Článek
Na hlavním nádraží v rakouském St. Pöltenu se v září 2025 zastavil provoz na jedné z nejdůležitějších železničních tratí v zemi. Důvodem nebyla technická závada ani nehoda. Mezi kolejemi se procházel los. Několik set kilogramů těžký samec se ocitl uprostřed města a na několik hodin přerušil spojení mezi Vídní a Salcburkem. V té době už ho veřejnost znala pod jménem Emil a jeho cestu sledovaly tisíce lidí. Pro železničáře představoval problém, pro fotografy senzaci a pro biology něco mnohem zajímavějšího: živou ukázku toho, co se stane, když se zvíře schopné překonávat obrovské vzdálenosti vydá na cestu krajinou, která je rozdělená silnicemi, městy a státními hranicemi.
Emil se poprvé výrazněji dostal do pozornosti v Česku v červnu 2025, když byl spatřen u Ostravy při přechodu řeky Opavy. V dalších týdnech se objevoval na Moravě, prošel částí Slovenska a nakonec zamířil do Rakouska. Cestou přeplaval rybník, okusoval ovocné stromy, prošel kolem areálu hudebního festivalu a opakovaně se dostával do blízkosti silnic a železnic. Lidé jeho putování skládali z fotografií, videí a hlášení téměř jako cestopis. Jenže z pohledu losa na té cestě nebylo nic tak absurdního, jak se mohlo zdát člověku sledujícímu jeho pohyb na mapě. Evropští losi jsou mimořádně pohybliví a genetické výzkumy ukazují, že mezi jejich populacemi dochází k výměně genů na vzdálenosti stovek kilometrů. Byli zaznamenáni i jednotliví migranti, kteří překonali podstatně delší trasy. Emil tedy nebyl zvíře, které by náhle zapomnělo, kde je doma. Byl spíš losem ve světě, kde je cesta mezi dvěma vhodnými místy mnohem složitější než dřív.
Když los stojí na kraji silnice, může působit skoro nepatřičně. Jeho tělo vypadá, jako by bylo sestavené podle jiných pravidel než tělo ostatních evropských jelenovitých. Trup má mohutný a poměrně krátký, hlavu dlouhou, nohy nápadně vysoké a horní pysk převislý a mimořádně pohyblivý. Široké spárky dokáže rozevírat a při pohybu měkkým, podmáčeným terénem mu pomáhají také paspárky. To, co na asfaltu působí trochu neohrabaně, dává v bažině, mokřadu nebo hlubokém sněhu perfektní smysl. Los není jen přerostlý jelen. Je to zvíře vytvořené pro krajinu, ve které se pevná zem občas mění v bahno a voda není hranicí. Na Šumavě dokážou losi přeplavat i Lipenskou nádrž a mnohakilometrové plavání pro ně nepředstavuje nic mimořádného.
Na Šumavě dokážou losi přeplavat i Lipenskou nádrž a mnohakilometrové plavání pro ně nepředstavuje nic mimořádného.
Voda navíc není jen něco, co musí los překonat. V létě do ní často vstupuje dobrovolně a někdy v ní zmizí téměř celý. Zanoří hlavu a dlouhým pyskem trhá rostliny pod hladinou. Pro zvíře, které si představujeme mezi břízami a smrky, je pohled na obrovského losa s nozdrami pod vodou překvapivý, jenže mokřady a mělká jezera jsou důležitou součástí jeho světa. Výzkum potravy losů v jižním Norsku ukázal, že suchozemské rostliny mohou být velmi chudé na sodík, zatímco vodní vegetace ho obsahuje v množství, které dokáže potřeby zvířete pokrýt. Jiné práce zároveň ukazují, že vodní rostliny nejsou pouhou minerální „tabletkou“ – mohou být také výživnou a snadno dostupnou potravou. Proto lze losa během léta najít s hlavou mezi listy vrb, ale o chvíli později i po břicho ve vodě.
Voda a mokrá půda mají ještě jednu výhodu. Los je výborně vybavený na chlad, ale vysoké teploty mu vyhovují podstatně méně. Ve Finsku vědci sledovali losy pomocí GPS a zjistili, že při denních teplotách kolem dvaceti stupňů a výše začínala zvířata výrazněji vyhledávat místa s hustším korunovým zápojem. Další studie ukazují, že losi během teplého období mění denní aktivitu, využívají stín a vlhká stanoviště a část tepelné zátěže odvádějí i změnami dýchání. Není přitom správné tvrdit, že existuje jedno magické číslo na teploměru, při kterém každý los začne trpět; novější fyziologické výzkumy ukazují, že záleží na délce a intenzitě tepla, slunečním záření, vlhkosti i možnostech, které zvířeti nabízí okolní krajina. Jedno je ale zřejmé: pro obyvatele severních lesů je zastíněný mokřad v létě mnohem víc než hezká kulisa.
Ani samotný les přitom nemusí vypadat tak, jak bychom čekali. Los nepotřebuje jen nekonečný tmavý hvozd. Ve skutečnosti mu velmi vyhovuje pestrá krajina, kde se střídají mokřady, keře, mladé porosty a smíšený les s dostatkem listnatých dřevin. Právě vrby, osiky, břízy a další mladé dřeviny mu nabízejí potravu ve výšce, kam se díky dlouhým nohám a pohyblivému pysku pohodlně dostane. V zimě, kdy listí zmizí, přechází na pupeny, větvičky a další dřevnatou potravu. Rozsáhlý švédský výzkum založený na více než dvaceti letech sledování téměř čtyř stovek losů ukázal, že zvířata dlouhodobě preferují větší souvislé celky smíšeného lesa s listnáči a mladými porosty. Zároveň se ukázalo něco, co se k Emilově příběhu hodí až nepříjemně dobře: losi se snaží držet dál od silnic.
V době říje samci vyhledávají samice a případní konkurenti se mohou střetnout v soubojích, při nichž dostávají smysl mohutné lopatovité parohy.
Většinu roku se losi navíc nemají potřebu shromažďovat do velkých stád. Dospělá zvířata žijí převážně samostatně a až konec léta a podzim jejich běžný režim naruší. V době říje samci vyhledávají samice a případní konkurenti se mohou střetnout v soubojích, při nichž konečně dostávají smysl mohutné lopatovité parohy, které u starších býků dělají z losa jedno z nejpůsobivějších zvířat evropské přírody. Losí samec si ale nevytváří klasický harém, který by dlouhodobě střežil. Samice postupně vyhledává a právě schopnost pohybovat se krajinou je proto součástí jeho života mnohem víc, než by se mohlo zdát při pohledu na zvíře stojící nehybně v mokřadu. Emilova několikaměsíční pouť sice nelze jednoduše vysvětlit hledáním partnerky, časově se však její závěr potkal právě s obdobím, kdy začíná být setkávání losů pro další generaci nejdůležitější.
Na jaře pak přichází úplně jiná podoba losího života. Po více než osmiměsíční březosti rodí samice nejčastěji jedno mládě a v dobrých podmínkách se mohou narodit dvě. První měsíce jsou obdobím, kdy se samotářský způsob života na čas mění v pevné spojení matky s potomkem. Mládě ji následuje krajinou, postupně přechází na rostlinnou potravu a zůstává s ní zpravidla až do doby, kdy se blíží další porod. Teprve potom se mladý los musí začít orientovat sám. A právě tady začíná další část příběhu, kterou na mapách téměř nevidíme: mladé zvíře potřebuje nejen místo, kde se narodí, ale také krajinu, kterou dokáže projít, až bude hledat vlastní prostor.
Po více než osmiměsíční březosti rodí samice losa evropského nejčastěji jedno mládě a v dobrých podmínkách se mohou narodit dvě.
V severní a východní Evropě není los žádnou zoologickou raritou a v celosvětovém hodnocení IUCN je Alces alces stále veden v kategorii málo dotčený. Střední Evropa ale vypráví úplně jiný příběh. Los zde kdysi patřil k původní fauně, v českých zemích však během středověku zmizel. Návrat začal až ve druhé polovině dvacátého století, kdy se jednotlivá zvířata začala šířit z Polska a později vznikla malá stálá populace především v prostoru jižních Čech a Šumavy. Je to pozoruhodný kontrast: stejný druh může být v rámci celého svého obrovského areálu relativně bezpečný a zároveň na jeho jihozápadním evropském okraji přežívat v tak malém počtu, že každý příchod nového jedince může mít význam.
Výzkum právě z česko-rakousko-německého pohraničí ukázal, že zdejší výskyt losů po období růstu začal po roce 2013 výrazněji klesat. Přitom problémem není jednoduše nedostatek lesa. Modely nalezly v regionu poměrně rozsáhlé plochy vhodného prostředí s mokřady, listnatými porosty, křovinami a přírodními loukami. Potíž je v tom, co leží mezi nimi. Z dostupných údajů o uhynulých losech tvořily největší známou skupinu srážky s vozidly a studie zároveň ukázala, že zvířata se vyhýbají oblastem s vysokou hustotou silnic a blízkosti lidských sídel. Los tedy může mít na jedné straně silnice dobrý les a na druhé straně další. Pro něj ale není podstatné, kolik vhodných míst zakreslíme do mapy. Podstatné je, zda se mezi nimi dá volně přecházet.
To je důvod, proč byla Emilova cesta zajímavější než běžný příběh zatoulaného zvířete. Když prošel přes řeky, pole, obce a několik států, ukázal schopnost, kterou evropské populace losů potřebovaly po tisíce let. Genetické studie skutečně potvrzují, že právě takové přesuny propojují jednotlivé populace na kontinentu. Současně jeho cesta téměř učebnicově ukázala, co se změnilo: řeka, která by člověku připadala jako velká přírodní překážka, může být pro losa jednodušší než dálnice. Vodou jednoduše proplave. U svodidel podobný trik nemá.
Čím slavnější Emil byl, tím komplikovanější jeho cesta začala být. Lidé se ho pokoušeli fotografovat zblízka a ochranáři opakovaně žádali veřejnost, aby zvíře nepronásledovala a nechala mu prostor. Nakonec už nešlo jen o zvědavost. Když se v Rakousku přiblížil k frekventované dálnici, úřady rozhodly, že riziko je příliš vysoké. Samec byl v září 2025 uspán, vybaven sledovacím zařízením a převezen zpět směrem k oblasti Šumavy, kde přežívá malá losí populace. Z pohledu její budoucnosti nebyl nový samec jen návštěvníkem. Správa Národního parku Šumava upozornila, že jedinec pocházející z jiné populace může přinést především něco, co se u malé izolované skupiny nedá vyrobit žádným managementem lesa: nové geny.
Anketa
Tím ale Emilův příběh nedostal úhlednou tečku. Ještě v září 2026 Radio Prague při ohlédnutí za jeho cestou uvádělo, že už několik týdnů nebyl spatřen a není jisté, zda na Šumavě zůstal ani zda někdy najde samici. A možná je právě tahle nejistota docela přesným návratem k normálnímu světu losa. Dospělý samotář nemusí stát před kamerou, aby se mu dařilo. Nemusí mít fanouškovskou stránku ani další fotografie z města. Na nádraží ve St. Pöltenu bylo téměř nemožné ho přehlédnout. V dobré losí krajině je naopak naprosto v pořádku, když tak obrovské zvíře projde a člověk se o tom vůbec nedozví.
Avelion Planetis. Tři světy. Jeden domov.
Zdroje:
