Článek
Na sociálních sítích jsem vyzvala čtenáře, aby se svěřili se svým příběhem na téma Tajemství mého života, které je pochopitelně pokaždé anonymní. Dnes jsem pro vás vybrala tajemství zamilované studentky, jejíž city se zdály být opětovány. Problém byl ale v tom, že jejím vyvoleným byl její vlastní učitel.
„Když jsem viděla Vaši výzvu, netrvalo mi dlouho, abych si nesedla a nenapsala Vám. Už dlouho žiji s tajemstvím, které se nesmí dozvědět nikdo z mého okolí“, napsala nám pisatelka, které budeme v článku říkat Martina. „Patřím mezi celkem průměrné studentky a řekla bych, že ani krásou nijak nevynikám. Sice nejsem úplně šedivá myš, ale většině lidí trvá delší dobu, než si mě všimnou. Pokud jdeme někam s kamarádkami, oni vědí, jak zakoketovat, jak na sebe upozornit. Já jsem většinou ta poslední, s kterou by si někdo začal rozhovor. Potom, když se to ale stane, tak bych řekla, že dokážu zaujmout, ale začátky jsou vždycky dost složitý.“ A to se pravděpodobně stalo i po nástupu nového profesora na střední školu.
„Dva roky jsem v předmětu, který bych raději nespecifikovala, byla v naprostém průměru. Ve třetím ročníku jsme dostali na tento předmět nového učitele. Zpočátku měl problém si zapamatovat i mé jméno, na což jsem byla za ty roky celkem zvyklá, takže jsem mu ho ve chvíli, kdy se zarazil, připomněla. Nikdy bych mu to ani myšlenkou nevyčetla, i když mě to trochu mrzelo. Měla jsem pro něj totiž slabost od první hodiny, kterou s námi měl. Při hodinách jsem k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku, naslouchala jeho hlasu - vím, že to bude znít divně, ale dokonce jsem si ho párkrát potajmu nahrála a pak jeho lekce poslouchala doma. Časem jsem nedokázala myslet na nikoho jiného než na něj. Ovšem o své zamilovanosti jsem nemohla nikomu říct. Stejně jako já do něj byla totiž zamilovaná polovina dívek z naší třídy. Nosily mu dárečky, věčně se chichotaly, zkrátka - byl středem jejích zájmu. On se ale choval velmi profesionálně, i když od nás nebyl věkově až tak daleko. Možná právě proto. Byl jen o 9 let starší, měl atletické tělo a neuvěřitelné charisma.“ Martina si žila svou platonickou lásku v naprosté tajnosti a nepřidávala se ani k dívkám, které ho obdivovaly úplně stejně. „Ty by se mi vysmály. Tak, jak se choval, u něj neměla šanci ani ta nejhezčí. Mně to ale stačilo. Bylo hezké si snít o tom, že bych pro něj byla ta jediná. Vnitřně jsem věděla, že to je jako bych si myslela na to, že o mě bude stát Justin Bieber, ale jeho jsem mohla několikrát za týden vidět, poslouchat ho a občas se mi povedlo se ho dokonce dotknout rukou, když jsem mu třeba něco odevzdávala.“
Martinu by ani ve snu nenapadlo, že mladý učitel si časem zamilované studentky všimne. A nejen to, začal si pamatovat její jméno a neutekly mu ani její letmé tajně-zamilované pohledy. A na rozdíl od ostatních studentek, které mu dávaly svou pozornost okatě najevo, se do Martiny zakoukal. „To mi přiznal až mnohem později, ale zpočátku si řekl, že s tím nic nenadělá a hranici mezi rolí učitele a studentky nepřekročí. „Jenže pak se jednou zastavil v kavárně, kde jsem před krátkou dobou začala brigádničit. Začali jsme si povídat. A přísáhám, že zpočátku to bylo skutečně jen povídání pana profesora s jeho studentkou. Jen bylo asi delší než s každým jiným zákazníkem.“
Návštěvy pana profesora začaly být v kavárně pravidelnější a většinou se zastavil v době, kdy měla službu Martina. „Já si nechtěla připouštět, že bych se mu mohla líbit, ale najednou jsme si vyprávěli věci ze svého soukromí, probírali politiku, historii, smáli jsme se podobým věcem. Jeden večer zůstal sedět až do zavíračky a pak se nabídl, že mě doprovodí domů. Tam jsem se mu přiznala, že se mi líbí a že bych se s ním asi neměla vídat mimo školu. Zastavil mě a políbil. Pak mi řekl, že na mě nemůže přestat myslet a že neví, co s tím. Dokonce prý uvažoval odejít na jinou školu.“ Pár se začal pravidelně vídat, ale oba pečlivě hlídali, aby se nikdo nic nedozvěděl. Martině bylo v té době 17 a její partner by ve chvíli, kdy by se jejich románek provalil, přišel o práci a co by ho čekalo za další problémy, nechtěl ani jeden z nich domýšlet.
„Ve schovávání jsme byli opravdu pečliví. Scházeli jsme se u něj v bytě, když si rodiče mysleli, že jsem u kamarádky. Ta sice věděla, že jsem se svým klukem, ale ani v nejmenším netušila, že jde o pana profesora. Ve škole jsme se snažili vyhýbat pohledem, asi největší stres jsme prožívali, když mě musel zkoušet. Ale i tímhle testem jsme prošli. Tohle trvalo něco málo přes půl roku. Potom se ke mě doneslo, že můj milý je v naší škole jen proto, že měl problémy na jeho předchozí škole. Zkusila jsem se ho na to zeptat, ale řekl, že šlo o hloupost - prý se do něj zamilovala jedna učitelka a začala mu dělat problémy. Neviděla jsem žádný důvod, proč mu nevěřit a nechala to být.“
Nebylo ale možné si nevšimnout, že se její partner od té doby trochu změnil. „Naše schůzky prořídly. Od spolužaček, které se o něj zajímaly, jsem se dozvídala drby, že někdo z rodičů s ním měl konflikt, ale nikdo nevěděl nic bližšího. On sám se mi zdál být zamlklejší a jednou se zmínil, že kvůli naší lásce asi bude muset odejít na jinou školu. Já mu to začala vymlouvat, protože mi do maturity zbývalo jen půl roku. Věřila jsem, že když tuhle dobu vydržíme, můžeme jít pak pomalu s pravdou ven a začít spolu opravdu chodit. Jen se tak podivně usmál a já o tom raději přestala mluvit. Myslím, že hlavně ze strachu, kdyby mi přiznal, že se mnou veřejně chodit nechce.“
A potom se to stalo. Martina přišla do školy jako každý den, připravila se na hodinu a do třídy vstoupil namísto jejího pana profesora ředitel školy. Se smutkem v tváři studentům oznámil, že byl jejich profesor v noci účastníkem autonehody, byl odvezen do nemocnice, kde po pár hodinách bohužel zemřel. „Udělalo se mi nevolno a rozbrečela jsem se jako malá holka. Ale nebyla jsem sama, takže nikoho ani nenapadlo, že jsme k sobě měli blízko. Bylo to příšerné období, neměla jsem se vůbec komu svěřit. Rodiče by určitě řešili především to, že jsme spolu neměli být, holky by mi to asi ani neuvěřily. Prostě jsem se rozhodla s tím vyrovnat sama. Chodila jsem jak tělo bez duše, známky šly dolů a každou chvíli jsem se hádala s rodiči, protože mě tlačili s tím něco dělat. Bohužel ten největší šok přišel až časem. Na povrch vyplouvalo, že pan profesor udržoval hned několik vztahů najednou a každé z nás vykládal ty samé věci. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit a dokonce jsme se rozkřičela na naše spolužačky, jak takhle můžou špinit jeho jméno. Daly mi ale jména dívek, kterých se to týkalo a já je postupně konfrontovala. Společně jsme pak zjistily, že na naší školu kdysi přešel právě kvůli milostnému románku s jednou z učitelek, jen s tím rozdílem, že ona nebyla iniciátorem. On byl a problém nastal, když se o všem dozvěděl její manžel.“
O její první obrovské lásce s tak příšerným dopadem ví jen ona sama a dívky, které si s panem profesorem prožily to samé. I když se školou nesly řeči, nikdy nikdo nic nepotrvdil, a tak se fáma pomalu rychle ztratila. Dívky se společně rozhodly nechat věci, tak jak jsou. „Kdyby žil, asi bych toužila po pomstě, ale špinit jeho jméno po jeho smrti nám přišlo příšerné. Navíc - myslím, že každá z nás, i přes všechno zklamání, v sobě nosíme pořád menší či větší kousek lásky k němu, který jen tak nezmizí.“
