Řeka Jizera: Jarní a letní putování od středního toku k soutoku s Labem

Na první části toku nás Jizera svedla z horských strání, zazurčela podhůřím Krkonoš, pochlubila se nádhernou Riegrovou stezkou, kochala se Pantheonem i Hrubým Rohozcem. Nakonec se zklidnila v lukách a polích a líně doplula k Mladé Boleslavi. https://medium.seznam.cz/clanek/atino-putovani-reka-jizera-podzimem-a-zimou-z-hor-do-udoli-153424

Jak již víte, já jsem se na konci této části cesty pohybovala také líně. S vymknutým kotníkem to ani jinak nešlo. Ale nehoda mě nezastavila, kotník se trošku vzpamatoval, já se otřepala a hurá na další cestu. Jak je známo: „Pachatel se vrací na místo činu.“ Stejně tak já se vrátila na místo, odkud jsem odjížděla trošku pochroumaná. Tentokrát jsem však na nádraží v Chotětově vystoupila z vlaku s úsměvem, jen trošku nadlehčujíc levou nožku.

Příroda mi byla odměnou za trochu té bolesti. Zima zmizela a jaro se probudilo v plné síle. Miluji jarní chvíle, kdy se slunce opře do země a její vůně se mi zvedá pod nohama. Bílými květy obalené keře s ní zdatně soupeří a vysílají svoji vůni vzhůru k nebi. A onoho jara jsem si takto vyšlápla právě z nádraží v Chotětově. Ne po silnici, ne po cestě. Napadá vás, kudy? Po bývalé železniční trati. Napojila jsem se na ni hned u nádraží a vesele si po ní vyšlapovala směr silnice do Horek nad Jizerou.

Představte si násep, po které dříve vedla trať, kolem ní krásně bíle kvetoucí keře, na jejich pozadí pole, jinak nic. Ticho. Vůně. Modré nebe. Klid. Jak jsem tak kráčela a nasávala tu krásu kolem sebe, opravdu jsem se v jednu chvíli až otočila, protože jsem měla pocit, že mi za zády zasupěl vlak a zaduněla mi půda pod nohama. Vzduch zhutněl, ztěžknul. Zhluboka jsem se nadechla a napomenula se, že nesmím tolik popouštět uzdu své fantazii. Vrátila jsem se zpět do reality, ale i když to byl jen moment, zůstala ta chvilka ve mně. Kdo ví, co se na té trati kdy stalo…

Bývalá trať mě však záhy vyplivla na silničku a po ní jsem došla do Horek. Kolem Kostela sv. Mikuláše a zámku (ten ale nenavštívíte, je využíván jako škola), jsem sešla k Jizeře. Řeka a jaro. Mé srdéčko zaplesalo a bolavý kotník byl zapomenut. Taková nádhera! Krásným jarem jsem pokračovala dál po proudu Jizery, po levém boku řeka, vpravo nade mnou nepřístupná zřícenina hradu Dražice. Červená značka mě dovedla až do Benátek n. J.

U Dražic můžete i odbočit po modré značce na druhý břeh, dovede vás k rezervaci koní a zubrů a po silničkách dojdete také do Benátek. Nebo jako já obejděte všechno. No, když už tam přeci jste! Samozřejmě počítejte také s nějakým časem na Benátky, protože nejen ty v Itálii, ale i ty naše stojí za návštěvu. Zámek, muzeum hraček, park u zámku i velký Podzámecký park. Já prochodila celé okolí, takže se mi jarní putování trošku protáhlo, i když kolem řeky to byl jen kousek.

Bílé květy z keřů odfoukl letní větřík, v polích rozkvetly máky, z cest zmizelo jarní bláto a nahradil ho prach, slunce se uvelebilo pohodlně na modrém nebi a začalo kralovat. Přišlo léto a já se vydala na závěrečnou část cesty kolem Jizery. Z vlaku jsem vystoupila ve Zdětíně a zamířila opět do Benátek, odkud jsem se po pravém břehu řeky vydala dál. Věděla jsem, že mě čeká horký den a počítala jsem s přespáním někde před soutokem. Den však předčil mé očekávání. Bylo vedro, že snad i voda měla žízeň. Kdybych tušila, jak hrozné to přes den bude, užila bych si více krásného jezu Kačovský mlýn. Já se však za ním vzdálila od řeky do luk a polí. Slunce snad pořádalo nějaký mejdan, protože pražilo jak ďas a já měla brzy dost. Ale pití jsem dost neměla, toho naopak málo. Jediný vodní zdroj, který jsem potkala, byla pumpa na hřbitově, a to jsem nějak neměla odvahu pít. Vodu ze hřbitova ani s filtrem a já ho sebou navíc ani neměla. Tak jen opláchnout a dál.

Pokud se nebudete snažit kopírovat řeku, o což jsem se já pokoušela, tak můžete z Benátek až do Tuřic jít po zelené značce. Sice se od řeky trochu vzdálíte, ale na plánování to máte jednodušší. Já se na ní místy napojila, jinde zase odpojila, no pajdala jsem, kudy to šlo. Dál jsem pokračovala po trase Skorkov – Podbrahy – Otradovice – Káraný. Kde mi to řeka dovolila, šla jsem poblíž ní, jindy jsem odbočila na cesty. Z této části ve mě zůstala vzpomínka hlavně na to horko a na krásný strom plný třešní. Žízeň byla veliká a třešně tak krásné, přezrálé, sladké, šťavnaté. Jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy jedla. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jestli mi bude blbě nebo ne. Nebylo. Pozorovala jsem mohutné sloupy elektrického vedení, které stály rozkročené nad poli jako nějací návštěvníci z jiné planety, ládovala se třešněmi a šlapala dál.

Řeka mi zde připadala stejně líná a poklidná jako horký letní den. Možná ale, že to byl právě můj subjektivní pocit z důvodu celkového naladění. Projdete si tu trasu? Pokud ano, dejte mi vědět, jaký pocit z Jizery tam máte vy.

Blížil se večer, slunci konečně došel dech a šlo si schrupnout. Já si našla pěkné místečko u řeky a byla jsem ráda, že jsem ráda. Nebudu raději psát kde, aby mě někdo nesprdnul. Noc byla krásná, klidná, teplá. A ráno mě čekal soutok.

Přivstala jsem si, abych byla na soutoku brzy. Cestou k němu se třpytila rosa v trávě, nad řekou ležel slabý mlžný opar, všude byl ještě klid. Nebe zatím nezářilo tou jasnou horkou modří, ale bylo modroučké jen zlehýnka, jako by teprve otevíralo ospalá očka.

A najednou byl konec. Soutok. U Lázní Toušeň Jizera pomalu a důstojně vtékala do Labe. Vzpomínáte, jak jsme nahoře v Jizerkách pohladili její vody, abychom se s ní přivítali? Tak tady se s ní nezapomeňte rozloučit. Tentokrát byla voda teplá, voněla létem a já si vzpomněla na malý a chladný pramínek tam vysoko v horách. A teď si dovolím být trošku osobní. Zároveň jsem si vzpomněla na svého tatínka, který byl velkým milovníkem turistiky a Jizerských hor. Řeku Jizeru mám s ním tudíž neodmyslitelně spojenou. Byl to on, kdo mě přivedl na cestu přírody, díky němu teď putuji krajinou blízkou i vzdálenou a jsem schopná ji vnímat, cítit. A ne vždy to byla pohodička, jeho oblíbené rčení bylo: „Když si myslíš, že už nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš…“ A měl pravdu. Mnohokrát jsem si na to vzpomněla. Na cestách i v životě. Díky tati.

Chvíle, kdy dojdu kolem řeky až k soutoku, jsou pro mě takové zvláštní. Těším se, mám radost a zároveň mi to je líto. Radost, že jsem to dala, že jsem došla a poznala další krásná místa. Lítost, že cesta skončila. Ale je tam ještě něco dalšího. Když se dívám, jak se proud řeky mísí s proudem mohutnějším a společně plují tam někam daleko, mám touhu pokračovat s nimi dál. Být jak ta řeka. Moci plout, jít pořád a pořád a pořád…

Má cesta kolem Jizery tenkrát skončila, ale následovala po ní spousta dalších řek a já doufám, že spousta jich je ještě přede mnou. Tak vám zase o nějaké napíšu a třeba se někdy u některé potkáme.

Tipy na cestu:

Jednoduché plánování: Z Mladé Boleslavi lze až do Sojovic jít po červené. Odtud kousek po žluté, následně po modré a jste u soutoku. Od řeky se občas trochu vzdálíte, ale je to hezká trasa.

Doprava vlakem:

Mladá Boleslav, Krnsko – vlakové zastávky přímo na trase u řeky

Dále se trať vzdaluje, ale relativně blízko jsou ještě zastávky Chotětov a Zdětín u Chotětova, potom až nedaleko od soutoku Otradovice.

V cíli u soutoku je pak možné kousek od něj přejít na druhou stranu Labe do Lázní Toušeň a využít vlaku odtud.

Zdroje:

mapy.com

vastní archiv