Článek
Když Janě Konečné (35) letos na jaře zemřela maminka, měla pocit, že přišla o poslední jistotu. Otec zemřel už před lety a ony dvě spolu zůstaly samy. Byly si blízké, volaly si skoro každý den a víkendy trávily společně.
Po pohřbu ale přišla realita. Byt, ve kterém její maminka žila přes třicet let, bylo potřeba vyklidit.
První dny jen bezcílně chodila mezi věcmi. Otevírala skříně, třídila oblečení, listovala starými alby. Každá maličkost ji vracela zpátky. Vůně parfému, ručně psané recepty, hrnek, ze kterého maminka každé ráno pila kávu.
„Měla jsem pocit, že když ten byt vyklidím, definitivně o ni přijdu,“ říká Jana.
Jedno odpoledne se pustila do staré skříně v ložnici. Na horní polici byla krabice, kterou nikdy předtím neviděla. Nebyla nijak zamčená, jen pečlivě zavřená.
Uvnitř byly dokumenty, rodné listy, staré dopisy a fotografie. A mezi nimi obálka.
Na přední straně stálo jen: „Pro Janu.“
Ruce se jí začaly třást ještě dřív, než ji otevřela. Dopis byl krátký. A po prvních větách měla pocit, že se nemůže nadechnout.
Maminka v něm psala, že ji milovala víc než cokoli na světě. A pak přišla věta, která všechno změnila.
Jana byla adoptovaná.
Jako miminko se dostala do kojeneckého ústavu a její rodiče si ji osvojili po několika měsících. Nikdy jí to neřekli, protože se báli, že by se cítila jiná. Nebo že by je jednou chtěla opustit.
Na konci dopisu stálo: „Nechtěli jsme ti ublížit. Jen jsme se báli, že tě ztratíme.“
Jana seděla na posteli a zírala před sebe. V hlavě měla prázdno.
Celý život věřila, že zná svůj příběh. Najednou nevěděla vůbec nic.
Další dny chodila jako ve snu. Střídal se v ní vztek, smutek i zvědavost. Kdo byla její biologická matka? Proč ji dala pryč? A věděla vůbec, že Jana existuje?
Nakonec se rozhodla, že to zjistí.
V krabici našla i adopční dokumenty. Nebylo v nich mnoho informací, ale jedno jméno tam přece jen bylo.
Alena Dvořáková.
Hledání trvalo několik týdnů. Telefonáty na úřady, žádosti o informace, dlouhé večery u počítače. Když se jí nakonec podařilo dohledat adresu, dlouho jen seděla a dívala se na papír.
Ta žena bydlela ve vedlejším městě. A pak přišel okamžik, kdy se Janě rozbušilo srdce.
To jméno už někde slyšela.
Otevřela sociální sítě a začala hledat. Když našla profil, zůstala zírat na fotografii. Tu ženu znala.
Byla to matka jejího přítele.
Jana a její partner Petr spolu byli téměř pět let. Plánovali společné bydlení a mluvili o svatbě. Jeho rodinu znala dobře, jezdili k nim na obědy, slavili spolu narozeniny i Vánoce.
Najednou jí došlo, že několik let seděla u jednoho stolu se svou biologickou matkou.
A ta žena nikdy nic neřekla.
Jana si schůzku domluvila hned druhý den. Když Aleně ukázala dokumenty, nejdřív jen mlčela. Pak se rozplakala.
Přiznala, že Janu porodila v osmnácti letech. Otec dítěte odešel a její vlastní rodiče ji donutili dát dítě k adopci. O několik let později se vdala a začala nový život.
Jenže na minulost nikdy nezapomněla.
Když se Petr jednou zmínil o nové přítelkyni a řekl její jméno, Alena zbystřila. Později si vše ověřila. „Věděla jsem, že jsi to ty,“ přiznala.
Jana nechápala.
„Proč jsi nic neřekla?“ Odpověď byla jednoduchá a krutá zároveň.
Alena měla strach. Bála se, že přijde o rodinu, že zničí život svému synovi. Doufala, že vztah časem skončí. Jenže neskončil.
Nejtěžší rozhovor čekal Janu večer.
Petr nejdřív nevěřil. Myslel si, že jde o nedorozumění. Když mu ale jeho matka pravdu potvrdila, sesunul se na židli.
Testy později ukázaly to, čeho se oba báli.
Jana a Petr měli stejnou biologickou matku.
Jejich vztah musel okamžitě skončit.
„Ještě ráno jsme řešili dovolenou. Večer jsme věděli, že už spolu nikdy nemůžeme být,“ říká Jana.
Rodina se rozpadla během několika dní. Petr se s matkou přestal bavit. Jeho otec odešel z domu. Alena skončila v péči psychologa.
A Jana přišla nejen o partnera, ale i o pocit, že ví, kam patří.
Dnes, rok po události, se stále snaží dát svůj život dohromady.
S Petrem už nejsou v kontaktu. S Alenou se vídají jen občas a jejich vztah je opatrný a plný bolesti.
„Nejhorší není ta pravda,“ říká Jana. „Nejhorší je, že ji někdo roky znal a mlčel.“
Jednu věc si z toho ale odnesla.
„Rodinná tajemství možná chvíli chrání. Ale když vyjdou najevo, dokážou zničit úplně všechno.“
