Článek
Když jsme si apartmán vybírali, všechno vypadalo jako z pohlednice. Fotky na internetu byly dokonalé – modré moře, bílé závěsy, terasa zalitá sluncem. Prodávající nám poslal video, kde se lehce třepotalo prádlo na šňůře, v dálce zpívali rackové a zvuk vln se mísil s jemným jazzem z rádia.
„To je ono,“ řekla manželka s jiskrou v očích. „Konečně budeme mít místo, kam můžeme jezdit kdykoliv, a ještě to můžeme pronajímat turistům.“ Mně se líbila představa ranní kávy na terase s výhledem na moře, takže jsme kývli.
Proces koupě šel podezřele hladce. E-maily byly rychlé, podpis smlouvy proběhl online, peníze odešly a my dostali klíče kurýrem. Přiznávám, byl jsem hrdý, že jsme to zařídili bez složité administrativy a cestování. Jenže jak se později ukázalo, právě v té „snadnosti“ se skrýval háček.
Cesta k moři byla dlouhá, ale plná nadšení. V autě jsme už plánovali, kde bude viset houpací síť a jaký nábytek dokoupíme. Přijeli jsme odpoledne, slunce pálilo a moře se lesklo v dálce. Naše GPS nás dovedla do úzké uličky mezi dvěma oprýskanými domy.
„To asi není ono,“ řekla manželka, ale mapa tvrdila opak. Nakonec jsme zastavili před šedou třípatrovou budovou, jejíž fasáda měla k bílé barvě z fotek asi tak daleko jako sardinka k delfínovi.
Odemkli jsme. Uvnitř nás přivítal dusivý vzduch, puch zatuchliny a zvláštní šplouchání – ne od moře, ale z koupelny, kde pomalu kapala voda z rezavého kohoutku do kýble. Stěny byly oprýskané, na jedné se táhla prasklina od stropu až k podlaze. Místo bílé sedačky z fotek stál v rohu flekatý gauč, který pamatoval lepší časy někdy v devadesátých letech.
Terasa, na které jsem si představoval pití kávy, byla ve skutečnosti balkon o rozměrech většího prkna, odkud byl výhled… na cihlovou zeď sousedního domu. Moře bylo slyšet jen tehdy, když jsme se hodně vyklonili a natáhli uši.
První večer jsme ještě doufali, že to nějak dáme dohromady. Koupíme barvu, opravíme koupelnu, vyčistíme nábytek. Ale pak přišla noc. Zdi byly tak tenké, že jsme slyšeli souseda, jak si večer zpívá karaoke. O půlnoci začal štěkat pes o patro níž, a když konečně utichl, přidalo se ranní troubení od popelářů.
Ráno jsme šli na pláž. Podle inzerátu měla být „pár kroků od domu“. Reálně to bylo skoro dvacet minut chůze po rozpáleném asfaltu a přes rušnou silnici bez přechodu. Pláž byla malá, kamenná a tak přeplněná, že jsme si neměli kam položit ručník.
Večer jsme seděli na tom našem miniaturním balkóně, popíjeli víno z plastových kelímků (sklenice jsme v apartmánu nenašli) a mlčeli. Bylo jasné, že jsme naletěli. Fotky byly nafocené úplně jinde, popisy polopravdivé a smlouva napsaná tak, že reklamace je prakticky nemožná.
Další dny jsme strávili střídavě u moře a na telefonu. Volali jsme realitní kanceláři, poslali jim desítky fotek a videí, ale odpovědi byly vždycky stejné: „V popisu je uvedeno, že apartmán je v dobrém stavu, což odpovídá. Fotografie jsou ilustrační.“
Měli jsme chuť sbalit se a odjet, ale věděli jsme, že tím nic nevyřešíme. Tak jsme alespoň uklidili, umyli okna, vyměnili povlečení a snažili se udělat z toho místo, kde se dá přežít. Přesto ten pocit zklamání zůstal.
Poslední večer jsme šli k moři. Seděli jsme na kamenech a koukali na západ slunce. „Víš,“ řekla manželka, „myslela jsem, že si kupujeme kus ráje. Ale možná jsme si koupili lekci.“
A měla pravdu. Ta lekce byla drahá, ale cenná – nikdy nevěřit jen fotkám, vždycky si místo prohlédnout osobně, číst mezi řádky a pamatovat, že když něco vypadá až moc dobře, aby to byla pravda… tak to pravda většinou není.
Teď, s odstupem času, už se na to dokážu dívat s trochou humoru. Ano, náš „apartmán u moře“ je spíš „pokoj s výhledem na zeď“. Ale je náš. A příště, až si budeme chtít splnit další sen, uděláme to chytřeji.
