Článek
Na sociálních sítích jsem vyzvala čtenáře, aby se svěřili se svým příběhem na téma Tajemství mého života, které bude samozřejmě anonymní (jména jsou vždy pozměněna). Dnes jsem pro Vás vybrala tajemství matky tří dětí…
Dlouho jsem se rozmýšlela, zda se s mým tajemstvím svěřit. Když jsem to, o čem chci vyprávět, udělala, měla jsem pocit, že dělám správnou věc. Teď si vše ale nesmírně vyčítám, ale už se to nedá vzít zpátky. Věřím proto, že alespoň svým vyprávěním od podobných činů odradím někoho jiného.
Když mi bylo 25, byl život skvělý. V té době jsem potkala svého manžela Jirku a společně jsme si užívali života. Protože pracoval jako manažer pro velkou světovou značku, nemuseli jsme na věcech šetřit. Dalších pět let jsme jezdili na exotické dovolené, dopřávali si večeře v luxusních restauracích, zvali přátele, chodili do divadel… bylo to úžasné. Potom mi ale začaly tikat mé biologické hodiny, a tak jsme si po vzájemné dohodě pořídili miminko a na druhý rok jsem nečekaně otěhotněla podruhé. Věřili jsme, že s jedním dítětem si nebudeme příliš věcí odpírat. Cestovat se dá tak jako tak a občas nám dítě někdo pohlídá. Se dvěma už to nebylo tak jednoduché, navíc jsem byla neustále unavená, takže jsem ani neměla na nic moc náladu. Když potom zjistili u našeho druhého syna vážné onemocnění, které si vyžádalo mou zvýšenou péči, zhroutil se mi svět. Postupně jsme se ale s touto tragédií naučili žít a po dlouhodobějším a pravidelném cvičení máme šanci, že bude náš syn jednou jako ostatní děti. Když jsme se dozvěděli tu úžasnou novinu, bylo našemu synovi 5 a dcerce téměř 6 a já otěhotněla potřetí. Ve svých 37 jsem se už těhotenství bála, ale manžel mě přesvědčil, že by nebylo správné jít na potrat. A tak jsem porodila potřetí. Dcera byla a je zdravá, ale o mě se občas pokoušely psychické záchvaty. Vím, že existují matky pěti a vícero dětí a vše zvládají s úsměvem, ale to nebyl zrovna můj případ. Bylo toho na mě zkrátka moc. Když bylo naší nejmladší dcerce rok a půl, začal mít můj manžel roupy a čím dál víc mluvil o lepší pozici u jiné společnosti. Bez konzultace se mnou si podal žádost a hned na to mu přišla pozvánka ke konkurzu. Nebránila jsem mu, dokud mi neobjasnil, co vše tato funkce obnáší. Byl by na cestách 3-4 dny v týdnu a jednou za měsíc by odjížděl na celý týden. V ten moment jsem mu neřekla nic, nevěřila jsem totiž, že by si své nadšení nechal jen tak snadno rozmluvit. Namísto toho jsem se rozhodla, že toto místo získat zkrátka nesmí. Už tak jsem si připadala doma jako vězeň, a to mi občas Jirka s dětmi pomohl. Jakmile by získal tuto pozici, byla bych na všechno totálně sama. Napsala jsem na Jirku anonym, ve kterém jsem ho popsala v dosti negativním světle a poslala ho přímo na oddělení, kde se konal konkurz. Jiří se sice vrátil z konkurzu rozčílený, protože mu o anonymu řekli. Tenkrát mi řekl, že kdyby toho syčáka, který to napsal, dostal do ruky, dal by mu co proto. Bylo pravděpodobné, že díky dopisu Jiřího nepřijali, neboť na pozici byli v úžším výběrovém kole jen dva a ředitel mu řekl, že vážně uvažovali právě o něm.
V prvních momentech jsem měla radost, že zůstane s námi doma a bude se i nadále vracet kolem šesté hodiny domů. Potom ale začalo pracovat černé svědomí, které mi řeklo, že můj manžel už není se svou prací dlouho spokojený a právě tohle byla pozice, kterou by skutečně ocenil. Na druhé straně nám ale mohla rozbít manželství, protože potom bych nebyla spokojená já. Teď ale vím, ať to bylo jakkoliv, mou největší chybou, že jsem se mu se svými pocity nesvěřila a nezkusili jsme vše řešit společně. Od té doby totiž Jirka neustále nosí v hlavě, kdo mohl být tak proradný, že ho v jednom z nejdůležitějších okamžiků jeho života podrazil. A i když si našel jinou práci, která neobnáší tolik cestování a on je v ní celkem spokojený, tento šrám na jeho duši jen tak nezmizí.
Všechny od podobných akcí proto varuji. Do konce života budu svého podvodu na mém manželovi, kterého skutečně moc miluji, litovat.
