Troubení, rochtání, pískání a rány rohů. Tak zní skutečný říjen

Říjen má v češtině zvláštní privilegium. Jeho jméno nevzniklo podle počasí, sklizně ani barvy listí. Souvisí s říjí – se starým slovním základem označujícím období, kdy se zvěř páří a kdy se jinak poměrně klidná krajina dokáže během několika týdnů změnit k nepoznání. A mimochodem, historická souvislost vede opačným směrem, než se někdy traduje: ne říje dostala jméno podle října. Říjen dostal jméno podle říje.

Dnes si ale pod slovem říje většina lidí automaticky představí jediný obraz. Jelen stojí na kraji lesa, z tlamy mu v chladném ránu stoupá pára a někam do údolí pošle hluboké troubení. Je to silný obraz a jelen evropský si pověst krále podzimního lesa rozhodně nevymyslel. Jenže říjen není jeho soukromé představení. Je spíš několik různých představení běžících téměř současně – a každé má jiný hlas, jiná pravidla a jiný způsob, jak dát soupeři najevo, že právě tady už je obsazeno.

Na konci září a v prvních říjnových týdnech patří nejvýraznější hlas skutečně jelenům. Samci se vracejí k laním, pokoušejí se udržet jejich skupinu pohromadě a zároveň sledují konkurenty. Řev přitom není jen efektní zvuk do přírodopisného dokumentu. Je součástí souboje, který často začíná dávno předtím, než se dva jeleni dotknou parožím. Soupeři se poslouchají, předvádějí, mohou přejít do paralelní chůze a teprve pokud ani jeden neustoupí, přijde fyzický střet. Velká část konfliktů tak skončí ještě před bojem. Když ale skutečně dojde na parohy, romantika podzimního lesa končí velmi rychle. Zranění nejsou výjimkou a výzkum u říjných jelenů zaznamenal známky poranění přibližně u pětiny samců.

Ještě větší účet ale nemusí zanechat soupeř. Může ho vystavit vlastní tělo. Dospělý jelen, který drží laně, tráví obrovské množství času hlídáním, troubením, zaháněním konkurentů a přesuny. Krmení najednou ustupuje do pozadí. Dlouhodobé výzkumy ukazují, že samci během říje prudce hubnou; u skotských jelenů činil úbytek zhruba 14 až 17 procent hmotnosti těla a jiné srovnávací práce uvádějí během reprodukčního období pokles kolem pětiny. Někteří samci se během vrcholu říje prakticky přestanou normálně pást a dominantního jelena nakonec nemusí porazit silnější protivník. Stačí čerstvější.

Jenže zatímco hluboké troubení ještě zní krajinou, říjen už začíná přelaďovat na jinou frekvenci.

Daněk skvrnitý nepotřebuje napodobovat jelena. Jeho hlas je mnohem méně vznešený a možná právě proto tak dobře funguje. Samec vydává hluboké, chraplavé zvuky, pro které čeština používá dokonale výstižné slovo rochtání. V některých populacích si daňci obsazují tradiční říjiště, brání malé plochy a čekají, až k nim přijdou samice. Jinde mohou vznikat skutečné leky – shluky sousedících samčích teritorií, mezi nimiž se samice pohybují a vybírají. Není tedy pravda, že každý daněk používá jedinou strategii. Právě naopak: jejich systém páření je pozoruhodně pružný a závisí na prostředí i hustotě zvířat.

A pak začne říjiště znít jako hodně podivná hospoda těsně před zavírací dobou. Samec rochtá znovu a znovu, hrabe, obchází svůj prostor, kontroluje samice a poslouchá sousedy. Hlas přitom není pouhý rámus. Jeho akustické vlastnosti dokážou nést informaci o velikosti a postavení samce a daňci podle hlasů soupeřů zjevně poznají víc, než by lidské ucho čekalo. S postupující říjí se navíc jejich hlas mění. Výzkumníci popsali doslova hlasovou únavu: intenzivní volání spolu s omezeným příjmem potravy a celkovým vyčerpáním postupně mění strukturu rochtání. Daněk může na konci říje znít jinak jednoduše proto, že několik týdnů dělá téměř všechno kromě odpočinku.

Ani tady přitom souboj neznamená automaticky bezhlavé mlácení parožím. Daňci se navzájem hodnotí hlasem, postojem i paralelní chůzí a právě tyto rituály často umožní slabšímu zvířeti ustoupit dřív, než začne boj. Dává to smysl. Vítězství, po kterém samec zůstane zraněný nebo naprosto vyčerpaný, je dost mizerný obchod. Studie skutečně ukazují, že většina střetů se může rozhodnout bez plného fyzického boje.

A právě ve chvíli, kdy už si člověk myslí, že zná všechny možné zvuky říje, se z lesa ozve sika.

Jelen sika nemá hlas, který by si někdo spletl s evropským jelenem. Jeho vysoké, dlouhé pískání dokáže v nočním lese znít skoro nepřirozeně. Není divu, že tam, kde lidé ten zvuk neznají, působí až strašidelně. Sika má vůbec překvapivě bohatý hlasový repertoár a samci během reprodukčního období používají několik různých typů hlasů; vysoké teritoriální volání patří k těm nejvýraznějším. Akustické studie navíc ukázaly zásadní rozdíl mezi říjným hlasem siky a jelena evropského – jedním z nejvýraznějších rozlišovacích znaků je právě výška zvuku.

V evropských populacích se sika v říjnu shromažďují k páření a samci mohou hájit teritorium, držet skupinu laní nebo podle podmínek přecházet mezi různými strategiemi. Z dálky tak můžete nejprve zaslechnout zvuk, který do středoevropského lesa zdánlivě vůbec nepatří a teprve potom zjistit, že jeho původcem není pták ani nějaké tajemné noční zvíře, ale jelenovitý kopytník. Říjnové pískání siky je přitom stejně funkční jako troubení jelena nebo rochtání daňka. Jen evoluce zvolila úplně jiný hlas.

A na konci měsíce přichází další změna. Tentokrát už není potřeba ani hlas.

Na scénu vstupuje muflon. Dva mufloní berani proti sobě nestojí proto, aby dlouho diskutovali. Po odstupu se rozběhnou a setkají se čely a mohutnými toulci. Nárazy se opakují a zvuk se dokáže nést lesem na obrovskou vzdálenost. Lesnické zdroje mluví o stovkách metrů, zoologické popisy uvádějí v příhodných podmínkách slyšitelnost kolem jednoho a půl kilometru. Člověk, který ten zvuk slyší poprvé, může mít problém uvěřit, že nevznikl pádem stromu nebo vzdáleným výstřelem. Mufloní říje začíná zpravidla později než jelení – od druhé poloviny října se rozbíhá a její vrchol v našich podmínkách často přichází až v listopadu.

Ani tyto rány ale nejsou bezhlavý chaos. Mufloní samci se poměřují, vybírají si srovnatelné soupeře a teprve potom může přijít opakovaný náraz. Už před říjí se přitom jejich organismus mění. U evropských muflonů byl na podzim zaznamenán výrazný vzestup testosteronu, který časově souvisí s přechodem do reprodukční fáze. To, co člověk nakonec slyší jako jedinou ohlušující ránu mezi stromy, je tedy jen nejviditelnější část procesu, který v těle zvířete běží mnohem déle.

Říjen tak není jeden obrovský synchronizovaný výbuch rozmnožování a nebylo by správné předstírat, že každý obyvatel lesa ve stejném okamžiku propadne hormonálnímu šílenství. Biologie naštěstí nečte kalendář tak poslušně. Jelení říje už může být v plném běhu na konci září, dančí vrchol přichází později, sika přidává svůj vlastní říjnový hlas a mufloní souboje teprve nabírají sílu v době, kdy část jelenů začíná mít největší drama za sebou. Právě proto ale říjen působí tak intenzivně. Jedna reprodukční vlna nepřijde a nezmizí. Přelévá se do další. Současná pozorování evropských jelenovitých na konci září dobře ukazují právě tenhle přechod: jeleni a sika už jsou aktivní, zatímco daňci teprve směřují k říjnovému vrcholu.

A změnu neprožívají jen samci, kteří jsou zrovna uprostřed souboje. Zvířata se více přesouvají, jinak využívají krajinu, hlasitě komunikují, pachově značí, hlídají samice a část z nich věnuje méně času krmení i běžné opatrnosti. To mění celý les. Neznamená to, že vlk někde za smrkem čeká, až jelen začne troubit. Výzkum jelenovitých ale ukazuje, že podzimní období spojené s říjí a zvýšenými přesuny může přinášet vyšší zranitelnost vůči predátorům; u evropských vlků zároveň tvoří jelenovití v některých oblastech významnou část podzimní a zimní kořisti.

A ani divočák není od tohoto podzimního dění úplně odříznutý. Není soupeřem na říjišti ani účastníkem jeleního harému, je ale mimořádně přizpůsobivý oportunista. Pokud se v krajině objeví mrtvý kopytník nebo jeho zbytky, může se během chvíle stát součástí úplně jiného příběhu. Výzkumy z Evropy zdokumentovaly divočáky při mrchožroutství na kadáverech jelenů a srnců. To není argument, že každý zraněný jelen z říje skončí jako potrava divočáků – většina samozřejmě ne. Je to připomínka něčeho podstatnějšího: v lese žádná událost nekončí u jednoho druhu.

Nejtvrdší část celého představení nakonec stejně dopadá na jeho hlavní aktéry. Když člověk slyší troubení nebo vidí střet paroží, vnímá několik dramatických sekund. Zvíře ale žije říjí celé týdny. Má méně času na potravu, spánek a obnovu sil. Hlídá samice, odhání konkurenty, kontroluje okolí, vydává hlas za hlasem a opakovaně se rozhoduje, zda stojí za to riskovat střet. U jelena může během několika týdnů zmizet značná část tělesných rezerv. U daňka se vyčerpání promítá dokonce do hlasu. A každý souboj nese možnost rány, která tentokrát neskončí jen ústupem poraženého.

Pak jednoho dne hluk začne mizet.

Troubení přichází stále řidčeji. Daňčí říjiště osiří a chraplavé rochtání utichne. Vysoké pískání siky se z lesa vytratí. Poslední nárazy mufloních toulců dozní a zvířata se vracejí k mnohem obyčejnějším starostem – především k tomu, aby po vyčerpávajícím podzimu zvládla zimu.

Jenže říje mezitím splnila svůj jediný skutečný účel.

O několik měsíců později už nebude les znít jako aréna. Muflonky přivedou na svět jehňata, laně jelenů a siků a daňčí samice porodí kolouchy převážně na jaře a začátkem léta. Mláďata první týdny nepotřebují troubení, rochtání ani rány rohů. Potřebují kryt, matku a pokud možno klid. Z říjnového rámusu, pachů, pronásledování, únavy a soubojů tak nakonec vznikne něco téměř opačného: nový život, který začíná potichu.

A právě tady dává české jméno desátého měsíce možná největší smysl. Ne říje podle října. Říjen podle říje. Dávno předtím, než jsme podzim rozdělili na výlety za jelením troubením a fotografie barevného listí, si lidé všimli toho podstatného: v této části roku se v krajině děje něco, co nejde přeslechnout.

Zdroje.

Ústav pro jazyk český AV ČR – Česká jména měsíců, jejich význam a původ ❖ BMC Zoology – The dark-ventral-patch of male red deer and rutting behavior ❖ Proceedings of the Royal Society B – Age- and density-dependent reproductive effort in male red deer ❖ BMC Ecology and Evolution – Competitive calls of fallow bucks ❖ Zoological Science – Rutting vocalizations of sika deer ❖ Animal Reproduction Science – Reproductive seasonality in the mouflon ram ❖ Wikipedie