Článek
Po období zběsilého utrácení a pravidelných videí, ve kterých influenceři ukazují, že si právě koupili asi tolik triček, kolik jich je v celé mé skříni, včetně těch už děravých, přišlo období šetření. Internet se už nehemží radami o tom, co si koupit, ale naopak radami, co není nutné nakupovat. Miliony lidí sdílí své zážitky s takzvanou NoSpendChallenge - výzvou neutrácet za věci, které nutně nepotřebujete. Může to být týden, nebo rovnou měsíc. Výjimku má jídlo, nájem, léky, účty. Zbytek je zapovězený.
Snad jde o reakci na zhoršující se ekonomickou situaci. Podle průzkumu americké televizní stanice CNBC z počátku loňského roku má skoro polovina mladých Američanů do 34 let pocit, že ekonomika je na tom špatně. Skoro polovina nemá naspořeno více než by jim stačilo na jeden měsíc vyžití. Mladá generace v Česku na tom není o moc líp: většina nedosáhne ani na průměrnou mzdu, maximálně měsíc by bez příjmu vydržela třetina.
Výsledkem je nátlak: nechoď na kafe, do kina, nekupuj si ty šaty, však je nepotřebuješ, najíst se můžeš až doma, koncert je zbytečnost. Co jsou dvě hodiny života, když by se z tisícovky utracené za lístek mohlo na spořícím účtu stát za rok skoro 1 100 korun?
Což o to, s premisou méně utrácet za oblečení nebo třeba šedesátý hrníček do sbírky se dá více než souhlasit. Nejde o službu jen pro peněženku, ale i pro přírodu. Obliba takzvané rychlé módy stále roste a levných balíčků - přiznejme si, že většinou zcela zbytečných - si Evropané z internetových tržišť typu Shein či Temu nechávají přivézt každý den na 12 milionů.
Problém je, když si v rámci šetření odpíráme kontakt s nejbližšími. A izolujeme se výměnou za drobné.
Epidemii osamělosti už máme. Je nutné ji ještě zhoršovat?
Nejosamělejší generace v historii. Tak nazval generaci Z - dnešní patnácti- až třicetileté - nejeden odborník. Pocit osamělosti cítí pořád nebo velmi často tři čtvrtiny zástupců.
Co nás ale Internet učí? Z jedné strany nebát se být sám - sám chodit do kaváren, do kina, na večeře, cestovat. Z druhé strany šetřit - vybrat si místo akce s kamarády, známými či rodinou vlastní domov.
To vše s nadějí, že jednou si naspoříme. Odpustíme si slavný avokádový toast a - dobře, realisticky, ta hypotéka se nikdy nepodaří - ale třeba budeme mít namísto rezervy, která by nás v případě ztráty zaměstnání podržela jeden měsíc, rezervu dvouměsíční. Hurá.
Nechci nijak podceňovat důležitost finanční rezervy a rozumného zacházení s penězi. Jsou věci, které objektivně ke kvalitnímu životu nikdo z nás nepotřebuje. A když si budeme častěji nosit ven vlastní kávu a méně často utrácet za flat white z kavárny, je to jedině dobře.
Co ale, když nám šetření vezme sociální život a přátele? Není to už moc? A nestojí pocit přátelství a sounáležitosti za těch pár stovek, které si večer venku prostě vyžaduje?
