou hojně potkávat.

Tak vzhůru na cestu! Od pramene Horní Ploučnice jsem se pustila dolů lesem kolem slabého vodního provázku. Roští jsem přelézala jen občas a šlo se celkem dobře. Až do míst poblíž Doleních Pasek. Ploučnička se začala ztrácet, kde se dal tušit její tok, tam se zvedala vysoká tráva. Klíšťata nadšeně natahovala sosáčky a pokoušela se mě dostihnout. Prchla jsem před nimi nahoru do kopce, napojila se na červenou a sešla po ní do Janova Dolu. Pokud nejste trénovaní na delší sestupy, počítejte s bolestí lýtek. Já si myslela, že jsem, ale lýtka mě bolela také. Asi jsem měla špatný den (výmluva). Ale nic naplat, musím zrychlit tempo. V terénu to u mě nehrozí, jsem typický „kochač“, ale ve vyprávění. Takhle bychom se daleko nedostali. Je to však pro mě těžké, tak rád bych vám vyprávěla dlouhý příběh o všech detailech cesty, ale kdo byste se tím prokousával. Rozdělím cestu do jednotlivých úseků a řeknu vám, co je kde nejzajímavější.

Janův Důl – Hamr na Jezeře

Z Janova Dolu dojdete k prameni a do Osečné, to už víte. Hned v Osečné se ale musím podělit se zážitkem. Při průchodu obcí jsem narazila na starou benzinku. Nyní ji tam už nenajdete, ale mě vrátila nostalgicky do doby, kdy jsem k obdobné jezdívala jako dítě se svým taťkou.

A za Osečnou mám velký problém! Nebojte, vy ho mít nebudete, do Hamrů se dostanete snadno po červené značce, nebo můžete vyrazit „horní“ trasou přes Břevniště. A to je můj problém. Při cestě přes Břevniště jsem opravdu šla poprvé kolem Ploučnice (cedule, značení v mapě). Podruhé to už nebyla Ploučnice, ale Hamerská strouha. Pustila jsem se do diskuze s mapy.cz, kontaktovali povodí, prý je to takto správně. No nevím, vnitřně se s tím nemohu vypořádat, a pokud někdo máte staré záznamy kudy, jak v této oblasti vede Ploučnice a kde Hamerská strouha, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů.

Při zimní cestě zdejší krajinou jsem u Břevniště poprvé pojmenovala živočišný druh „havrakrk“. Bystřejší jedinci už možná pochopili, že se jedná o složeninu havran/vrána/krkavec. Ač mám zvířátka moc ráda a skutečně několikrát a pilně jsem se zajímala o rozlišení těchto ptáků, v terénu je pak nikdy nepoznám. Asi k tomu přispívá i můj slabší zrak, ale nechci se na něj vymlouvat. Podrobně jsem si je prohlížela například v muzeu v České Lípě (jeho návštěvu vřele doporučuji), ale když na ně koukám v mlze na poli, poznám zase velké kulové.

Vládl tuhý mráz, mlha možná nebyla mlhou, ale spíš mrznoucím oparem a havrakrci se v ní za doprovodu krákání míhali jako temné přízraky. V lukách odpočíval malý hřbitůvek, branka jen lehce vrzla, když jsem do něj vstupovala a obklopilo mě hluboké ticho. U řeky byla pumpa, ze které se voda pumpovala zase do koryta řeky. Přespání tady bylo tehdy možné v kapličce. Zvláštní místa…

Mně osobně se cesta Osečná – Chrastná – Břevniště – Hamr líbila více, než z Osečné do Hamru po červené turistické a cyklo 15 Ploučnice. Nesmím však být nespravedlivá. Je to tam také hezké – vodopád, borovicové lesy, skály, zřícenina Děvína a mezi chatkami ukryté občerstvení. Vyberte si podle svého gusta.

Hamr na Jezeře – Mimoň

Z Hamru pokračujeme po cyklo do Stráže. Podařilo se mi tu pozorovat bílou volavku. Ve Stráži v létě koupání, vodní lyže, zmrzka, občerstvení. V zimě i na zamrzlé hladině je možné sledovat poměrně bohatý ptačí život.

Nemusíte být plánovací génius, stačí vám jeden pohled do mapy a je vám jasné, že ze Stráže nezbývá nic jiného, než cesta po silnici souběžně s červenou značkou a cyklotrasou. Přemýšlím, jestli je tudy lepší jít v zimě nebo ve vedru. Povedly se mi obě varianty a fakt nevím. Ale ať je to tak nebo tak, určitě vás čeká zajímavé zakončení tohoto úseku. Bojte se. Číhá na vás Čertova díra čili Pekelný jícen! Tak se tomuto místu říkalo v minulosti, dnes má název méně poetický – průrva Ploučnice. Určitě ji nevynechejte.

Za ní můžete po červené vyběhnout na Ralsko. Já tam šla. Neběžela a funěla. Já funím do každého kopce. Nevadí. Kamenné moře, výhledy, zřícenina, stojí to za to. V noci bych tam radši nešla. Šlehající plameny z nozder černých koní táhnoucích kočár, na kterém sedí bezhlavý rytíř. Že je to blbost? No běžte to omrknout. Pověst to tak praví.

Když přežijete, do Mimoně můžete jít po pravém břehu řeky po neznačených cestách, nebo po levém břehu po cyklostezce. Já jednoznačně hlasuji pro pravý břeh, snad jen s odbočkou k Mimoňským rybníčkům, které nesou unikátní názvy: Dvojka, Trojka, Čtyřka, Pětka. Mám ráda pořádek, tak kde mají Jedničku? Nevím, ale Mimoň je před vámi a čeká nás snad nejhezčí úsek cesty kolem Ploučnice.

Mimoň – Česká Lípa

Při obou cestách jsem tudy šla na jaře. Úmyslně. Jaro je u Ploučnice kouzelné. Cítím tu vůni lesa, vidím odlesk slunce ve vodní hladině, žlutou barvu blatouchů a svěží zeleň trávy, mezi kterou se jako had klikatí řeka. Po jejím levém břehu vedou více turistické trasy, cyklostezka. Já šla po pravém. Lesem vede spousta opuštěných cest, skoro nikoho jsem nepotkala a mohla jsem si v klidu vychutnávat krásné dny.

Co vám mám víc psát. Z Mimoně se vydejte po silnici směrem na Hradčany, ale hned u odpočívadla na kraji lesa odbočte na neznačenou cestu, sejděte k řece a prostě běžte kolem ní. Poslouchejte ticho. Poslouchejte řeku. Povede vás.

Řeka vás propustí u Brennského mlýna, odkud budete pokračovat po červené do Heřmaniček. Nedaleko odsud je vlaková zastávka Vlčí Důl – Dobranov. A ta mě fakt baví. Kdysi jsme tam jeli. Zastávka byla stará, vypadala opuštěně, ale vlak tam stavěl. Pak udělali krásné nové nástupiště, pověsili velkou ceduli. Ale staví tu jen jeden vlak denně – v 6:15. I ta zvířátka již vědí, že vlak tu vyhlížet je zcela marné.

Do České Lípy můžete dojít po červené, ale vzdálíte se od Ploučnice, nebo dojít právě k této vlakové zastávce, pokračovat kolem ní, napojíte se na cyklo 15 Ploučnice a z ní máte možnost scházet neznačenými cestami k řece.

Česká Lípa – Benešov nad Ploučnicí

Úsek mnoha cest, mnoha zážitků, mnoha krás. Popsat ho stručně je pro mě nadlidský úkon. Z České Lípy až do Stružnice můžete jít po levém i pravém břehu. Po pravém musíte bez značených cest, cestičkami vedoucími loukou kolem vody. Potkala jsem tam jen bezdomovce. Nikde nikdo, ale naštěstí ještě pospávali. Procupitala jsem tiše kolem s lehkým mrazením v zádech. Když už jsem si chtěla oddechnout, ozval se kousek ode mě skřek! Nadskočila jsem snad metr! Ale nebyl to bezdomovec, nýbrž jeřáb. Tedy jeřábi. Byli nádherní. Nad ranní loukou se vznášel opar a oni se najednou vynořili. Důstojně a hrdě kráčeli, občas zvedli hlavu a zakřičeli. Stála jsem, ani jsem nedutala, bála jsem se pohnout, abych je nevyplašila. Když odletěli, pokračovala jsem pod Mlýnským vrchem a po silničce do Stružnice.

Po levém břehu můžete vyrazit po zelené turistické, ale od Ploučnice se trochu vzdálíte. Cesty mně vždy připraví nějaké překvapení, abych se nenudila. Tady to bylo na Mnišské hoře. Stoupám si do vrchu, vedle mě nějaký opuštěný dům. Najednou jsem dostala takový ten divný pocit, jak se vám vzadu na krku zježí chlupy. Na stromě visela stará houpačka. Bylo teplo, ani větévka se nehnula, všude pusto. A houpačka se houpala. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Pomalu, stále, pravidelně. Sem, tam, sem, tam. Nečekala jsem na nic a zdolala osobní rekord ve stoupání do kopce. Po chvíli pocit pominul a já mohla zpomalit a vydýchat se. Jedno vím jistě. Já už tudy nikdy nepůjdu. Zkusíte to vy? Vyšla jsem z lesa na silničku a musela jsem se usmát. Příroda mě odměnila, asi abych si uklidnila pocuchané nervy. Vedle mě bylo žluté moře. Louka plná rozkvetlých petrklíčů. Vyndala jsem židličku, sedla si na kraj té nádhery a jen se dívala. Stružnice už se skrývala o kousek dál v údolí pode mnou.

Ptáte se, cože jsem to vyndala? No opravdu, židličku. Mám maličkou, lehoučkou, skládací stoličku. Vejde se do běžného batůžku a skoro nic neváží. Původně jsem s ní jezdila v zimě, abych nemusela sedět na sněhu, ale teď už ji většinou vozím skoro pořád. Není nad pohodičku!

Ale šup, vstávat, vyrážíme za zázrakem! Kam? Do Horní Police. Ze Stružnice tam můžete jít po silnici po levém břehu, nebo po neznačených cestách po pravém břehu Ploučnice. Ani vám už nemusím říkat, kterou trasu volím já. Vy si to opět vyberte podle sebe.

V Horní Polici najdete poutní areál s Kostelem Navštívení Panny Marie. A my se teď přeneseme do minulosti. Představte si rok 1523, říčka již tenkrát poklidně protékala Horní Policí a nad ní se tyčil kostel. Ano, na stejném místě jako stojí ten, o kterém vám nyní vyprávím. Protože o kostele v Horní Polici jsou zmínky již ze 13. století a údajně i dříve tu stávala svatyně, věštilo se zde, bylo tu snad i obětiště. Prostě místo tajemné, duchovnem obklopené. A nedaleko kostela na břehu Ploučnice v roce 1523 našli sošku Panny Marie. Voda ji přinesla. Odkud? Nikdo neví. A začaly se dít zázraky. Soška Panny Marie prý uzdravuje a je o tom dokonce mnoho záznamů podepsaných důvěryhodnými lidmi z dob dávno minulých i poměrně nedávných.

Takže Horní Polici určitě nevynechejte. A vynechat byste neměli spoustu dalších krásných míst, které potkáte cestou z Horní Police do Benešova nad Ploučnicí. Nemohu vám to vše popsat, už teď je tento článek strašně dlouhý a obdivuji, jestli jste někdo dočetl až sem. Nechte se dál vést cyklostezkou a pak zelenou značkou. Vždyť je to snadné. Stále kolem řeky. V horkém letním dni se vedle vás bude líně povalovat v lukách, při jarním tání vám ukáže, jaká dokáže být dračice. Uvidíte krásnou krajinu, vodní elektrárnu, ve Františkově navštivte infocentrum a jukněte do čekárny nádraží, jestli to tam mají stále tak útulné, vystoupejte k lesnímu divadlu, maličko si odbočte k vodopádu a než se nadějete, budete v Benešově. Na něj se můžete podívat i pěkně z nadhledu, pokud vystoupáte na Ploučnickou vyhlídku.

Benešov nad Ploučnicí – Děčín

Tak co, ještě můžete? Jdeme do finále! Vyrážíme na poslední úsek. Slibuji, že už to vezmu rychle, cesty nám zbývá jen malý kousek.

Z Benešova se budete držet zřejmě převážně cyklostezky, i když se dají najít i úseky, kdy si půjdete pěkně kolem řeky. Dobře se rozhlížejte, můžete cestou vidět budky pro netopýry. Jestli vás upoutá vykousnutý kopec, bude se jednat o lom Soutěsky. U malé vodní elektrárny Březiny si užijete moc hezký kousek cesty, kdy vás řeka obklopí z obou stran.

Město Děčín se k vám rychle blíží, ale když půjdete po cyklostezce, zdoláte ho snadno a nemusíte se bát nějakého dlouhého otravného putování mezi domy. U jezdeckého klubu se možná potěšíte i pohledem na koně. Já se tam také kochala. Vyndala židličku, usedla, čučela, duševně se připravovala na loučení s Ploučnicí. A v tom se přes cestu směrem ke mně klikatí obří užovka! Ano, vím, že jsem jí byla ukradená, nic by mi neudělala, ale vysvětlujte tohle člověku, který má z hadů fobii! Židlička do ruky, batoh do druhé, svačinku jsem držela zakousnutou v zubech a prchala. No ty koně se nařehtali…

Přede mnou se objevil kamenný most, přešla jsem přes něj do parku pod zámkem. Ploučnička se naposledy přitulila k mému boku a najednou jsem stanula nad soutokem. Viděla jsem, jak se vody Ploučnice spojují s Labem. Chtěla jsem se dostat až přímo k ní, abych se s ní pěkně rozloučila. Bylo tam sice moře kopřiv, ale to mi bylo fuk. Razila jsem si statečně cestu jejich lánem a mohla jsem aspoň předstírat, že slzička, která se mi najednou objevila v koutku oka, je vyvolaná žahavými chloupky kopřivy, a ne smutkem z loučení.

Tohle první loučení s řekou bylo asi nejhorší. Bylo mi opravdu smutno. Tak se nesmějte, jsem asi přecitlivělá, no. Já však v tom poli kopřiv poprvé pocítila, že řeka se mnou dokáže komunikovat. Že za ty kilometry strávené spolu, během chvil odpočinku na březích, kdy tam s námi byly jen stromy, tráva a ticho, jsme našly společnou řeč. A jsem ráda, že teď mohu příběhy řek vyprávět vám.

Snad se vám tenhle líbil. Mám jich v zásobě spoustu, ale těžko je sem „nacpu“. Je jich moc a jsou dlouhé. Stejně jako řeky.

Zdroje:

Facebook; Monumentální hrad Ralsko a jeho legendy a pověsti | Babinet.cz; mapy.cz; Horní Police - Poutní místo