Článek
Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Vlastně, pamatuji si to setsakra dobře, protože některé věci se vám prostě vryjí pod kůži jako ten nejotravnější refrén z osmdesátek, co vám pak hraje v hlavě celé dny. Já a Markéta.
Dvě spřízněné duše, dvě parťačky do nepohody, dva blázni, co se smáli i vlastním průšvihům. Naše přátelství bylo jako ten nejstarší a nejlepší džínový kabát – ošoupaný, s pár dírami, ale neskutečně pohodlný a věděly jsme, že se na něj můžeme vždycky spolehnout.
Procházely jsme spolu pubertou, kdy kluci vypadali jako zmutovaní bramboráci a jediná kosmetika, kterou jsme používaly, byla ukradená mámina rtěnka, která nám oběma slušela asi jako psovi sáně. Společně jsme popíjely první odporné víno na tajných večírcích, kde jsme si myslely, že jsme strašně dospělé a svět nám leží u nohou. Sdílely jsme první lásky, první zlomená srdce (a ironií osudu, u jednoho z těch srdcí figuroval i jistý blonďák s piercingem, zřejmě to byla nějaká lokální móda pro zlomyslné puberťáky). Vždycky jsme si kryly záda, ať už šlo o trapnou situaci s rozlitým pitím na důležitém rande, nebo o zkoušku, na kterou jsme se obě zoufale zapomněly učit. Byly jsme prostě neoddělitelné.
A pak se objevil on. Jmenoval se Tomáš a pamatuji si, jak jsem si tehdy myslela, že je docela fajn. Měl ten typ klučičího úsměvu, co dokáže rozzářit celou místnost, a vtipy, u kterých jsem se musela smát, i když byly občas dost trapné. Seznámily jsme se s ním na letním festivalu, kde jsme obě dělaly dobrovolnice. Pamatuju si, jak mi tehdy pomohl s těžkou krabicí plnou propagačních materiálů a jak mi pak nabídl pivo. Nic zvláštního, prostě milé gesto.
Postupně jsme se začali vídat i mimo festival. Chodili jsme na koncerty, do kina, občas poseděli v parku a kecali o všem možném. Tomáš byl fajn společník, uměl naslouchat a zdálo se, že mě chápe. Občas mi napsal nějakou tu roztomilou zprávu, zavolal jen tak, aby se zeptal, jak se mám. A jo, občas mi řekl „kočičko“. Tehdy mi to nepřišlo nijak zvláštní. Byl to takový ten jeho neškodný flirtovací styl a já to brala s rezervou. Byla jsem single, on byl single, tak proč ne. Navíc, Markéta s ním občas taky zašla na pivo, když jsem zrovna nemohla. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku.
A pak se to začalo měnit. Nenápadně, pomalu, jako když se barva zapadajícího slunce mění z oranžové na fialovou. Začala jsem si všímat, že Tomáš se na Markétu dívá trochu jinak. Jeho úsměvy pro ni byly o něco širší, jeho doteky o něco delší. Zprávy už mi tolik nechodily a hovory se zkracovaly na strohé „ahoj, co děláš?“. Začala jsem mít divný pocit v žaludku, takový ten nepříjemný svíravý pocit, který znáte, když tušíte, že se něco pokazí, ale nechcete tomu věřit.
Jednou jsem se Markéty zeptala, co se děje. Jen mávla rukou a řekla, že s Tomášem si jen dobře rozumí. „Je fajn kluk,“ dodala s takovým tím nevinným výrazem, který mi ale v tu chvíli připadal podezřele hraný. Snažila jsem se jí věřit, ale ten červíček pochybností už mi hlodal v hlavě. Pak jsem je jednou viděla. V kavárně, kam jsme s Markétou chodily na naše „holčičí“ kafíčka. Seděli u našeho oblíbeného stolu u okna. Drželi se za ruce a Tomáš se na ni díval tím jeho klučičím úsměvem, ale tentokrát ten úsměv patřil jen jí. A ona se smála. Tím jejím nakažlivým smíchem, který jsem tak dobře znala. V tu chvíli mi něco v hrudi prasklo. Nebyla to jen žárlivost, i když i ta tam samozřejmě byla. Byla to hlavně zrada. Pocit, že mi někdo vzal něco, co mi patřilo. Ne Tomáše, ale to pouto s Markétou. Naše přátelství, které jsem považovala za neotřesitelné.
Několik dní jsem se s nikým nebavila. Zavřela jsem se doma a přemýšlela, co se vlastně stalo. Jak se z kluka, co mi říkal „kočičko“, stal kluk, co drží moji nejlepší kamarádku za ruku? A jak se z mé nejlepší kamarádky stala dívka, která se na něj tak zamilovaně dívá? Pak přišla pozvánka. Svatba. Markéta a Tomáš. Moje první reakce byla naprosté ohromení. Jako by mi někdo vrazil nůž do zad a pak se zeptal, jestli nechci náplast. Cítila jsem se zrazená, naštvaná a neskutečně smutná. Jak mi to mohla udělat? Vždyť jsme si přece slibovaly, že budeme vždycky spolu! Že žádný chlap mezi nás nevleze! A teď? Teď si bude brát chlapa, který mi kdysi říkal něžnosti.
Na svatbu jsem šla. Nemohla jsem jinak. Byla to Markéta, moje nejlepší kamarádka, i když v tu chvíli jsem si tím už nebyla tak jistá. Seděla jsem v kostele a sledovala je, jak si vyměňují prstýnky a slibují věčnou lásku. Tomáš se na ni díval těma jeho psíma očima a Markéta zářila štěstím. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem prohrála. Ne o Tomáše, ale o Markétu. Už nikdy nebudeme ta dvojka k pohledání. Už nikdy nebudeme mít ty naše bláznivé noční výpravy a ty záchvaty smíchu nad pitomostmi. Teď bude mít ona jeho. Po obřadu jsem jí šla pogratulovat. Objaly jsme se a já jí šeptla do ucha: „Přeju ti hodně štěstí.“ Ona se na mě usmála a v očích se jí zaleskly slzy. „Chybíš mi,“ řekla potichu. „I ty mně,“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem věděla, že se něco nenávratně změnilo.
Čas plyne. Markéta a Tomáš jsou manželé už několik let. Mají krásný dům a dvě roztomilé děti. Občas se sejdeme, ale už to není ono. Naše hovory se točí kolem dětí, hypotéky a plánování rodinných dovolených. Už nemáme ty naše dlouhé noční hovory o snech a plánech do budoucna. Už nemáme ty spontánní akce a ty bláznivé nápady.
Občas si vzpomenu na ty časy, kdy jsme byly neoddělitelné. Dvě mladé holky plné energie a naivních představ o životě. A pak si jedna z nás vzala chlapa, který mi kdysi říkal „kočičko“. A já jsem zůstala sama. Ne sama ve smyslu bez partnera, ale sama bez té druhé poloviny mé duše. Bez té osoby, která mě znala lépe než já sama.
Je to zvláštní pocit. Smutek se mísí s hořkostí a špetkou pochopení. Markéta si vybrala svou cestu a já jí přeju, aby na ní byla šťastná. I když ta cesta už nevede vedle mě. A Tomáš? Tomáš už mi dávno neříká „kočičko“. Teď už oslovuje jen ji.
A já se s tím musím smířit. Protože život jde dál, i když občas bolí. A někdy ta největší zrada nepřijde od nepřítele, ale od někoho, koho jste milovali nejvíc. A to bolí setsakra hodně. Ale i s touhle bolestí se dá žít. Jen už nikdy nebudeme ta dvojka k pohledání. A to je asi to nejsmutnější na celé téhle story.
