Článek
Seděla u kuchyňského stolu, ruce položené na ubrusu, který pamatoval lepší časy než my oba. V bytě voněla káva a cosi starého, co se nedalo vyvětrat. Okno bylo pootevřené, venku se opíralo léto o panelák a dělalo, že je všechno v pořádku. Dívala se na mě dlouho, aniž by cokoli řekla, jako by si potřebovala ověřit, že jsem skutečný, že jsem opravdu dorazil.
Mluvil jsem víc než bylo nutné. O práci, o únavě, o tom, jak je svět rychlý a hloupý zároveň. Přikyvovala, ale očima byla jinde. Vypadaly, jako když někdo stojí na nádraží a sleduje vlak, který už dávno odjel, a přesto čeká. V jednu chvíli vstala a pomalu došla ke kredenci, jako by šla pro něco důležitého, co ale nikdy nepřinesla.
Její hlas byl tichý, skoro opatrný. Ne takový, jaký mívají staří lidé, když chtějí něco prosadit. Spíš hlas někoho, kdo nechce rušit. Řekla mi, že si mě pamatuje jako kluka, který dokázal hodinu sedět na zemi a opravovat autíčko, i když už dávno nejezdilo. Že jsem se nikdy nezlobil, jen jsem zkoušel znovu a znovu. Že to bylo krásné sledovat.
Nevěděl jsem, co na to říct. Usmál jsem se, spíš ze slušnosti. Cítil jsem lehké bodnutí, ale rychle jsem ho zahnal. Chtěl jsem jí vysvětlit, že dneska je všechno jiné, že člověk musí být tvrdší, rychlejší, hlasitější. Že opravovat rozbité věci se nevyplácí. Nedostal jsem se k tomu.
Naklonila se ke mně blíž, až jsem cítil její parfém, starý a jemný, jako vzpomínku, která nechce odejít. Řekla jen pár slov. Že život není o tom, kolik toho uneseme, ale kolik toho zbytečně vláčíme. Že únava někdy není z práce, ale z boje s tím, kým nejsme. A že ticho často ví víc než hluk.
Neznělo to jako moudro. Spíš jako konstatování. Jako když někdo řekne, že venku prší. Chtěl jsem se zasmát, shodit to, převést na vtip. Místo toho jsem cítil, jak se mi něco pomalu posouvá v hrudi, jako když se uvolní zarezlý šroub. Nepříjemné, ale nutné.
Zbytek návštěvy proběhl obyčejně. Koláč, který byl trochu suchý. Televize puštěná potichu. Loučení u dveří, krátké objetí, křehké a opatrné. Ještě mi zamávala z chodby a já jsem měl zvláštní pocit, že vidím její siluetu jinak než dřív. Menší, ale pevnější.
Cestou domů jsem měl chuť pustit si hudbu nahlas, zaplnit auto zvukem. Neudělal jsem to. Slova mi zněla v hlavě bez melodie, bez rytmu, a přesto držela tempo. Všiml jsem si, kolik věcí mě vlastně rozčiluje jen ze zvyku. Kolik bitev vedu proto, že jsem si zvykl bojovat.
Další dny jsem začal být pomalejší. Ne schválně, spíš přirozeně. Odpovídal jsem na maily bez potřeby dokazovat, že mám pravdu. Nechal jsem některé věci nedodělané, aniž bych cítil vinu. Zjistil jsem, že svět se nezhroutil. Jen byl tišší.
Vzpomněl jsem si na autíčko z dětství. Na tu trpělivost, která nebyla ctností, ale radostí. Na to, jak jsem tehdy nepotřeboval publikum ani výsledek. Stačilo mi být u toho. Uvědomil jsem si, že jsem tu část sebe neprohrál, jen jsem ji umlčel.
Babička mi už víc takových slov neřekla. Možná ani nemusela. Stačilo, že mi je svěřila, jako se svěřuje něco křehkého. Něco, co se nemá používat často, aby se to neopotřebovalo.
Dnes, když se cítím unavený bez jasného důvodu, vzpomenu si na její hlas. Na to ticho kolem něj. A zkouším si položit jednoduchou otázku, co z toho, co nesu, vlastně není moje. Ne vždy najdu odpověď. Ale už vím, že ji nemusím hledat v hluku.
