Tam, kde cesty mizí: zapomenutá krása Frýdlantského výběžku

Fajnovky upozorňuji, ať si zůstanou například v Jizerkách, kde je lecjaká cyklostezka v mnohem lepším stavu než v místech, která budeme prozkoumávat, příjezdová cesta do obce. Ale to se dozvíte za chvíli, začneme pěkně od začátku.

A kde ten začátek tedy je? Vyrazili jsme si na sever, tak samozřejmě co nejvíce na severu naší zemičky. Na hranicích s Polskem v obci Habartice. Pokud by chtěl nějaký šťoura namítat, že tady ale není nejsevernější bod republiky, tak já to vím. Ale pro naše putování Frýdlantským výběžkem je to krásný symbolický sever.

A trasa? No ta je opravdu jednoduchá. Na severu už jsme, tak se jde na jih! Abyste si na úvod udělali představu, kudy vás povedu, tak zde je jednoduchý popis. Habartice – Černousy – Dubový rybník – Předlánce – Višňová – Nové Pertoltice – Arnoltice. Délka trasy od 15 km klidně do 25 km. Značená cesta tu vede jediná. Zelená a na ní u Višňové navazující žlutá. Již z toho vidíte, že o turisty tu skutečně zakopávat nebudete a cestu budeme volit i mimo turistickou trasu.

Od hranic v Habarticích ale doporučuji využít zelenou, která vás krásně vyvede kolem dětského hřišťátka do polí nad obcí a k Panskému rybníku, kde si můžete odpočinout na lavičce.

Možná vás trošku vyděsí cedulky varující před africkým morem prasat, ale já jsem nepotkala prasata ani živá, ani mrtvá, tak se zase tak moc nebojte a směle pokračujte po zelené do Černous.

Černousy

Na okraji obce vás přivítají „chlupaté kravičky“. Hned vedle je dle mapy značená jízdárna, koně jsem ale neviděla. Pokud byste se však ubytovali ve zde umístěném penzionu, tak třeba byste to štěstí měli. Vzápětí na vás vykoukne Kaple svatého Jana z Nepomuku, která byla v r. 1797 vystavěná pro potřebu Kristiána Filipa Clam–Gallase a jeho rodiny.

Obec byla tichá, neviděla jsem ani živáčka, jen občas se ozývaly rány seker. Čím jsem se přibližovala ke konci vsi, tím se ke mně blížil divný, skřípavý zvuk. To byste nevěřili, jak strašidelné zvuky dokáže vyluzovat špatně připevněný okap zmítající se ve větru.

Od Černous se potřebujeme dostat k Dubovému rybníku. Můžete jít stále po zelené, která vás tam dovede, nebo si cestu zkrátit a odbočit na okraji vsi doleva na neznačenou cestu. Kravičky kolem vás budou přežvykovat, pozorovat vás klidným pohledem a nad jejich hlavami se v dáli budou vrtět lopatky větrných elektráren.

Dubový rybník

Nebojím se ho označit za perličku dnešního výletu. Je nádherný. Určitě nezůstávejte jenom na okraji, ale projděte se dubovou alejí po jeho břehu. Nad hlavou budete mít větve mohutných dubů, vlevo vodní hladinu, částečně zakrytou rákosím, vpravo také rákosí a výhledy na louky směrem k řece Smědé, pod nohama vám budou křupat žaludy. Kolem ticho a klid.

Pokud jste „povaleči“ jako já, určitě neodoláte a rozplácnete se pod jedním z dubů. Měla jsem štěstí. Mraky zmizely, sluníčko se na mě smálo z jasné modré oblohy. Takovou chvíli si má člověk řádně vychutnat. Nikam nespěchat a vnímat krásu kolem sebe.

Až se dokocháte, nebo až zjistíte, že jste již od země dostatečně provlhli (přeci jen podzim je podzim), vydejte se dál. Doporučuji stále po zelené.

Sice jsem na této cestičce zapadávala do bláta, ale třeba budete mít štěstí na sušší období. A když ne, nevadí. Nejste žádné cimprdlíny. Tento úsek ostatně netrvá dlouho, pak již půjdete pohodovou cestou mezi poli, kterou lemují jabloně.

Na jablíčcích, které na nich zbyly, hodovali ptáci a kolem dokola se otevíral nádherný výhled na blízké kopečky a vzdálenější Jizerky.

O kus dál jsem se chystala odbočit ze zelené a jít se podívat k rybníku Pod hůrkou, ale ozýval se odtamtud mohutný štěkot několika psů. Poslední dobou se na mě setkání s cizími, volně pobíhajícími psy přímo lepí, tak jsem nechtěla jít „štěstí naproti“ a raději jsem si tuto odbočku odpustila.

Bláto mi na staré, rozbité cestě čvachtalo pod nohama, když se přede mnou objevila cedule označující začátek obce „Višňová Předlánce“.

Tak tady se snad opravdu zastavil čas. Proto mě ani nepřekvapilo, že o kousek dál žije víla Bledulína a má tu i svoji vlastní louku. Myslíte, že blbnu a zbytky mozku mi z hlavy vyfoukal dnešní silný vítr? Náhodou ne. A jestli mi nevěříte, vydejte se sem ideálně na jaře. Uvidíte sami. Dnes víla asi spala, vidět nebyla, ale divím se, že ji ze spánku nebudily rány seker, které se nesly z pod příkrovu stromů, pod nímž byly ukryté domky. Asi je zvyklá, zima na severu je tuhá, dříví se tu určitě štípe často.

Náš další cíl je obec Višňová, kterou možná znáte i z televize, protože je častou obětí povodní. Opět můžete pokračovat po zelené a následně žluté značce, nebo to vzít po cestách neznačených.

Z obou tras se ve Višňové sejdeme u Hostince u Vohnoutů. Svačinku jsem v batůžku měla, takže hlad mě netrápil a služby zdejšího hostince jsem nevyzkoušela. Co mě na tomto místě zaujalo, bylo označení, že se zde nachází bludiště.

Tak jo, fakt tu je. Můžete si sem zkusit jít zabloudit, ale doporučuji ho spíše dětičkám. A hurá na kozí farmu.

Kozí farma Předlánce je nedaleko. Žlutá značka od bludiště odbočuje doprava, vy se vydejte doleva po silničce. Bohužel kozí farma měla v době mé návštěvy zavřeno, dle internetu otevírají až v dubnu. Ale myslela jsem, že uvidím alespoň kozičky. Ani to se mi však nepoštěstilo. Jen kozí odér, který v jednu chvíli zavál od stavení, dával tušit, že tam opravdu jsou.

Nové Pertoltice

Tam nic nenavštívíme, ale je to pro nás další bod, který protínají cesty, kterými se můžeme dát. Pokud nechcete experimentovat, jděte prostě dál po silničce do Dolních Pertoltic a zde odbočte doprava do Horních. Provoz je tu minimální, cesta vede nejprve lesem a později otevřenou krajinou, takže je vcelku příjemná. Nebo můžete odbočit doprava do lesa na neznačené lesní cesty a po nich do Nových Pertoltic dojdete také. Jen se připravte na to, že třeba ne vždy projdete suchou nohou.

V Nových Pertolticích se opět napojíme na zelenou a budeme se blížit k cíli dnešní cesty. Až projdete lesem, nezapomeňte se dívat doprava, otevřou se vám krásné výhledy na Jizerky. Cestu vám budou lemovat pastviny a na nich ovečky.

No a vy můžete zahájit soutěž, kdo první zahlédne věž Arnoltického kostela. Až už ho budete mít nadosah, ještě se rozhlédněte a nezapomeňte si přečíst cedulku, která vám pár řádky povypráví o dávné smrti lékaře. Mrazivé smrti uprostřed sněhových závějí. A tenkrát se to stalo skoro přesně tam, kde budete cedulku číst.

Kostel sv. Máří Magdalény bude čnít vlevo nad vámi. Po neznačené cestičce dojděte k vrátkům a neváhejte s úctou vkročit dovnitř. Najdete tu i hodně starých hrobů. Opuštěných. Smutných. Přesto svým způsobem krásných.

Až za sebou tiše zavřete kovaná vrátka a sejdete dolů k hlavní silnici, tak se naše cesty rozdělí.

Já budu pokračovat ještě kousek dál. Zajdu do jedné ze starých chalup, zatopím v kamnech a až konvice na plotně vydá svůj charakteristický hvízdavý zvuk, uvařím si čaj z bylinek ze zdejších strání a luk. Schoulím se u kamen a budu ráda, že mi chalupa poskytne teplé místečko k přečkání chladné noci. Dle předpovědi by se tu ráno již mohly objevit první sněhové vločky. Sever je sever…

Vy můžete v Arnolticích nastoupit na autobus a jet do Frýdlantu, odkud se již v pohodě vlakem či busem dostanete dál. Zastávka je takřka pod kostelem. Jen si dejte pozor. O víkendu jedou za celý den jen tři autobusy, tak ať se na nějaký trefíte. Jinak pěšky to máte do Frýdlantu po silnici nějakých 5 km.

Další možností je, že byste z Nových Pertoltic neodbočili do Arnoltic, ale pokračovali po žluté a kolem rozhledny Frýdlantská výšina se rovněž dostali do Frýdlantu.

Pro případ nečekaných událostí cestou a nutnosti se během výletu „dostat do civilizace“ je možno využít vlaku v Černousech či Višňové.

Dnes se s vámi loučím a budu se na vás těšit na další cestě „ze severu na jih“. Nebo na nějaké jiné, kdo ví…

Zdroje:

mapy.com, turistické informační cedule, vlastní archív

https://www.facebook.com/share/r/1GefmXMXJN/