Morava. Řeka, kterou mi snad někdo proklel

První pokus o její zdolání jsem učinila na jaře roku 2023, druhý na podzim téhož roku a zatím poslední na jaře 2024. Od té doby jsem k ní nejela. Tak mě napadlo, že vám o úskalích této mé „prokleté řeky“ povyprávím. Třeba mé vyprávění protrhne pomyslnou hráz smůly a já k ní opět vyrazím. Všechny radosti a strasti cesty se sem pochopitelně nevejdou, ale alespoň pár „šťastných“ zážitků vám sem hodím. Protože jak praví klasik: „Člověka potěší, když slyší o neštěstí.“ A nádavkem uvedu pár tipů, co navštívit cestou kolem řeky.

I. etapa: Králíky – Dolní Morava – Kralický Sněžník – pramen Moravy – Hanušovice – Bludov – Zábřeh

Těžko si představit romantičtější začátek cesty, než jsem měla naplánovaný. Do městečka Králíky, kde jsem se po několik hodin trvající cestě zpestřené zážitky z naší vlakové dopravy chystala přespat, jsem dorazila plná nadšení. S počínající tmou jsem se vyštrachala na kopec, odkud jsem pozorovala úžasný jahodový úplněk. Byla to krása! Kolem mě noční ticho, za mnou stál jako mlčenlivá kulisa Klášter Hora Matky Boží Hedeč a já napjatě čekala, až se měsíc vyhoupne nad stromy. Dočkala jsem se a kochala se. Když se měsíc schoval za mraky a rozprostřela se tma, vydala jsem se dolů z kopce. Měla jsem se méně kochat. Noha se mi sesmýkla do zrádné prolákliny a kotník trošku zanadával. Já nadávala víc, ale co. Známé rčení naší rodiny je: „To musíš rozchodit“. Uložila jsem se ke spánku a těšila se, jak budu druhý den ráno rozcházet kotník cestou do kopců k pramenu Moravy.

Dolní Morava mě zklamala. Plno aut, lidí, atrakce v podobě stezky v oblacích a visuté lávky mě zrovna neuchvátily. Prchala jsem vzhůru směrem ke Kralickému Sněžníku a cestou naštěstí davy značně prořídly. Na vrcholu mě trošku zneklidnily cedulky o zmijích, protože já a hadi rozhodně nejsme kamarádi, takže jsem raději pospíchala k pramenu Moravy, co mi pobolívající kotník dovolil. Kupodivu se u něj u mě nedostavil takový ten hurá okamžik, který mívám při začátku cesty. Možná mě to mělo varovat. S již více bolavým kotníkem jsem cestou mezi pramínky vody sešla kolem rodící se řeky do Dolní Moravy a duševně se připravovala na další den.

Nevím, co na mě tak špatně zapůsobilo. Úplněk, bolavý kotník, vypětí z předchozího dne, či mi prostě jen hrabalo. Faktem je, že když jsem ráno rvala věci do báglu, chvíli jsem si utírala slzy beznaděje a chvíli jsem nadávala, proč já, kráva jedna, se zase někam štrachám. Dolní Moravu jsem opouštěla neznačenou cestou v polích. Slunce se rozhodlo, že si užije svou chvíli slávy, protože se měly přihnat deště. Pražilo jak blázen. Zcela jasně se mi vybavuje, jak sedím na okraji jakéhosi pole a posílám zprávu známým na Moravě, jestli někde uvidí ležet cosi v příkopě, ať to seberou, že to budu já.

Cílem byl pivovar v Hanušovicích. Nelákalo mě pivo, ale nocleh. Horký slunečný den se začal měnit v zatažený. Kapky, které občas spadly, osvěžení zatím nepřinášely, bylo vedro, dusno. Vypadala jsem jak jednohrbý velbloud, když jsem se v pláštěnce přehozené přes sebe i batoh sílícím deštěm prodírala čím dál více mokrou travou po břehu řeky. Ale byla jsem odměněná! Viděla jsem bobří hráz. Pro někoho běžná věc, já ale zatím to štěstí neměla, nebo jsem si jí nikde nevšimla.

Když jsem sledovala stromy okousané bobry, došlo mi, že začínám mít hlad. A věřte, že mě hladovou poznat nechcete. Snad z nedostatku cukru v krvi mi mozek trošku vypověděl službu. Nevím, jak jinak bych mohla udělat následující blbost.

Představte si poměrně frekventovanou silnici. Po levé straně až k okraji vozovky stěna, po pravé opět těsně u ní řeka. Na silnici jednohrbý hladový velbloud a auta, mnohdy značně velká, mířící do nedalekého kamenolomu (či co to tam je). S myšlenkou, že se přeci nenechám přejet, jsem přelezla svodidla u krajnice nad řekou a šla po takovém tom kousku betonu, co za nimi trčí. Ano, prosím nemusíte se unavovat hanlivými komentáři, vím, že jsem blbá. Stalo se, co se stát muselo. V tom mokru mi ujela noha. Andělé strážní museli mávat křídly jak zběsilí, protože se jim podařilo mě v pokleku na tom kousku betonu udržet, i když batoh se mi nachýlil pádem trochu doprava a začal mě stahovat dolů. Držela jsem se zuby nehty a pomalu se srovnávala zpět. Koleno sedřené a holeň naražená, ale neslítla jsem do řeky, která se pode mnou zlomyslně chechtala. Nohy se mi klepaly, když jsem docházela zbytek cesty a potácela se do pivovaru. O stavu mé mysli i těla hovoří to, že jsem si tam já, takřka abstinent, dala pivo. A velké. A vypila ho! Můj životní výkon.

Shrňme to. Čekaly mě další dva dny s otlučenýma a pochroumanýma nohama, střídavě v dešti, bouřce a vedru. Do cesty se mi postavila rozestavěná silnice u Bludova, která nešla přejít. Dnes si tam již svištíte po silnici 44, ale tehdy to bylo jedno velké staveniště. Do Zábřehu, kde jsem se rozhodla skončit, jsem docházela pod nebem sténajícím náporem blesků a hromů.

Tipy z I. etapy:

Za mě vede Klášter Hora Matky Boží Hedeč. Kostel Nanebevzetí Panny Marie, krypta, Kaple Svatých schodů. Krásné místo s úžasnou atmosférou (i bez úplňku). Byla jsem tu již vícekrát a nikdy jsem nenarazila na davy turistů.

Dolní Morava – kdo má rád turistické atrakce, tak pro toho je určená lanovka, která ho vyveze k visuté lávce a Stezce v oblacích (za mě tedy ne, ale každý to máme jinak).

Kralický Sněžník – obzvlášť pro milovníky zmijí

Pro obdivovatele vojenských záležitostí – Muzeum Čs. opevnění kousek za Dolní Moravou.

Ruda nad Moravou – zámek.

Bludov – kopec Brusná s vyhlídkou zvanou Brusinka.

Poučení:

Před důležitými rozhodnutími se najez! Nepolezeš pak páchat neplánovanou sebevraždu potácením se nad hučícím korytem řeky, která se mlsně olizuje, aby tě slupla.

II. etapa: Zábřeh – Leština – Litovelské Pomoraví – Dvůr Nové Zámky – Náklo – Olomouc – Brodek u Přerova

Věřte nebo nevěřte, chodila jsem skoro 30 let se stejným velkým batohem. Kdysi jsem si pořídila ručně šitý. Pravda, je těžší, tak jsem podlehla na chvíli módě ultralehké výbavy a rozhodla se zakoupit si nový. Vyzkoušela jsem si ho, vypadalo to OK. Bohužel jsem už neměla čas projít si s ním zkušebně delší túru. K tomu došlo až při druhé cestě k řece Moravě. A záhy jsem ho proklínala. Nepřejte si slyšet jména, která dostal, když se mnou putoval podzimním dnem ze Zábřehu do Litovelského Pomoraví. Netuším, co mě osvítilo, že jsem si k novému batohu vzala ještě nový řetízek na krk. Asi jsem chtěla být krásná. No ale spíš jsem byla blbá, když vím, že kromě stříbra nesnáším nic. A tento byl pozlacený. Po prvních kilometrech jsem se lehce zpotila. Nevím, zda teplem, fyzickým vypětím nebo stoupajícím adrenalinem, jehož produkci mi spolehlivě pomáhal stimulovat batoh, jenž se mi stále ne a ne řádně usadit na zádech. Výsledkem bylo, že na hranici Litovelského Pomoraví jsem dorazila za střídání drbání se na krku, pohazování batohu na zádech a nadávání.

Flákla jsem batohem o zem a asi podesáté ho přeskládala. Řetízek servala z krku a namazala se místo něj panthenolovou mastí. Odhodlaná nenechat si ničím a nikým zkazit plánovaný zážitek z této nádherné oblasti, jsem zamířila pod první stromy. Škoda, že zdejší ticho ruší hukot dálnice, která nemilosrdně protíná, byť většinou okrajem, zdejší lesy. Ale i tak je tam krásně, řeka je zde nádherná, opravdu jsem si ji užila. Cestou k Novým Zámkům jsem kráčela po úžasném koberci utkaném z kvetoucích ocúnů. Neuvěřitelná nádhera. Opatrně jsem procházela mezi nimi, abych je nepošlapala a kochala se a kochala. Batoh drtící můj hřbet i pálivá bolest na krku byly pro tu chvíli zapomenuty. A když se u Nových Zámků místo hukotu aut ozval klapot koňských podkov, byla jsem již úplně blažená.

Ráno se mi batoh podařilo poskládat a vyvážit tak, že jeho nesení bylo aspoň přijatelné. Rudý pruh na krku přestal vypadat, jako že se mě někdo pokusil oběsit na extra silném laně a podstatně méně pálil. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv, do duše se vkradl klid. Jenže jsem zapomněla na co? No přeci na to, že jsem u řeky Moravy a ta má se mnou zcela jiné plány.

Komáři a Litovelské Pomoraví patří k sobě. Bohužel stejně tak k nim patří má krevní skupina 0, jsem jejich oblíbenou pochoutkou. Pokud se vypravíte do oblasti zamořené komáry, vezměte si mě s sebou. Spolehlivě na vás žádný nepůjde. Komáří útok, jaký jsem si užila cestou mokrým lesem, jsem už dlouho nezažila. Sosali z každé mé odhalené části těla. A protože bylo sice po dešti ale teplo, tak měli docela na výběr. Kraťasy a tričko příliš ochrany neskýtaly. Oblasti, na které jsem se těšila, jsem prosvištěla jak šíp. Ano, jsou situace kdy i já se přiměji ke kroku rychlejšímu. Není jich mnoho, ale tohle byl ten případ. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla následující noc rozmazlovat a objednat si glamping u jezera Náklo. Navíc tento den odpočívat a užít si v kempu celé odpoledne. V Litovli mě sice dostihl telefonát od provozovatele, že mám počítat s tím, že v kempu bude veškeré občerstvení zavřené, ale to mě nerozházelo. Tesco v Litovli pomohlo s doplněním zásob a já vypochodovala z komáří oblasti. V hlavě jsem si přehrávala fotografie z glampingu. Nikdy jsem tak „hogo fogo“ nenocovala, tak jsem se těšila. Ale opět musím jen konstatovat. Šla jsem přeci Moravu, ne! Tak ani toto nemohlo dopadnout dobře.

V kempu byly dva stany, chci si zabrat ten přední s výhledem na vodu. Dle domluvy volám paní „ubytovačce“, která mě moc prosí, ať ho nechám těm, co přijedou, budou tam déle. A já, kráva stará, na to kývnu. Zjistila jsem však, že ten druhý je ze dvou stran pobořený a vevnitř voda. Volám znovu paní. „Minutečku, hned to vyřeším,“ zní odpověď. Po hodině přijíždí mladý pár a ubytovává se na pokyn paní ve stanu u vody. Já ještě další hodinu sedím na batohu a čekám, co teda bude. V pět hodin konečně přijíždí paní „minutečka“ a řeší. Dává mě do starého karavanu s úchvatným výhledem na prkna boudy vzdálené asi metr od vchodu do něj. Ještě mě přesvědčuje, že to tam budu mít lepší. A když chci být u vody, mám si vzít židličku a jít si tam sednout. Kdyby můj pohled mohl vraždit, není široko daleko živáčka.

Když v šest ráno zazněla siréna ve zdejší štěrkovně, už jsem balila a mizela v opuštěných polích, nad kterými se ještě zvedala ranní mlha. Z nich jsem na chvíli zamířila do lesů Pomoraví a pak se mi již do cesty postavila Olomouc. Řeka vás jí snadno, rychle a vcelku příjemně provede, ale pokud máte čas, určitě navštivte alespoň historické centrum, nebo se vydejte na Svatý Kopeček. Já v Olomouci přespala, pak jsem ještě pokračovala do Brodku u Přerova a odtud frčela domů.

Tipy z II. etapy:

Litovelské Pomoraví je prostě jednička. Krásná oblast, nevynechejte Chrám přátelství, Obelisk, Dům přírody Litovelského Pomoraví.

Olomouc – krásné historické centrum, Svatý Kopeček – Bazilika, ZOO.

Poučení:

Dobře rozvažujte nákup nového batohu. Jak to dopadlo s tím mým? Nevyhodila jsem ho, ale už jen transportuje věci na chalupu. Když potřebuji jít na těžko, jdu zase se svým stoletým miláčkem, který důvěrně a láskyplně nazývám „kamion“. A tak už to zůstane.

Berte si mě do komářích oblastí. Ušetříte za repelent.

Nebuďte dobráci! Zaberte nejlepší ubytování a hotovo!

III. etapa: Brodek u Přerova – Polkovice – Troubky – Otrokovice – Napajedla – Hustěnovice

Třetí etapa byla nejvypečenější. Bohužel si z ní zase tak moc nepamatuji, protože tři ze čtyř dnů u řeky Moravy jsem trávila pochodem v postupně se zvyšujících teplotách, s bolavým krkem a nudlí u nosu.

Začátek cesty byl jak ze žurnálu. Vyšla jsem z Brodku u Přerova, na polích žlutá řepka, na nebi krásná modř, Morava mi přátelsky šveholila do ouška. Vesele jsem si vyšlápla k zámku Tovačov a obkroužila úžasná jezera v okolí. Sice mi bylo divné, že jsem nějak moc unavená, ale vynadala jsem si, že nejsem v kondici.

Další den zesílil vítr. Fičelo proti mně celou cestu až ke Kroměříži a k únavě se přidala potřeba přilepit si kapesník k nosu. Usínala jsem s přítelem Paralenem a druhý den v Kroměříži místo jásání nad krásami parku, rozprostírajícího se kolem řeky pod zámkem, jsem sháněla pastilky na bolest v krku, která se dostavila s tvrdou neúprosností. Za Kroměříží mě čekala dlouhá cesta po asfaltové cyklostezce.

Jak já je nemám ráda! Ale nebylo zbytí. A tak jsem šla a šla a šla. Štve mě, že jsem si tu cestu opravdu neužila, byl to spíš boj o přežití. Utřít nudli, pokusit se polknout, slupnout další Paralen. Přežít a dojít. Uvažovala jsem, jestli to má cenu. Vítr proti mně stále fičel. A tak už to zůstalo až do konce cesty.

Protože jsem mezek paličatý, dala jsem si ještě jeden den. A aby toho nebylo málo, šla jsem po cestách neznačených, opuštěných. Když jsem se tam sesunula do trávy, napsala jsem raději dceři, že mě mozek opustil už dávno a teď mě opouštějí i síly a nechala si od ní sledovat svoji polohu. Pro jistotu. Aby pak nemuseli tu mrtvolku hledat někde po březích Moravy, ale šli najisto. Ve tváři bílá, po těle politá studeným potem jsem to kus před Uherským Hradištěm vzdala. Našla si penzion a smířila se s odjezdem domů.

Co si pamatuji? Ten pocit blaha, když jsem se nadopovaná Paralenem v klidu sesunula do voňavé postýlky penzionu a odpadla. Ráno jsem se vzbudila v podstatně lepším stavu a trošku mě lákala myšlenka se vrátit na řeku. Ale vzpomněla jsem si na slova kolegyně: „Koukni se do občanky!“ Došla jsem tedy k závěru, že fakt už nejsem děvče v rozpuku a nic se nemá přehánět. Sbalila se a odfrčela domů.

A to je zatím konec mého putování po řece Moravě. Domů jsem přijela s přesvědčením, že už se k ní nikdy nevrátím, že mě asi nemá ráda. Ale jak čas plyne, začíná mě nahlodávat červíček pochybností. Co když to chtělo jen čas? Když jsem teď v rámci psaní tohoto článku na cestu vzpomínala, vybavovala se mi i spousta hezkých zážitků. Tak nevím. Co myslíte? Mám či nemám. Toť otázka!

Pokud by vás zajímalo, jestli jsem k Moravě ještě někdy vyrazila, nebo jsem svůj boj s ní vzdala, mrkněte občas na můj facebook https://www.facebook.com/atino.putovani. Určitě bych se tam od řeky ozvala.

Tipy z III. etapy:

Tovačov – zámek a okolní jezera

Vodní elektrárna Strž

Kroměříž – zámecký park, Květná zahrada, centrum

Úsek Kroměříž – Otrokovice je moc hezký, ale opravdu spíš na kole.

Otrokovice – nevím, nic si z nich nepamatuji. Asi mi už vypínal mozek.

Hezké přírodní úseky kolem rybníků Babice z jedné strany a PR Trnovec z druhé strany řeky (nad Uherským Hradištěm). Místa znám spíše z leže, každou chvíli jsem se tam již povalovala v trávě.

Poučení:

Nic moc mě nenapadá. Snad jen – nezapomeňte na dostatečnou zásobu Paralenu, kapek do nosu a pastilek na bolest v krku.

Zdroje:

Mapy.com

https://medium.seznam.cz/clanek/atino-putovani-vrch-brusna-11374

https://medium.seznam.cz/clanek/atino-putovani-dva-tisice-kilometru-po-brezich-rek-ricek-a-potucku-jak-to-vsechno-zacalo-121739