Článek
Podle statistik se v roce 2023 uskutečnilo v České republice téměř 50 tisíc svateb a proti tomu téměř 20 tisíc rozvodů. Bohužel některá z manželství se nedožijí ani prvního výročí. Pojďme se podívat na příběhy těch, kterým se něco podobného stalo, tedy, že jejich žádost o rozvod byla podána dřív než od svatby uplynul jeden rok.
Lenka se vdávala krátce po svých pětadvacátých narozeninách - z trucu. „Já vím, že jsem se tenkrát chovala jako malá holka, ale mé uvažování neřídil rozum. Tři roky jsem chodila se ženatým mužem, kterého jsem milovala. Několikrát se i stalo, že jsem před Petrem klečela na kolenou a prosila ho, ať se rozvede. Až časem mi došlo, že se nikdy rozvádět nehodlal. Měl malé děti, ženu, která se o něj vzorně starala a milovala ho, i když o jeho románku věděla,“ vypráví Lenka.
„Když mi jednou zavolala a pozvala mě na schůzku, byla jsem v šoku. Co si budeme povídat? Byla jsem připravená bojovat jako lvice, ale namísto rozzuřené protihráčky přišla elegantní posmutnělá žena. Dozvěděla jsem se, že sliby - tedy, že jí opustí, které jsem dostávala od jejího muže, dával i jí. Nejhorší bylo, když popřela jeho přísahy, že se svou paní mají už léta oddělené ložnice a ukázala mi těhotenskou průkazku - byla ve třetím měsíci těhotenství.“ Když později Lenka Petra konfrontovala, ani se nesnažil nic popřít. „Prý nevěděl, jak mi to má říct.“
Lenka se proto rozhodla vztah okamžitě ukončit a pomstít se. Domnívala se, že žárlivého milence potrestá nejvíce, když si rychle najde někoho jiného a toho si vezme. „Obětí se stal můj kamarád, který mi kdysi nabízel sňatek, ale já se tehdy jeho návrhům smála. Když jsem ho pozvala na večeři při svíčkách, zářil. Snadno jsem ho přesvědčila o svých vzrůstajících sympatiích k němu.“ Svatba Lenky a Milana se konala už o tři měsíce později. „Největším potěšením pro mě nebyl obřad ani bílé šaty, ale moment, kdy jsem posílala obálku s oznámením na Romanovu adresu. Potom ale přišlo peklo.“
Milan koupil svatební cestu do Dominikánské republiky. „Jenže já svého muže nemilovala a představa, že s ním mám strávit život a mít s ním děti, mě děsila.“ Milan si její chladný přístup vysvětloval strachem z velké změny a věřil, že Lenka opět bude ta dívka, která ho před svatbou tak vroucně objímala. „Jenže já se před svatbou přetvařovala, abych docílila toho, co jsem chtěla. Když to Milan konečně pochopil, začalo kolo hádek.“ A po dalších třech měsících Milanovi došla trpělivost. „Křičel na mě, že jsem frigidní, a já mu na oplátku vmetla do očí, že je hlupák, když mi tak naletěl. Nedokážu popsat, jak moc se za své tehdejší chování stydím.“ Ten den se Lenka od Milana odstěhovala a ten podal okamžitě žádost o rozvod. „Vím, že mě dodnes nenávidí, a právem. Svou vinou jsem ztratila nejlepšího kamaráda, kvůli někomu, kdo mě tak dlouho podváděl a lhal. A Petr? Potkala jsem ho krátce po rozvodu. Dělal, že mě nevidí. Nestála jsem mu ani za pozdrav…“
Renata se vdávala ve dvaceti, protože byla těhotná. „Znali jsme se sice rok, ale nežili jsme spolu. Scházeli jsme se dvakrát za týden a já u Radka občas přespala. Samozřejmě jsem věděla, že si zajde do hospody na pivo, brala jsem to ale jako příležitostné setkání s kamarády. Vždyť i já se scházela s kamarádkami na kávě nebo při skleničce. Až po svatbě se ukázala skutečná pravda.“ Už na svatební hostině se Radek opil víc, než se na ženicha sluší. A záhy začal utrácet společné peníze i čas v hospodě. „Čím víc jsem dělala scén, že se opět vrátil z práce opilý, tím častěji zůstával v hospodě. Říkal, že to se mnou doma nemůže vydržet, protože jsem hrozně náladová. Snad jsem i byla. Mé těhotenství bylo poměrně obtížné, neustále mi bylo zle a od něj jsem očekávala větší oporu. Místo toho se nám nedostávalo peněz a muž se vracel domů střízlivý jen výjimečně. Samozřejmě jsme zažili i pár hezkých chvil, kdy jsem si říkala, že to je ten důvod, proč jsem si ho vzala. Ale když se vrátil na druhý den znovu na mol, všechno pěkné bylo pryč.“ Myšlenky na rozvod přepadaly Renatu čím dál častěji. Odhodlala se ale až ve chvíli, kdy jí Radek zbil tak, že musela do nemocnice a tam předčasně porodila. Dítě bylo naštěstí v pořádku. Hned po návratu z porodnice podala Renata žádost o rozvod a odstěhovala se ke svým rodičům, kam za ní Radek několikrát přijel prosit o odpuštění. Renata s ním ale odmítla mluvit, a tak se mladí rodiče potkali až u soudu. „Byl to pro mě úplně cizí člověk. Toho večera, kdy mě zbil, pro mě přestal existovat, všechny city k němu se ten večer rozplynuly. Byla jsem ráda, když bylo po všem.“
Radek má sice právo vídat svou dceru jednou týdně, ale po soudu, od kterého uběhlo už téměř pět let, jako by se po něm slehla zem. Ani jednou se u své dcery nezastavil, ani jednou nezavolal. „Nevím, jestli je to tak lepší, každý přeci potřebuje oba rodiče, ale taky si uvědomuju, že Radek pro ní není nejlepší příklad. A já jen doufám, že pro ní jednou najdu lepšího tátu, který pro ní dokáže být i vzorem.“
Ani přílišné mládí a spontánnost vztahům neprospívá. Jana se vdávala jako osmnáctiletá. „Jirku jsem v znala přesně 4 týdny, věděli jsme o sobě jen základní věci, ale byli jsme do sebe bláznivě zamilovaní. Potkali jsme se ve vlaku, když jsem o prázdninách cestovala za babičkou a tetou. On bydlel ve vedlejší vesnici a každý den za mnou jezdil. Jednou v noci jsme spolu vyrazili k blízkému rybníku. Byla krásná letní noc, měsíc zářil. Jirka mi náhle zašeptal do ucha, jestli chci být jeho paní. Myslela jsem, že je to jen hra se slovy, a tak jsem mu řekla, že jeho paní už jsem. Ale on se zeptal, jestli chci být jeho manželka, zkrátka, jestli si ho chci vzít.“ Janu jeho žádost o ruku omráčila. Zapůsobilo to na ní velmi romanticky a vzrušení z jejich společné budoucnosti jí totálně okouzlilo. Cítila, že Jirku skutečně miluje. „Vůbec jsem neuvažovala, co dělám, jeho žádost mě natolik učarovala, že jsem špitla ANO. Bude to znít asi velmi hloupě, ale cítila jsem se tak dospěle.“ Oba tušili, že by rodiče z jejich rychlých plánů nebyli nadšeni, proto se rozhodli na tajné svatbě a snažili se jí zařídit co nejrychleji.
Hned druhý den zajela Jana do města a zajistila první kroky. Na úřadě jim zrovna někdo jednu svatbu zrušil, tak jsem nadšeně volala Jirkovi a ten s termínem souhlasil. „Svatbu jsme měli za týden. Vdávala jsem se v letních šatech s růžičkami. Vše bylo tak vzrušující. Levný prstýnek, který Jirka koupil, i hostina pro čtyři, jenž se konala v místní restauraci. O naší svatbě věděli jen má kamarádka a Jirkův bratr, kteří nám šli za svědky.“
Vzrušení a radost ze svatby brzy přehlušil vztek a zklamání rodičů, kteří si budoucnost svých dětí a jejich svatbu představovali trochu jinak. „Romantické léto nám tak skončilo velmi brzy. Vše bylo najednou velmi nepříjemné. Naši se mnou odmítali mluvit několik týdnů. Křičeli na nás, jak si to představujeme, když ani nemáme, kde bydlet. To byla bohužel pravda. Jediná možnost byla přestěhovat se s manželem na vesnici - k jeho rodičům. Jana byla ráda, že si našla dobré místo ve městě, ale znamenalo to každodenní dlouhé dojíždění. Navíc si ale ani trochu nerozměla se svou tchyní. Kvůli tomu pak vznikaly spory mezi ní a Jirkou. Ani na život na vesnici nebyla zvyklá. „Čím dál víc jsme začali zjišťovat, že máme na většinu věcí rozdílné názory a stejně tak to bylo i s tím, jak bychom rádi trávili společný čas. Naše manželství nemělo jedinou šanci. Proto jsem přišla s návrhem, že se rozejdeme. Jirka o tom nejdprve nechtěl ani slyšet. Ale když jsem mu začala argumentovat s tím, že je lepší se rozejít teď, když je mezi námi alespoň přátelství než později, kdy bychom se začali nenávidět, souhlasil. Snad i díky tomu jsme dodnes velmi dobří přátelé. Jirku i jeho druhou paní jsem dokonce pozvala na svou loňskou svatbu, která se narozdíl od té první konala až po pětiletém vztahu. Samozřejmě na ní byli i moji rodiče, a tak jsem jim alespoň trochu vynahradila tehdejší chybu, která je tak bolela.“
