Článek
Další balíček sankcí proti Rusku? Orbán je proti. Balíček finanční pomoci pro Ukrajinu? Ne, Ficovi se to nelíbí.
Že jeden stát brzdí šestadvacet zbylých, není nic nového. Někdy, v těch lepších případech, tamní lídr skutečně nesouhlasí s obsahem návrhu tak moc, že mu nevadí jít proti vůli zbytku Evropy. Jindy, v těch horší, jde o čirý kalkul. Snahu vyměnit své ano za něco zcela jiného. Namátkou to takto učinil třeba Kypr v roce 2020, kdy blokoval sankce proti Bělorusku po zfalšovaných volbách proto, aby si vymohl zcela nesouvisející postup proti Turecku.
Je to ale dnes, s Vladimírem Putinem za hranicemi EU, Donaldem Trumpem (nebo spíše Elonem Muskem?) za oceánem a Čínou, které zřejmě vyhovuje, že se nikdo moc nekouká, kdy tato neschopnost Evropy reagovat, začíná být vážný problém. Troufla bych si říct: existenční problém.
Aby nemuseli souhlasit všichni, museli by první všichni souhlasit
Jednomyslnosti v rozhodování v Radě EU - ve veřejné debatě spíše známé jako právo veta - se dnes již netýká drtivé většiny evropských politik. Původně, v dobách společenství, byla plošným pravidlem. Již v začátcích integrace se s ní však počítalo jen jako s dočasným nastavením, které bude brzy nahrazeno většinou. Kvůli obavám některých tradičně euroskeptických členských států, jako třeba Velké Británie, se však stalo, že tuto brzdu integrace zde máme v části politik dodnes.
Co na tom, že třeba v oblasti vnitřního trhu, kde hlasování kvalifikovanou většinou funguje již od osmdesátých let, funguje rozhodování výrazně lépe a svět se točí dál. Mocipánové se neradi vzdávají byť jen kapky pravomocí, a tak musíme třeba v oblasti rozpočtů nebo dnes klíčové bezpečností a zahraniční politiky přemlouvat k souhlasu lidi, kteří poté neváhají sednout do letadla a jít pochlebovat Putinovi.
Není naplat - jednomyslnost by odstranit šlo, první by s tím však museli všichni jednomyslně souhlasit. Jinými slovy: hned tak se jí nezbavíme.
Kdo chce dovnitř, ať jde dovnitř. Zbytek, ať zůstane venku
Možná je tak na čase hledat jiné způsoby, jak zajistit naši akceschopnost. Co se nabízí, je takzvaná dvourychlostní Evropa. Tedy různá úroveň integrace členských států.
Ačkoliv jde o velkého strašáka - evropští lídři se bojí toho, že by ve finále vedla ke ztrátě solidarity mezi členy unijní sedmadvacítky či ztráty evropské jednoty - v praxi už Evropa tak trochu dvourychlostní je. Jeden příklad za všechny: euro.
Dokonce i v oblasti obrany již vidíme fragmentaci, a to v rámci stálé strukturované spolupráce PESCO. Tedy dobrovolných projektů fungujících pod právním rámcem Evropské unie, kdy spolu členské státy spolupracují třeba ve výcviku vojáků nebo při vývoji tanků.
Jistě, další rozvoj tohoto principu, kdy kdo chce, může spolupracovat, zbytek ať zůstane venku, má svá rizika. Někdo může dojít ke kalkulu, že nejvýhodnější je nechat se část států snažit, protože on o své bezpečnostní záruky nečinností nijak nepřijde. Putinovi tím dáme najevo, že nejsme zas tak jednotní, jako bychom si přáli. A země mohou ještě více rezignovat na snahu se dohodnout - přeci jen, už jsme to zkusili, tak proč si zase nevytvořit svůj „vnitřní klub“ bez potížistů?
Přesto, situace je dnes kritická. Možná jsme tak v bodě, kdy výhody převáží nad riziky.
