Článek
Balení na dovolenou. Zní to idylicky, že? Představíte si slunce, moře, vůni opalovacího krému a naprostou pohodu. Skutečnost je u nás doma ale o poznání prozaičtější, a hlavně, je to absolutní katastrofa, která se každoročně opakuje s železnou pravidelností. Nejsem si jistá, jestli bych to měla nazývat balením, spíš je to takové rodinné rituální potýkání se s hmotou, časem a vlastními nervy. A samozřejmě, bez pořádné dávky trapasů by to nebylo to pravé ořechové.
Všechno to začíná už několik dní před odjezdem, kdy se táta, jinak kliďas, promění v generála s mapou v ruce a tikem v oku. „Už jsi sbalila plavky? Máš ty boty do vody? A nezapomeň na léky na alergii!“ Ještě se ani nevytáhl kufr ze skříně a už je naše máma, jinak organizovaná duše, na pokraji nervového zhroucení. Snaží se zachovat klid, ale v očích se jí zračí panika, když se snaží do jednoho kufru nacpat oblečení pro tři lidi na deset dní, včetně tátových XXL triček a mých pěti párů bot, protože „co kdybych náhodou potřebovala sandály na večerní procházku, tenisky na výlet, žabky na pláž, elegantní boty na večeři a ještě jedny náhradní, kdyby se ty první promočily?“
Samozřejmě, realita je taková, že nakonec stejně nosím jen jedny sandály a žabky. A pak je tu bratr Petr. Petr je takový „minimalista“. Což v jeho podání znamená, že si s sebou vezme kartáček na zuby, jedny kraťasy a jedno tričko s tím, že „však si tam něco koupím, kdybych něco potřeboval“. To vede k nekonečným hádkám s mámou, která se ho snaží přesvědčit, že si má sbalit aspoň pět triček, protože „co když ti to upadne do kafe, Petře? Půjdeš jako šmudla?!“ Petr jen mávne rukou a prohlásí: „Máma, to se vyřeší, hlavně že mám mobil a sluchátka.“ A tak se do jeho batohu záhadně připlížily aspoň dvoje ponožky a jedno náhradní tričko, za což vděčíme mámině nenápadné sabotáži.
Můj osobní balicí trapas se odehrál před pár lety. Byli jsme zrovna ve fázi, kdy se kufr odmítal zavřít a máma nad ním zoufale skákala ve snaze ho stlačit. Já, jako ta chytřejší, jsem přišla s revolučním nápadem. „Co kdybychom prostě vyhodili ty věci, které fakt nepotřebujeme?“ V návalu balicí hysterie jsem vytáhla z kufru tátovo staré tričko, které nosí jen na zahradu, a bezmyšlenkovitě ho hodila do koše na prádlo. Zapomněla jsem ale, že v kapse toho trička měl táta schované letenky a pasy. No, co vám budu povídat. Zjistili jsme to asi hodinu před odjezdem na letiště, když táta začal panikařit, že nemůže najít pasy. Následovala horečná prohlídka celého bytu, až jsem si vzpomněla na své „geniální“ vyhazovací chvilky. Táta, celý rudý vztekem, se musel v koši na prádlo doslova brodit, než letenky a pasy našel. Tehdy mi bylo do breku, ale teď se tomu smějeme. I když, táta si to tričko s letenkami do koše od té doby zásadně nebere.
Samotný den odjezdu je pak vrchol všeho. Auto vypadá jako pojízdný cirkus. Kufr na střeše, který se po pár kilometrech začne tvářit, že se každou chvíli odlepí, vzadu nacpané tašky, které sahají až po strop, a všichni se snaží najít místo pro své nohy. Táta se snaží zapamatovat si trasu, zatímco máma kontroluje, jestli máme všechny doklady a jestli jsme nezapomněli na psa (což se nám naštěstí ještě nikdy nestalo, ale občas mám ten pocit, že se máma dívá, jestli ho nemáme v kufru). Petr si nasadí sluchátka a tváří se, že nic neslyší, a já se snažím nekopnout do té tašky s plážovými nafukovacími zvířátky, která zabírá půlku zadního sedadla. Jednou jsme se takhle snažili nacpat do auta i obřího nafukovacího krokodýla, kterého Petr nutně potřeboval. Víte, ten druh, co vypadá, že spolkl menší dítě. Dlouhé minuty jsme se s ním rvali, skládali ho, ohýbali, ale on se vždycky triumfálně nafoukl zpátky. Nakonec jsme ho museli přivázat k střešnímu nosiči, kde po celou cestu vypadal jako prehistorická ozdoba našeho vozu. Lidé na nás ukazovali, smáli se, a my jsme se tvářili, že jsme na to zvyklí, i když mi bylo trapně až za ušima. Co ale nebylo trapné, bylo to, když jsme ho pak na pláži nafoukli a Petr s ním jezdil po vlnách, přitahujíc pozornost všech dětí i dospělých. Vlastně, ten krokodýl byl hvězdou dovolené.
Vrcholem trapasů je ale vždycky zjištění, že jsme něco zapomněli. Jednou to byly zubní kartáčky, jindy nabíječka na mobil, a jednou dokonce Petr zapomněl plavky. „Ale vždyť jsi říkal, že si to tam koupíš!“ „No jo, ale nečekal jsem, že zapomenu ty, co jsem si tam chtěl koupit!“ – na tom jsme se smáli snad týden. Nejhorší bylo, když jsme zapomněli adaptér na elektrické zásuvky v Chorvatsku. Celý hotel jsme obešli, než jsme našli někoho, kdo by nám půjčil. Vypadali jsme jako zoufalci, co nemůžou bez mobilu přežít ani den, což byla částečně pravda.
Přes všechny tyhle šílenosti, hádky a trapas, které balení na dovolenou provází, je to vlastně naše rodinná tradice. Nikdy to není dokonalé, nikdy to neprobíhá bez nervů, ale vždycky se tomu nakonec zasmějeme. Tyhle momenty plné chaosu a zmatku se stávají těmi nejcennějšími vzpomínkami. Když se pak válíme na pláži, nebo se procházíme po památkách, ty stresující hodiny balení jsou dávno zapomenuty. Zůstává jen ten pocit, že jsme zase jednou zvládli tu největší výzvu – dostat se z bodu A do bodu B s celou rodinou a s co nejmenším počtem ztrát na životech a duševním zdraví. A to je, myslím, dost velký úspěch.
A až se budeme balit příště, vím, že to bude zase stejně šílené, stejně trapné a stejně nezapomenutelné. A možná právě proto se na to pokaždé tak těšíme. Na to naše rodinné balicí peklo.
