Článek
Od vláčku ve Starém Šachově vycházím společně s cyklo 3125 směrem na Merboltice. Užívám si pocitu volnosti, když šlapu po silničce kolem bílých zdí malého hřbitova. Dráždí mě temné třešně kolem cesty. Jsou nádherné. Úplně cítím tu šťavnatou chuť na jazyku, ale nechávám si ji zajít, protože stromy jsou vysoké a nádherné plody zcela mimo můj dosah. Opička nejsem. Je časné dopoledne, ale teplo se již začíná ozývat, takže uvítám Merboltický potok po svém boku a jdu se do něj ošpláchnout.
Nechci jít po silnici a využiji možnost odbočit na začátku Merboltic na žlutou značku. Zahýbám na úzkou pěšinku mezi dvěma domy, kde si pánové povídají ze zahrady na zahradu přes plot. Slušně pozdravím a pokračuji. Pes z jedné zahrádky má na to jiný názor. Zdolává důmyslný zátaras ve formě židle, která mu má pravděpodobně zabránit v úniku ze dvorku. Nezabránila. S ňafáním mi běží vstříc. Mně se zježí chlupy víc než jemu, protože se psů bojím a prosím majitele, aby si ho odvolal. Pán mi s klidem oznámí: „Nebojte, on je vítací, ne žrací.“ Věřím mu, nic jiného mi nezbývá, uhnout není kam. Pes mě nesežral, ale doporučuji pro jistotu do batůžku přibalit buřta, abyste ho měli čím uplatit.
cestou necestou vzhůru po žluté
Stoupám po žluté značce, cestička nevypadá zrovna moc používaná a kříží ji popadané stromy. Přelézám. Ne jednou, ne dvakrát. Mockrát. Začíná mi být fakt vedro a oddechnu si, když se dostanu na rovinku a pokračuji kolem kamenné zídky obrostlé mechem. A blížím se k prvnímu místu, které bych vám doporučila k návštěvě. Přírodní rezervace Kamenná hůra. Chráněné jsou zdejší čedičové sutě a trvalé ledové jámy. Ochlazení v jakékoliv ledové jámě bych brala, jenže vzhledem k bohaté zeleni okolo této oblasti jsem ráda, že vidím tu suť. Určitě doporučuji k návštěvě, ale nejlépe v bezlistnatém období. Žlutá se začíná vracet dolů do Merboltic a chvíli jdu po příjemné pěšince ve stínu. Ale jen chvíli, protože po návratu na silničku po ní stoupám dál v plném slunci. Modro nad hlavou je bez mráčku a jsem ráda, když se přede mnou objeví zvonice.
Polodřevěná zvonice Merboltice
Polodřevěná zvonice v Merbolticích vypadá se svými kamennými terasami jak z jiné doby. Za štěkotu psů z protější zahrady (tentokrát naštěstí řádně oplocené) vycházím po teráskách ke kovové brance. Skřípot otevírané branky přehluší i štěkot psů a já se ocitám na maličkém hřbitůvku. Stará lípa sklání své větve přes zeď a vysílá do vzduchu medovou vůni. V trávě čarodějný houbový kruh, uprostřed dřevěný kříž, pár hrobů a lavička ve stínu pod planou třešní. Krásné a klidné místo. Já samozřejmě sedám na lavičku a svačím. Svačením, focením a kocháním maskuji odpočinek. Hodně svačím, hodně fotím a hodně se kochám.
obnovený hřbitov Merboltice
Pak se vracím na silnici, navazuji na modrou značku a začíná další stoupání. Tady malá vsuvka pro automobilisty. Chcete-li tato místa navštívit i se svým vozem, je hned v místě, kde modrá odbočuje ze silnice, malé parkovišťátko asi pro tři auta. Je označeno pouze „P“, žádné omezení, že by se jednalo o soukromé parkoviště a podobně jsem neviděla. Můžete tu tedy zaparkovat a přidat se k nám pěšákům.
voňavé letní cesty
Pokračuji vzhůru polní cestou a rozhlížím se po krajině. Slunce do mě opět nemilosrdně praží, ale krajina krásná. Různobarevné louky, pole, pastviny a lesíky dělí remízky a cestičky. Vše vypadá poklidně, mírumilovně. A už je tu Zvonkový kámen obklopený kamennou sutí.
Zvonkový kámen
Za ním mě vzrostlá kvetoucí louka vede pěšinkou k lesu. Netrpělivě vyhlížím rozhlednu na Strážném vrchu. Najednou se nade mnou tyčí, síly se mi nadšením vrací, vrhám se na dřevěné žebříčky a stoupám vzhůru.
rozhledna Strážný vrch
Pozor na větší batohy. Buď je nechejte dole, nebo se při výstupu pěkně přitulte k žebříku, ať vás to v průchodech nesejme dolů. Určitě si ale nahoru vylezte, ten rozhled stojí za to! A když jsem to zvládla já se svým strachem z výšek, tak to dáte taky.
vzhůru na rozhlednu Strážný vrch
Slézám zpět dolů a využívám posezení u rozhledny. Opět svačím. Nekomentujte to. Těším se na druhou část cesty, protože konečně přestanu stoupat do kopce po silnici, ale čeká mě příjemná cesta z kopce, po lesních cestičkách, od pražícího slunce chráněná náručí stromů. Bože! Já snad budu navždy naivka. Víte, co mě ve skutečnosti čekalo? Horké dusno, lesními stroji rozježděné cesty, mračna komárů a hlavně klošů. (Pauza ve psaní, jdu si namazat kousance, pěkně to bolí. Kloši koušou, nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že ne). Ale nebojte, kdyby to bylo jen tak hrozné, nezvala bych vás sem na výlet. Zabalit svačinu a pokračujeme.
Od rozhledny jdu dál po modré značce k rozcestí pod Havraním vrchem. Teď záleží na vás. Můžete pokračovat po modré až do Horní Police. Já však v těchto místech odbočuji na neznačené lesní cesty, protože mým cílem je další přítok řeky Ploučnice. Valdecký potok. Je to mrňousek, ale přivedl mě do této krajiny a jsem za to ráda. Jeho pramen nacházím ukrytý množstvím šlahounů, kopřiv, roští a nevím čeho všeho.
někde tady se schovává pramen Valdeckého potoka
Přiznávám se, že zbaběle do této změti nevstupuji, poštípaná a popálená jsem již dost. Po cestách se snažím kopírovat jeho tok, který se klikatí létem vonícím lesem. Přicházím kolem něj k Hornímu prkennému rybníku. Nádhera! Opravdu krásný rybníček. Škoda, že si mě právě vybralo hejno komárů jako svoji svačinku. Musím pokračovat v cestě k dalšímu z rybníčků na toku Valdeckého potoka. K Dolnímu prkennému rybníku. Od něj mě cesta a potok vyvádí ven z lesa.
kde si v horku lépe odpočinout
Vycházím z něj unavená, uvařená, poštípaná, pokousaná. Slunce stále praží. Opírá se svými paprsky do mě i do okolní krajiny. Ha! Hmyz zmizel. Vzduch krásně voní, léto v plném proudu, klid, nikde nikdo. Rozhoduji se, zda mám přišlápnout, abych stihla vlak. Když tu najednou přede mnou „lavička“. Ve stínu stromů položené prkno přes dva špalky mě k sobě přitahuje a já už vím, že vlak zase nechám ujet. Protože tu voňavou letní nádheru si nemohu nechat ujít. A tak tam jen tak sedím, koukám, dýchám, jsem. Bláto, komáři, kloši, vedro, vše je pro tu chvíli zapomenuto. Ještě si vytahuji dvě klíšťata a po hodně dlouhé době se zvedám a s vědomím toho, že můj vlak již stejně zmizel v dáli, scházím volným krokem do Podlesí s Valdeckým potokem po svém pravém boku.
věčná krása - červené jeřabiny a modré nebe
Pocity ne nepodobné mučení mám ve chvíli, když propocená do poslední nitky oblečení scházím do Horní Police a vedle mě se objeví koupaliště s nadšeně cákajícími lidmi. Hned bych tam skočila taky, ale plavky má výbava pro přežití v batohu neobsahuje. Slabou náplastí na ztrátu této letní radosti nacházím v krámku v Horní Polici. Kupuji si tam nanuk a nadšeně mlaskajíc docházím poslední metry Valdeckého potoka k jeho soutoku s mojí milovanou Ploučnicí.
soutok Valdeckého potoka a Ploučnice
Čas do dalšího vlaku mám. Co teď? Kousek se vracím a mířím do poutního areálu ke Kostelu Navštívení Panny Marie. O legendě k němu se vážící jsem již psala, tentokrát mi spadla brada z něčeho jiného.
Horní Police
Byla jsem zde již před více lety. Předtím, než byl areál takto krásně opraven. Teď mi tedy z toho běhají oči opravdu kolem dokola. Procházím si celý areál a otevřenými dveřmi nakukuji i přímo do kostela a obdivuji nádhernou výzdobu. Tohle místo určitě nesmíte minout.
střeží poutní areál
Pak už se začínám pomalu přemisťovat na nádraží. Ještě stihnu trošku zazmatkovat, když slyším klinkat přejezd. Znejistím, zda jsem se blbě nepodívala na odjezd vlaku a pro jistotu se rozbíhám. Což je u mě jev nevídaný. Ale večer na krku a do Liberce to pěšky nedám, to by se mě zítra v práci nedočkali. Takže „sprint“. Přifuním na nádraží nastejno s vlakem. Zaregistruji, že přijel z opačného směru, ale pro jistotu se u výpravčího ujišťuji, že to není vlak do Liberce. Kokrhél na hlavě se mi divokým během uvolnil, vlasy se mi z něj rozlétly, obličej rudý, celá zpocená, sotva popadám dech. Vypadám jak něco, co příliš dlouho pobývalo v roští a nemohlo se z něj dostat. Výpravčí však ani brvou nehne a ujišťuje mě, že mám ještě čas. Pak se pro jistotu odklidí do bezpečí nádražní budovy.
Usedám na lavičku a říkám si, že toto nádraží musím také přidat do tipů na výlet. Opravdu moc hezké a upravené. Snad ho také nezbourají a nepostaví místo něj nějakou prosklenou či kovovou ohyzdu. Už nemám sílu fotit, musíte se sem vypravit sami.
Tak co, přátelé? Vydáte se v mých stopách na výlet? Neberte vážně moji lehkou nadsázku, výlet je to ve skutečnosti opravdu moc pěkný. Tak sbalit hodně svačiny a foťák (ať můžete často svačit, fotit a kochat se). Krásnou cestu!
Zdroje:
mapy.cz
