Poslední dvě samice. Budoucnost nosorožce tuponosého severního dnes čeká v laboratoři

29. června 2000 se ve Dvoře Králové narodila samice jménem Fatu. Vypadalo to jako další úspěch zoo, která jako jediná na světě dokázala nosorožce tuponosé severní rozmnožit v lidské péči. Před Fatu se tu narodila tři další mláďata a nic nenasvědčovalo tomu, že právě její narození jednou získá úplně jiný význam. Jenže další mládě už nepřišlo. Fatu zůstala posledním severním bílým nosorožcem narozeným v lidské péči a dnes, o šestadvacet let později, je jednou ze dvou posledních žijících představitelek svého poddruhu. Její matka Nájin je tou druhou. A právě z vajíček Fatu dnes vzniká něco, co v roce 2000 znělo spíš jako námět vědeckofantastického filmu než jako ochrana přírody – embrya pro generaci nosorožců, která možná jednou přijde na svět bez jediné biologické matky svého vlastního poddruhu schopné ji donosit.

Kdyby člověk Fatu dnes viděl v keňské rezervaci Ol Pejeta, nic na ní nepůsobí jako připomínka zvířete stojícího jednou nohou za hranicí vyhynutí. S Nájin žije ve zvláštním výběhu na travnatých pláních pod nepřetržitou ochranou ozbrojených strážců. Ošetřovatelé Fatu popisují jako živější z obou samic; když zaprší, ráda vyráží k bahnu, zatímco starší Nájin má klidnější povahu. Většinu dne ale dělají přesně to, k čemu jsou bílí nosorožci dokonale přizpůsobeni – pasou se. Jejich obrovská hlava se drží nízko u země a široká, téměř rovná tlama pracuje jako sekačka. Tráva mizí po širokých pruzích a za několikahodinovým krmením zůstává krajina ostříhaná nízko nad zemí. Právě takoví velcí spásači po generace spoluvytvářeli podobu afrických travnatých plání. Udržují krátké travní porosty, z nichž těží menší býložravci a jejich spásání může vytvářet i pásy s menším množstvím hořlavé biomasy. Nosorožec tak není jen dvoutunové zvíře, které krajinou prochází. Svým způsobem ji průběžně přestavuje.

Bílí nosorožci navíc nejsou tak osamělí, jak může působit představa obrovského obrněného zvířete putujícího savanou. Samci bývají teritoriální a často žijí sami, samice a mladší jedinci ale vyhledávají společnost a vytvářejí volnější skupiny. Nejsilnější pouto vzniká mezi matkou a mládětem. Březost trvá přibližně šestnáct měsíců a na svět přichází zpravidla jediné mládě, které zůstává s matkou dlouhou dobu. Právě proto má vztah mezi Nájin a Fatu i dnes zvláštní význam. Nejsou to dvě náhodně přeživší samice umístěné vedle sebe, ale matka s dcerou, mezi nimiž pořád existuje vazba typická pro zvíře, jehož sociální život je mnohem složitější, než by člověk při pohledu na masivní tělo a dva rohy možná čekal.

Ještě před několika desetiletími by přitom nikoho nenapadlo, že budou jednou všechny severní bílé nosorožce na planetě představovat právě tyto dvě samice. Jejich původní svět ležel mnohem severněji než hlavní oblasti dnešního výskytu bílých nosorožců – v části střední Afriky zahrnující dnešní Demokratickou republiku Kongo, Jižní Súdán, Ugandu, Středoafrickou republiku a Čad. V polovině dvacátého století se jejich počet ještě počítal v tisících. Pak přišel propad, který byl na poměry velkého savce děsivě rychlý. Nosorožci se stali cílem pytláků kvůli rohům a zároveň žili v regionech, které postupně ničily ozbrojené konflikty, politická nestabilita a rozpad fungující ochrany přírody. Velké zvíře otevřených travnatých krajin se před lidmi se zbraněmi schovává špatně. To, co mu po miliony let umožňovalo přežívat mezi přirozenými predátory – velikost, síla a téměř nulová potřeba před někým utíkat – mu proti modernímu pytláctví nepomohlo.

Poslední skutečnou pevností se stal národní park Garamba na severovýchodě dnešní Demokratické republiky Kongo. Právě tam se v osmdesátých letech podařilo malou populaci díky intenzivní ochraně dokonce znovu rozmnožit. Na chvíli to vypadalo, že příběh nemusí skončit špatně. Jenže ochrana zvířete funguje pouze tak dlouho, dokud funguje i svět kolem něj. Když se do oblasti znovu vrátilo násilí a pytláctví, začal další pád. V dubnu 2003 bylo v Garambě ještě kolem třiceti severních bílých nosorožců. V srpnu 2006 se podařilo potvrdit už jen čtyři. Potom zmizely i jejich stopy a žádná životaschopná divoká populace už nikdy nalezena nebyla. To je možná důležitější než jakékoli tvrzení, že byl tento nosorožec „příliš specializovaný“ nebo že nedokázal reagovat na měnící se svět. Když měl ochranu, jeho počet rostl. Když ochrana padla, zmizel.

Zatímco poslední volně žijící zvířata bojovala o přežití v Garambě, část budoucnosti poddruhu se už dávno nacházela tisíce kilometrů od Afriky. V roce 1975 dorazila do tehdejší zoologické zahrady ve Dvoře Králové skupina dvou samců a čtyř samic dovezených ze Súdánu. Právě tady se podařilo něco, co nikde jinde na světě ne – severní bílé nosorožce rozmnožit. Narodila se čtyři mláďata. Suni v roce 1980, Nabiré v roce 1983, Nájin v roce 1989 a nakonec Fatu v roce 2000. Dvůr Králové tím nechtěně vytvořil poslední živou větev poddruhu, který mezitím ve své původní krajině mizel. Fatu je navíc součástí velmi sevřené rodové historie: Nájin je její matka, samcem Sautem byl její otec a slavný Sudan, pozdější poslední žijící samec severního bílého nosorožce, byl jejím dědečkem.

Jenže čtyři narozená mláďata během desítek let byla zároveň varováním. Chovná populace byla malá, zvířata stárla a reprodukce postupovala příliš pomalu. Když začalo být zřejmé, že čekání na další přirozené porody může skončit jednoduše tím, že už nebude mít kdo rodit, přišel v roce 2009 radikální krok. Nájin, Fatu a samci Suni a Sudan odletěli ze Dvora Králové do keňské Ol Pejety. Ze sedmi severních bílých nosorožců, kteří tehdy na světě zbývali, se čtyři ocitli znovu v Africe. Nebyl to návrat do jejich původního areálu ve střední Africe, ale do prostředí, které jim mohlo nabídnout něco, co zoologická zahrada nemohla – rozsáhlé travnaté pláně, přirozenější klima a podmínky, v nichž se snad znovu rozběhne rozmnožování.

Nějakou dobu opravdu existoval důvod k naději. Nosorožci se pářili. Ošetřovatelé to mezi lety 2010 a 2013 pozorovali opakovaně a v roce 2012 bylo páření Suniho s Nájin natolik slibné, že se čekalo, zda po zhruba šestnácti měsících nepřijde mládě. Nepřišlo. Veterinární vyšetření nakonec ukázalo problém, který žádná africká tráva ani větší prostor vyřešit nemohly. Fatu má degenerativní změny dělohy a není schopna březost donosit. U Nájin se k reprodukčním problémům přidaly slabé zadní končetiny a později další zdravotní nálezy, kvůli nimž by pro ni březost představovala nepřijatelné riziko. Vaječníky přitom ještě dokázaly vytvářet životaschopné vajíčko. Biologie tedy nechala otevřenou škvíru, ale dveře k normálnímu rozmnožování už byly zavřené.

Potom začali mizet samci. Suni uhynul v roce 2014. Sudan zestárl a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, až musel být 19. března 2018 ve věku zhruba pětačtyřiceti let utracen. Jeho smrt obletěla svět především proto, že s ním zemřel poslední známý samec severního bílého nosorožce. Od toho okamžiku už nebylo možné předstírat, že stačí dát zbývajícím zvířatům dost prostoru a času. Čas právě došel. Nájin a Fatu stále žijí, takže severní bílý nosorožec není vyhynulý v doslovném zoologickém smyslu. Z pohledu přirozeného rozmnožování je ale funkčně vyhynulý. Dvě samice bez možnosti donosit mládě samy další generaci nevytvoří.

Tím by za normálních okolností příběh končil. Jenže několik desítek let veterinární medicíny, reprodukční biologie a možná i trocha prozíravosti způsobily, že smrt posledního samce nebyla úplně totéž jako ztráta poslední možnosti mít samce znovu. Od některých severních bílých nosorožců bylo v minulosti odebráno a zmrazeno sperma a další buněčný materiál. V srpnu 2019 pak veterináři v Ol Pejetě poprvé odebrali vajíčka Nájin a Fatu. U dvoutunového nosorožce nejde o zákrok srovnatelný s běžnou veterinární prohlídkou. Samice musí být v celkové anestezii a oocyty se odebírají speciálně vyvinutou metodou pod ultrazvukovou kontrolou. Potom začíná další závod: získaná vajíčka cestují letecky z Keni do specializované laboratoře Avantea v italské Cremoně, kde dozrávají a pomocí mikroskopické injekce se do nich vpravuje rozmrazená spermie dávno mrtvého samce. V září 2019 vznikla první čistá embrya severního bílého nosorožce.

Od roku 2021 už vajíčka poskytuje pouze Fatu. U Nájin tým po důkladném etickém posouzení další odběry ukončil, protože zdravotní riziko přestalo být ospravedlnitelné. Je to rozhodnutí, které velmi dobře ukazuje, jak podivnou situaci tento projekt řeší. Nájin není jen jedna starší samice v záchranném programu. Představuje polovinu celé žijící populace poddruhu. Přesto dostal její vlastní zdravotní stav přednost před možností získávat další vajíčka. V roce 2026 tak zůstává Fatu jedinou živou přirozenou dárkyní oocytů a z jejích vajíček postupně vzniklo 39 čistých embryí severního bílého nosorožce. Jsou zmrazená a čekají na další krok.

Třicet devět embryí zní ve světě dvou posledních samic skoro jako velké číslo. Jenže embryo není mládě. Mezi několikadenním shlukem buněk uloženým v tekutém dusíku a dvoutunovým dospělým nosorožcem leží úplně nový problém: někdo musí budoucí mládě šestnáct měsíců nosit. Fatu ani Nájin to být nemohou, a proto mají embrya dostávat samice blízce příbuzného nosorožce tuponosého jižního. Ani zde ale nestačilo převzít postup používaný u krav nebo koní. Reprodukční anatomie nosorožce si vyžádala vývoj vlastního vybavení a techniky, pomocí níž lze drobné embryo dopravit přes reprodukční trakt obrovského zvířete přesně tam, kam je potřeba. To, co je dnes popsáno jednou větou jako „přenos embrya“, představovalo roky vývoje něčeho, co před tím u nosorožců nikdo úspěšně nedokázal.

První důkaz, že to vůbec může fungovat, přišel v roce 2023 – a zároveň způsobem, jaký by si nikdo nepřál. Vědci tehdy vložili laboratorně vytvořené embryo nosorožce tuponosého jižního do samice jménem Curra. Nešlo ještě o embryo severního poddruhu; cílem bylo ověřit samotnou metodu dřív, než se začne riskovat s nenahraditelným materiálem Fatu. Curra skutečně zabřezla. Tým to ale nezjistil při plánované kontrole. Po mimořádných deštích a zaplavení výběhu se v prostředí aktivovaly bakterie rodu Clostridium a Curra společně s pokusným samcem Ouwanem uhynula na prudkou infekci a intoxikaci. Při pitvě byl v jejím těle nalezen sedmdesát dní starý, normálně se vyvíjející samčí plod dlouhý 6,4 centimetru. Genetická analýza potvrdila, že pocházel z přeneseného embrya. Tragická událost tak zároveň poskytla první skutečný důkaz, že nosorožčí embryo vytvořené v laboratoři lze přenést do náhradní matky a dosáhnout březosti.

Od té doby se už používají i samotná embrya severního bílého nosorožce. Výsledek zatím není ten, na který všichni čekají. Do dubna 2026 proběhlo šest transferů a žádný nevedl k dlouhodobě pokračující březosti. Do programu proto byly přidány další dvě samice jižního bílého nosorožce, které už v minulosti prokázaly schopnost úspěšně donosit mládě. Tohle je důležitá část příběhu, protože záchrana severního bílého nosorožce bývá někdy prezentována téměř jako hotová věc: máme embrya, takže nosorožce vrátíme. Nemáme. Máme technologii, která už jednou prokázala, že princip může fungovat, máme několik desítek embryí a máme další pokusy před sebou. První mládě severního bílého nosorožce vytvořené touto cestou se ale zatím nenarodilo.

A ani jeho narozením by nebylo vyhráno. Všechna dosavadní embrya pocházejí z vajíček jediné samice – Fatu. Tak úzký genetický základ nestačí k tomu, aby z několika potomků jednoduše vznikla dlouhodobě životaschopná populace. Proto vedle reprodukčního programu běží druhá, ještě experimentálnější větev. V kryobankách jsou uchovávány živé buňky dvanácti různých severních bílých nosorožců a vědci se snaží z buněk kůže vytvořit pluripotentní kmenové buňky a z nich postupně zárodečné buňky, které by jednou mohly vést k uměle vytvořeným vajíčkům nebo spermiím. První důležitý krok se už podařil: tým dokázal ze stem cells severního bílého nosorožce vytvořit primordiální zárodečné buňky, předchůdce budoucích pohlavních buněk. Od skutečného vajíčka nebo spermie schopných vytvořit zdravého nosorožce je ale ještě dělí další vývoj. Z laboratoře se tak nepokoušíme získat jen potomka poslední Fatu, ale možná jednou i genetickou informaci zvířat, která zemřela před mnoha lety.

A právě tady se začíná ukazovat, že zachránit druh není totéž jako zachránit jeho DNA. Kdyby se zítra narodilo zdravé mládě, mělo by geny severního bílého nosorožce, ale matkou, která ho porodí a bude se o něj starat, bude nosorožčice jižní. Vědci proto chtějí, aby případní potomci vyrůstali v přítomnosti Nájin a Fatu. Nosorožci se totiž nerodí s kompletním návodem na život uloženým v genech. Část sociálního chování, komunikace a způsobu soužití poznávají od dalších zvířat. Nájin proto po ukončení odběrů vajíček neztratila význam pro záchranný program. Naopak. Pokud se mládě podaří přivést na svět dostatečně brzo, může být jednou z posledních bytostí, od kterých se naučí, jak se chová severní bílý nosorožec vedle jiného severního bílého nosorožce. A to je něco, co v žádném zásobníku s tekutým dusíkem uchovat nejde.

Čas proto neběží jen proti plodnosti Fatu nebo technickým možnostem vědců. Nájin se narodila v roce 1989, Fatu v roce 2000. Obě mohou ještě řadu let žít, ale nikdo neví kolik. Záchranný program tak ve skutečnosti pracuje s několika různými hodinami najednou. Jedny odměřují věk posledních dvou samic, další životaschopnost biologického materiálu, jiné tempo vývoje reprodukčních technologií a ještě další stav krajiny, do které by se jednou případná nová populace měla vrátit. Konečným cílem BioRescue totiž není vytvořit několik kuriózních nosorožců žijících navždy v oploceném areálu. Cílem je znovu vybudovat populaci schopnou jednou převzít svou ekologickou roli ve střední Africe.

I tam se mezitím příběh zvláštním způsobem uzavírá a zároveň komplikuje. V Garambě, kde severní bílí nosorožci ve volné přírodě dožili své poslední roky, jsou po dvou desetiletích znovu nosorožci. Ne ti severní. Do parku byli vráceni jejich jižní příbuzní, protože se podařilo obnovit podmínky a bezpečnost natolik, aby tam velcí spásači mohli znovu žít. V prosinci 2025 a lednu 2026 projížděly Garambou transporty dalších jižních bílých nosorožců. Krajina, která svůj původní poddruh ztratila, tedy znovu získává nosorožce a s nimi i část ekologické funkce, kterou po sobě zanechali. Je to připomínka, že žádná laboratoř nemůže nahradit fungující ochranu území. Můžeme vytvořit embryo, můžeme možná jednou vytvořit i vajíčko z kožní buňky, ale pořád potřebujeme místo, kde bude mít narozené zvíře kam jít.

Když se Fatu před šestadvaceti lety narodila ve Dvoře Králové, nikdo samozřejmě nevěděl, jakou roli jednou dostane. Byla mládětem jednoho mimořádně vzácného nosorožce. Dnes je jediným žijícím zvířetem, z jehož vajíček lze stále vytvářet embrya jeho poddruhu, zatímco její matka vedle ní představuje poslední další živou vazbu na svět, který už prakticky zmizel. Někde mezi Keňou, italskou laboratoří a kryobankami jsou mezitím uloženy možné začátky dalších životů. Nevíme, zda z některého skutečně vyroste nosorožec, který se jednou postaví na vlastní nohy, začne spásat trávu a po šestnácti měsících pod tělem náhradní matky vstoupí do světa, v němž jeho poddruh už desítky let žádné mládě neviděl.

Pokud se to stane, nebude to návrat z vyhynutí v jednoduchém slova smyslu. Bude to spíš pokračování příběhu, který se podařilo přerušit těsně před poslední větou. A možná právě proto dnes není nejdůležitější otázkou, zda severní bílý nosorožec už vyhynul, nebo ještě ne. Podstatnější je, že jsme se dostali do okamžiku, kdy odpověď na tuto otázku už neleží jen v africké savaně.

Část odpovědi se stále pase vedle své matky v Ol Pejetě. A část čeká v tekutém dusíku.