Článek
Od začátku bylo jasné, že mě tchán nemusí. Ne že by mi to řekl na rovinu. To by bylo vlastně férové. On jel jinak. Poznámky, pohledy, ticho u stolu. Ten druh ticha, ze kterého cítíš, že tam nejsi vítaný.
Když jsme s manželkou začali spolu chodit, bral mě jako dočasnou záležitost. „To přejde,“ říkal. Když jsme se nastěhovali, bral mě jako chybu. A když jsme se vzali, bylo vidět, že v něm něco prasklo. Ne křikem. Kontrolou.
Manželka mi pořád opakovala, ať to neřeším. Že je prostě tvrdý chlap. Že to tak má se všema. Jenže neměl. Se mnou jo.
Tak jsem se rozhodl, že to zkusím po dobrém. Chlapsky. Navrhl jsem mu, že mu pomůžu na chalupě. Plot, dřevo, střecha. Řekl jen: „Aspoň uvidím, jestli jsi k něčemu.“
Jeli jsme tam sami. To byla první chyba.
Hned od rána mi dával najevo, že dělám všechno špatně. Držím špatně pilu, řežu křivě, jsem pomalej. Když jsem se ozval, jen se uchechtl. „U nás se nebrečí.“
Držel jsem pusu. Chtěl jsem, aby byl klid. Aby manželka nemusela poslouchat řeči. Říkal jsem si, že když to přetrpím, třeba mě začne brát.
Po obědě jsme si dali pivo. On druhé. Pak třetí. Jazyk se mu rozvázal.
Začal mluvit o tom, jak jsem mu vzal dceru. Jak si zasloužila lepšího chlapa. Jak jsem „měkkej“. Jak bych ji bez ní v životě neuživil. Neodpovídal jsem. Ale v hlavě mi hučelo.
Pak vytáhl větu, která mě dostala.
„Víš, proč tě nemám rád?“ řekl. „Protože nejsi chlap. Chlap by se uměl postarat. A taky by věděl, kdy mlčet.“
Podíval jsem se na něj a poprvé jsem cítil, že se ve mně vaří vztek. Řekl jsem mu, že mě tímhle způsobem mluvení uráží. Že jsem sem přijel pomoct, ne poslouchat nadávky.
Zasmál se. Vstal. A strčil do mě.
Ne silně. Spíš tak, aby mi ukázal, že může.
Zakopl jsem o fošnu a spadl. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Ne bolestí. Ponížením. Ležel jsem na zemi a on nade mnou stál, ruce v kapsách.
„Vidíš?“ řekl. „Slabej.“
Nevím, co mě zastavilo. Možná strach, možná to, že jsem věděl, jak by to dopadlo. Zvedl jsem se, vzal bundu a řekl, že odjíždím.
V autě jsem se třásl. Nejel jsem domů. Jel jsem pryč. Potřeboval jsem dýchat.
Večer volala manželka. Plakala. Tchán jí řekl, že jsem ho napadl. Že jsem byl opilý a agresivní. Že se bál.
Najednou jsem byl já ten problém.
Rodina se postavila za něj. „Vždyť ho známe.“ „On by si nevymýšlel.“ „Ty jsi cizí.“
Snažil jsem se vysvětlovat. Marně. Tchán byl autorita. Já vetřelec.
Nejhorší bylo, že manželka nevěděla, komu věřit. A to bolelo víc než ten pád.
Od té doby se s tchánem nebavím. Na rodinné akce nejezdím. Nechci být tam, kde musím dokazovat, že jsem chlap, tím, že budu snášet ponížení.
Chtěl jsem být zadobře. Místo toho jsem pochopil jednu věc: některým lidem nestačí, že jsi slušný. Oni potřebují, aby ses jim klaněl. A když to neuděláš, zničí tě klidně lží.
A ta katastrofa? Ne ten pád. Ne ta hádka. Ale to, že jsem si dlouho myslel, že chyba je ve mně.
