Článek
Také vás před svatbou napadlo, že by váš protějšek nemusel na obřad dorazit, protože si to na poslední chvíli rozmyslel? Noční můra nevěst, ba i ženichů, bývá většinou zbytečná, jenom výjimečně se zlý sen stane skutečností. Dvě nevěsty a ženich vyprávějí, co v tu chvíli prožívali.
V den svých třiadvacátých narozenin se Dana vracela z práce unavená víc než jindy. Kdyby jí kolegyně nevěnovaly květiny, snad by na své narozeniny zapomněla. Těšila se na horkou vanu a postel, ale představa klidného večera brzy vzala za své. Už za dveřmi bytu slyšela hlasy. Pomyslela si, že si Honza pozval kamarády, a vešla. Narozeninové překvapení se vydařilo. Přítel, s nímž chodila půl roku, sezval přátele, objednal jídlo a pití a koupil dárečky. Krabička, kterou vytáhl z kapsy nakonec, byla překvapením večera.
„Choval se jako pohádkový princ. Klekl si přede mě, daroval mi překrásný prsten a přede všemi mě požádal o ruku. I když jsme spolu chodili krátce, neváhala jsem. Zastávala jsem názor, že když dva lidi cítí, že k sobě patří, je jedno, zda se berou za týden nebo za pět let.“
Svatbu plánovali s nadšením. Honza popisoval Daně, jaké šaty by se mu na ní líbily, spolu vybírali oznámení, kostel, restauraci. „Přítel byl úžasný, těšil se na náš velký den stejně jako já.“ Asi pět týdnů před svatbou se Danin snoubenec vrátil domů až k ránu. „Samozřejmě mi večer volal, že potkal kamaráda a že se s ním zdrží. Bylo to tak výjimečné, že jsem z toho nedělala žádnou vědu. Nevšimla jsem si ani toho, že se pak častěji zdržel v práci, že mu přibylo vícedenních služebních cest. Odjel i týden před svatbou.“
Danin partner se po návratu choval nejistě. „Několikrát jsem měla pocit, že mi chce něco říct, ale sama jsem byla přípravami tak zaneprázdněná, že když mi odpověděl, co si to vymýšlím… a že jsem sama ze svatby nervózní, nechala jsem to být.“
V pátek, kdy se svatba konala, byla nevěsta v jednom kole. V domě jejích rodičů se to hemžilo příbuznými, kamarádkami, přijela kadeřnice, květinářka. Jediný, kdo chyběl, byl ženich. „Domlouvali jsme se, že přijede ráno na osmou. Kolem desáté mi měl předat kytici, do kostela jsme měli dorazit před jedenáctou. Když se Honza neobjevil do devíti a já už byla pěkně nervózní, zkusila jsem jeho mobilní telefon. Byl vypnutý. Až potom jsem si všimla, že mi zanechal zprávu. Když jsem si jí vyslechla, zůstala jsem v naprostém šoku.“ Honza se snoubence omlouval, že si vše rozmyslel a že musí vzít své slovo zpět. Že ví, že je zbabělec, ale se ještě ženit nechce. Omlouval se i Daniným rodičům za problémy, které jim způsobil, a samozřejmě Daně, že ji tak ranil. Není divu, že se nevěsta zhroutila a odmítla se ukázat hostům. Naštěstí jí byli oporou rodiče, až byli na ženicha řádně rozzlobeni. Maminka Danu uklidňovala a otec se postaral o hosty, vrátil svatební dary a odvolal kostel i restauraci.
„Nazítří jsem Honzovi zavolala, že si přeji, aby se sbalil, než se vrátím do bytu, a zmizel z mého života. Bolestný byl i fakt, že odmítl cokoliv finančně vyrovnávat. Já a rodiče jsme platili vše od svatebních šatů přes dorty, květinovou výzdobu, recepci, až po půjčení auta. Tedy vše až na svatební oznámení, které jsme zařizovali v době, kdy byl Honza svatbou nadšený. Ještě horší rána přišla po několika měsících. Náhodou jsem se dozvěděla, že přítelova předsvatební služební cesta byla výletem s expřítelkyní. Tu noc, kdy se vrátil k ránu - a údajně byl se svým kamarádem - strávil s ní, a od té doby se rozhodoval mezi námi dvěma. Dlouho mi trvalo, než jsem se dokázala vyrovnat s faktem, že si vybral ji. Rána, kterou mi zasadil, byla hluboká. Ani po dvou letech nedokážu bez hořkosti vzpomínat na chvíle, které mi připravil.“
Ještě horší krach svatby prožil Ludvík, jemuž nevěsta utekla před zraky stovky příbuzných, přátel a známých z obřadní síně. „S Lenkou jsem chodil od patnácti let. Seznámili jsme se na gymnáziu a byla z toho taková ta pravá školní láska. Samozřejmě jsme se několikrát rozešli, ale vždy jen na několik dní. Brzy jsme zjistili, že bez sebe zkrátka nemůžeme být. Přečkali jsme spolu i dobu, kdy jsem studoval univerzitu v Brně a ona si našla práci v Praze. Takže jsme se vídali jen o víkendech, a to ne vždy. Jakmile jsem studia ukončil, okamžitě jsem se přesunul za ní do Prahy, jak jsme už dlouho plánovali.“ Podnájem u Lenčiny tety jim navíc umožňoval našetřit nějakou tu korunu.
„Po dvou letech jsme si díky finanční pomoci mých rodičů mohli koupit byt. V té chvíli jsem si taky řekl, že jsme spolu už dost dlouho, máme kde bydlet, tak proč se nevzít a třeba uvažovat i o dětech. Pozval jsem tedy Lenku na večeři a požádal ji o ruku. Byla překvapená a není mi příjemné přiznat, že zaváhala. Pak ale s úsměvem kývla. Ve stejném duchu probíhaly přípravy na svatbu. Já byl iniciátorem všech plánů, od Lenky jsem se nedočkal žádného zajímavého nápadu, natož, abych čekal nadšení z příprav vlastní svatby.“
Jak se později ukázalo, pětadvacetileté ženě se příčilo tak brzy se vázat, přestože měla Ludvíka ráda … ovšem nechtěla ho ztratit. Občas se jí zdál staromódní. Chtěl děti, usadit se a šetřit na domek. Zatímco ona by si ještě užívala a cestovala, než se nechat omezovat hypotékou a rodinou. To všechno se ale Ludvík od Lenky dozvěděl až po nevydařené svatbě.
„Vše probíhalo normálně. Jen jsem si všiml, že Lenka je mnohem nervóznější než já. Když mi nastávající tchán přiváděl nevěstu, Lenka se mu náhle vytrhla a utekla z obřadní síně. Připadal jsem si jako v hloupém filmu a říkal si, že musí jít o nedorozumění. V prvních vteřinách jsem si dokonce namlouval, že se jí udělalo špatně, a tak jsem se rozeběhl za ní. Stála před radnicí a brečela. Řekla mi, že jí to hrozně mrzí, že mě má ráda, ale že se ještě vdávat nechce. Lepší čas na podobnou konverzaci si vybrat nemohla. Asi každý si umí představit, jak naštvaný jsem v tu chvíli byl. Řekl jsem jí, ať to vysvětlí té hromadě lidí, která na ni čeká, a odjel jsem taxíkem.
Ludvík se nikdy předtím necítil tak ponížený jako ve svůj svatební den. „Chápal bych, kdyby mi včas řekla, zda bychom nemohli počkat. Ale mlčet a utéct ze svatební síně? Připadalo mi, že mě chtěla zesměšnit.“ Aby si rozmyslel, co dál, odjel ke kamarádovi na chatu. Tam dospěl k názoru, že s Lenkou žít nemůže.
„Bylo to moc těžké rozhodnutí. Opravdu moc jsem jí miloval, ale už bych jí nedokázal věřit. A svatby se budu na základě této zkušenosti do konce života bát. Deset let žiji s partnerkou, s níž mám dvě děti, ale sňatek neplánujeme. Lenka si vzala svého kolegu z práce, který ji podváděl do té míry, že se s ním rozvedla. Pevně věřím, že kdyby to tenkrát nepokazila, že by byl náš vztah mnohem pevnější. Ale kdo ví…“
O tom, že je občas cesta k oltáři trnitá, se přesvědčila i aktérka třetího příběhu, paní Jana. Té se podařilo vdát až napotřetí. Vzala si téhož muže, který ji připravil svatební rozčarování, a to dokonce dvakrát.
„Roman sice nikdy neutekl od oltáře, ale stejně jsem si s ním užila.“ Jana si odmala hrála s panenkami na svatbu a jako dospívající snila o dni, kdy celá v bílém vklouzne do náruče ženicha, s nímž stráví báječné líbánky u moře. Když začala chodit s Romanem, dostaly její plány povážlivou trhlinu. Přítel se jí svěřil, že by raději žil ve volném svazku, než aby podstoupil trapné okamžiky svatby. Jana, ač překvapená a zklamaná, přítelovo mínění nekomentovala. Věřila, že čas vše vyléčí. Občas se k tématu vrátila nevinnou poznámkou, třeba že na papíru nezáleží, ale že by si ráda prožila velký den právě s Romanem… A světe div se, po třech letech přítel svolil, i když to bylo jen z důvodu, aby udělal partnerce radost.
„Svatbu zrušil týden před termínem. Vše bylo zamluvené, pozvánky rozeslané. Sebral se a odjel neznámo kam. Pak mi zavolal a ujišťoval mě, že mě miluje, ale jestli miluju já jeho, abych ho k ničemu netlačila. V té chvíli jsem ho nenáviděla, ovšem čas léčil spíš mě než jeho. Vrátili jsme se k sobě a já o svatbě přestala mluvit. Tím víc mě po pár měsících překvapil návrhem, že pokud chci, že bychom se přeci jen mohli vzít. Z Romanových úst to znělo jako nejkrásnější žádost o ruku. A já ráda souhlasila.“
Měsíc před svatbou se během víkendu v Amsterdamu pár pohádal tak, že spolu několik týdnů nemluvili, a v rámci toho odvolali i blížící se svatbu. A Jana se zařekla, že si Romana nikdy nevezme.
Vzala si ho po osmi letech soužití a jejich dcery Ivanka a Monika šly mamince za družičky. „Tentokrát jsem vše brala s rezervou. Roman mohl svatbu zase zrušit a tak trochu jsem s tím i počítala. Ale nestalo se, a já prožila nejkrásnější svatební den, jaký si člověk může představit. Bez stresu. Šlo jen o to, že jsme si udělali jeden moc hezký den.“
Další příběhy z cyklu „3× příběhy ze života“ (na nejrůznější témata) najdete na https://www.facebook.com/profile.php?id=61569740015912
