Článek
Víte, rodina. To je takové zvláštní slovo. Mělo by vonět bezpečím, láskou a sounáležitostí. U nás to tak vždycky tak nějak bylo. Neříkám, že jsme byli dokonalí – žádná rodina není – ale drželi jsme při sobě. Vánoce, Velikonoce, narozeniny, vždycky jsme se sešli u babičky, smáli se, dohadovali se o politice a pak se stejně objali. A pak, jako bumerang, který se nevrátil na své místo, přiletěla ona. Teta Blanka. Z Austrálie. A náš pečlivě poskládaný rodinný domeček z karet se začal sypat.
Teta Blanka byla taková ta legenda, co žije za mořem. Pamatovala jsem si ji jen z pár rozmazaných fotek a z vyprávění. Před třiceti lety, ještě za komunistů, se vdala za Australana a zmizela. Občas přišel pohled s klokanem, občas nějaké peníze na narozeniny, ale to bylo všechno. Byla to taková ta vzdálená, exotická příbuzná, o které se mluvilo spíš jako o pohádkové bytosti. Nikdo ji vlastně moc neznal. A to se, jak se ukázalo, mělo stát naším prokletím.
Zpráva, že teta Blanka přijede na Vánoce, se rozšířila jako lavina. Babička plakala do telefonu štěstím, mamka začala plánovat obří rodinnou sešlost, strýcové slibovali, že vytáhnou tu nejlepší slivovici. Všichni byli nadšení. Vždyť se vrátí „ta ztracená ovce“, obohatí náš život svými zážitky z daleké země. Nikdo netušil, že s sebou přiveze spíš tornádo. Blanka přiletěla těsně před Vánoci. A hned od začátku bylo jasné, že to nebude obyčejná návštěva. Přivezla s sebou obrovské kufry plné dárků. Ne nějaké drobnosti, ale drahé parfémy, značkové oblečení, tablety pro děti, luxusní vína. Rozhazovala je kolem sebe s takovou samozřejmostí, jako by sypala zrní slepicím, až se mi z toho trochu točila hlava. Každému vyprávěla o svém životě v Austrálii – o obrovském domě, kde si mohli zaplavat v bazénu přímo z obýváku, o nablýskaných autech, které stály v garáži hned vedle, a o cestách po celém světě, z nichž si přivezla zážitky, co by vystačily na několik životů. A všichni hltali každé její slovo. Babička jen vrtěla hlavou a s hrdostí říkala: „Vidíte, jak se má naše Blanka! Tady by nikdy takhle nežila.“
Naše mamka, která vždycky lpěla na tradicích, začala najednou mluvit o tom, jak je všechno u nás malé a zastaralé. Táta, který byl vždycky hrdý na svou práci v továrně, najednou tiše seděl a poslouchal Blančiny historky o velkých byznysech a snadno vydělaných milionech. Děti byly u vytržení z dárků a už se s tetou nechtěly ani fotit, jen chtěly poslouchat další pohádky o klokanech a pštrosech.
Já jsem si ale všímala drobných detailů. Ten její úsměv, co nikdy nedosáhl očí. Ty její řeči, které byly příliš dokonalé, příliš bezstarostné. Vypadala dokonale, ale pod tím pozlátkem jsem cítila něco neklidného. Něco, co mi nesedělo. Jenže kdo by mi věřil? Vždyť teta Blanka byla ztělesněním úspěchu a splněného snu.
Štědrovečerní večeře, to byla vždycky ta nejdůležitější událost roku. Babička upeče kapra, mamka připraví bramborový salát podle rodinného receptu, zapálíme svíčky a zpíváme koledy. Jenže letos to bylo jinak. Teta Blanka prohlásila, že kapr je „úplně mimo“ a navrhla, ať si objednáme sushi. Všichni se na ni dívali jako na zjevení, ale nikdo neřekl ani slovo. Nakonec babička, aby udržela klid, upekla kapra jen pro nás, a pro Blanku a jejího manžela se objednalo sushi. U stolu teta Blanka vyprávěla dál. O tom, jak Vánoce v Austrálii slaví na pláži, jak si užívají tepla a moře. Zlehčovala naše tradice, naše zvyky, naše jídlo. A všichni jen mlčeli, nebo se snažili přitakávat. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Ten večer, který měl být plný lásky a pohody, se proměnil v představení jedné herečky, která si užívala pozornosti.
Po Vánocích se situace začala zhoršovat. Blanka neustále kritizovala. Naše malé byty, naše stará auta, naše „omezené“ myšlení. Všechno srovnávala s Austrálií a vždycky to vyznělo v náš neprospěch. Začala se vrtat do našich životů. Mamce radila, aby se rozvedla, že si zaslouží někoho „lepšího, bohatšího“. Tátovi zase vyprávěla o investicích, do kterých by měl dát všechny své úspory, že se „tady jenom dře jako kůň za pár šupů“.
A pak jsem si začala všímat, že její vyprávění občas nesedí. Jednou vyprávěla o slunečné dovolené na Bali plné surfování, podruhé to bylo to samé Bali, ale najednou s tajemnými horskými chrámy, které předtím nezmínila. A to její „značkové“ oblečení, co na první pohled vypadalo drahé a luxusní, se po bližším prozkoumání ukázalo být jen až moc věrnou, ale přece jen napodobeninou, koupenou nejspíš někde na tržnici. Jako by se snažila napodobit něco, co ve skutečnosti není. A ten její „manžel“, který se ukázal být jen jejím známým, co s ní přiletěl a choval se dost odtažitě, často telefonoval a jeho hovory zněly dost napjatě. Jednoho odpoledne jsem s ní mluvila o jejím domě v Austrálii. Ptala jsem se na detaily, na konkrétní ulici. Najednou ztuhla. Odpověděla vyhýbavě, pak změnila téma.
Ten pocit, že něco není v pořádku, se ve mně jenom prohloubil. Po pár týdnech už se napětí v rodině dalo krájet. Mamka s tátou se začali hádat víc než kdy jindy. Strýcové si Blanku dobírali a ona jim to oplácela ostrými poznámkami. Babička, která byla vždycky tak klidná, vypadala zničeně. Ta její vytoužená dcera, která se vrátila po letech, místo radosti přinesla jen rozkol. Neudržela jsem se a jednoho večera jsem se s Blankou střetla. Vyzvala jsem ji, ať mi řekne pravdu. Proč lže? Proč se snaží rozvrátit naši rodinu? Nejdřív se bránila, křičela, že jsem závistivá a že jí nepřeju úspěch. Ale pak se zlomila. Její dokonalá fasáda se zhroutila a přede mnou se objevila zničená, zoufalá žena.
Ukázalo se, že Blanka v Austrálii ztratila všechno. Manžel ji opustil, přišla o dům, o práci, o všechny peníze. Žila na hranici chudoby, styděla se. Návštěva u nás měla být jen divadlo. Chtěla se ukázat, že je úspěšná, aby si zachovala svou hrdost. Chtěla nám ukázat, že se má „lépe“, aby si něco dokázala sama sobě. A ta kritika, to pomlouvání našich životů? To byla jen projekce její vlastní frustrace a hořkosti. Bylo to, jako když se probudíte z podivného snu. Ta představa úspěšné tety z Austrálie se rozplynula a zbyla jen prázdná skořápka. Cítila jsem směs lítosti a zlosti. Lítosti nad jejím osudem a zlosti nad tím, jak se s námi zahrávala.
Když se pravda provalila, nastal chaos. Babička plakala, mamka s tátou se pohádali ještě víc, strýcové byli naštvaní. Blanka se sbalila a s omluvou, která zněla spíš jako další lež, odletěla zpátky do Austrálii. A za ní zůstala jen spoušť. Dnes je to už nějaký čas. Rodina se pomalu léčí. Mamka s tátou si uvědomili, že jejich problémy nebyly zaviněné „nudným životem“, ale něčím jiným. Děti si sice pamatují na drahé dárky, ale už chápou, že ne všechno, co se třpytí, je zlato. A babička? Ta je smutná, ale snaží se jít dál. Teta Blanka sice náš rodinný domeček z karet rozvrátila, ale paradoxně nás to i poučilo. Uvědomili jsme si, že skutečné bohatství není v penězích a luxusu, ale v těch pevných vazbách, které mezi sebou máme. A že občas je třeba si sundat růžové brýle a podívat se pravdě do očí, i když bolí. Rodina už sice nikdy nebude jako dřív, ten jeden pilíř se zboural. Ale ti, co zůstali, drží teď o to pevněji při sobě. A to je to nejdůležitější. Máte ve své rodině taky nějakou „tetu z Austrálie“? Někoho, kdo vnáší rozkol a nejistotu? Jak se s tím vyrovnáváte?
