Článek
Že to není žádná sranda, ví každý, kdo si tím prošel. A je to tak samozřejmě správně – kdo neumí, nemá na cestách co dělat. Snadno by mohl ohrozit sebe i své okolí. Ale co když vám řekneme, že by to mohlo být ještě horší? A přesto by to tak mohlo být, kdyby se náhodou někdo rozhodl oprášit staré pořádky z dob našich prapradědů. V redakci soudíme, že kdyby se to opravdu stalo, tak se s ním rozloučí devět z deseti řidičů. A co na tom bylo tak strašné? Pojďte se na to podívat spolu s námi.
Jak to celé začalo: Pára, šrouby a první „silničáři“
Začneme jedním jménem – Léon Serpollet. Dost možná vám nic neříká, ale věřte, že tenhle chlapík měl v začátku motorismu prsty až po lokty. Narodil se v roce 1858 ve Francii a místo toho, aby zůstal u řemesla po tátovi truhláři (což se v rodině tak nějak předpokládalo), vrhnul se na páru. A ne jen tak – postavil úplně první parní tříkolku a rozjel ve velkém výrobu parních vozítek.
A právě Serpollet je podle některých zdrojů první člověk na světě, který dostal něco jako řidičák (uvádí to na svých stránkách například Hull Museum). Psal se rok 1888 – právě tehdy dostal od úřadů papír, který říkal: „Tenhle borec může na silnice.“ Abychom vám ale dodali kompletní info – některé prameny zase tvrdí, že úplně první papír dostal Karl Benz (ano, přesně ten slavný vynálezce automobilu, o kterém jste se učili ve škole).
Nejhorší to měli řidiči v Budapešti
A jak to bylo u nás? V dobách Rakouska-Uherska začala platit pravidla pro cyklisty a tricyklisty už v 90. letech 19. století. Jak to vypadalo? Naštěstí zase ne tak příliš komplikovaně. Kdo chtěl jezdit, musel si poctivě zařídit legitimaci, zaplatit poplatek a složit zkoušku. Bylo to víceméně podobné tomu, co se děje dnes. Jen jste nedostali nějakou plastovou kartičku (logicky), ale krásnou licenci s fotkou a vypsanými typy vozidel, které jste směli krotit.
Další zlom přišel v roce 1909 s Pařížskou úmluvou – ta stanovila mimo jiné i první mezinárodní pravidla silničního provozu. A Rakousko-Uhersko rozhodně nechtělo zůstat pozadu, takže na ni hned navázalo svým vlastním výnosem. A to byly první základy směřující k podobě řidičského oprávnění, jak ho známe dnes.
Ale pozor, teď přijde ta největší perlička. V roce 1912 v Budapešti otevřeli první státní autoškolu, jak uvádí National Motor Museum. Na tom by asi nebylo nic divného, prostě chtěli jít s dobou. Ale nebylo to žádné „přijď, odjeď pár koleček a hurá na silnici“. Ne, ne! Budoucí řidiči toho museli absolvovat mnohem víc. Měli například mimo jiné povinných 441 hodin dílenské praxe. Ano, čtete správně – na konci museli mít znalosti skoro jako vyučený automechanik. Proč? Protože tehdy se mělo za to, že správný řidič si musí svoje auto umět sám opravit.
Tak co vy na to? Jak by se vám takové pravidlo líbilo dnes?
Zdroj: Autorský text, Hull Museums, National Motor Museum
