Článek
Chtěla jsem si koupit menší byt. Nic velkého, spíš takové klidné místo, kde bych měla svůj hrnek, svůj stůl, svou postel a kde by mě nikdo neobtěžoval. Po rozchodu a letech v pronájmech jsem toužila po prostoru, kde bude všechno jen moje. A hlavně jsem měla jasný rozpočet, ten se ani o korunu neměl nafouknout. Jenže jakmile jsem se spojila s makléřem, zjistila jsem, že moje představy pro něj nejsou potravou k práci, ale jen přítěží, kterou se rozhodl ignorovat.
Jmenoval se Petr a už telefonicky působil tak sebejistě, až jsem měla pocit, že přesně ví, co chci, i kdybych mu to neřekla. „Malý byt je škoda,“ prohlásil hned po úvodním představení. „Jste mladá, potřebujete prostor. A věřte mi, větší byt se líp prodá, kdybyste se někdy rozhodla stěhovat.“ V duchu jsem protočila oči. Já nechtěla investici. Já chtěla domov. Ale nahlas jsem si řekla, že mu dám šanci. Třeba ví o něčem zajímavém.
První prohlídka byla fraška. Měla jsem v e-mailu jasně napsané: 1+kk nebo 2+kk, maximálně tolik a tolik peněz. A co mi ukázal? Obrovský byt 3+1, který byl sice krásný, ale měl cenu, kvůli níž bych si musela najít druhou práci nebo začít prodávat ledviny. „Nebudete litovat,“ ujišťoval mě, zatímco já zírala na stropní štuky a přepočítávala v hlavě úspory. Litovala jsem už jen toho, že jsem s ním strávila dvě hodiny.
Druhý byt byl o něco menší, ale stále naprosto mimo můj rozpočet. „Tohle je budoucnost,“ říkal Petr, jako by prodával zlatý důl. „Za pár let se to zhodnotí.“ Jenže já nepotřebovala zhodnocení. Potřebovala jsem sprchu, kuchyňskou linku a klid od jeho motivačních řečí.
Po třech prohlídkách jsem začala být podrážděná. Měla jsem pocit, že ke mně mluví jako k dítěti, které neví, co chce. „Vy jen myslíte moc skromně,“ říkal se shovívavým úsměvem. „Musíte snít větší sny.“ A já jsem v tu chvíli měla chuť mu odpovědět, že sny nejsou součástí hypotéky.
A pak přišla zpráva: „Mám pro vás byt, který bude přesně ono. Přijďte se podívat.“ Nevěřila jsem tomu, ale šla jsem, možná naposledy, říkala jsem si. Chtěla jsem mít jistotu, že jsem to alespoň zkusila.
Byl to byt 2+kk. Cena rozumná. Lokalita dobrá. „Vidíte?“ pochválil se Petr. „Já vám říkal, že něco takového najdeme.“ Když jsme stáli před dveřmi, cítila jsem slabé vzrušení. Možná jsem konečně na prahu svého malého domova.
A pak jsem vstoupila dovnitř.
První, co mě praštilo do nosu, byl zápach. Ne takový ten běžný, jako když byt dlouho obývaly kočky, ale zápach zatuchliny a něčeho, co se opravdu stalo problémem. Podlaha vrzala tak, že jsem měla pocit, že po ní přede mnou musela jít stoletá želva s nadváhou. V rohu obýváku se táhla podezřelá skvrna po stěně, která připomínala zbytky po vytopení. „To nic není,“ mávl Petr rukou, jako by šlo o nepatrný škrábanec. „Malá kosmetika.“
Jakmile jsem otevřela dveře do koupelny, zatmělo se mi před očima. Vana byla popraskaná, kachličky opadané a v rohu rostla černá plíseň ve tvaru, který připomínal Afriku. „Trochu se to zanedbalo,“ uznal makléř, „ale to se spraví.“
„Vidím,“ vydechla jsem.
A potom kuchyň. Pokud se tomu tak dalo říkat. Linka byla tak stará, že by ji ocenilo možná muzeum. Zásuvky drhly, trouba byla rezatá a nad ní visela polička, kterou kdosi přidělal zjevně v době, kdy byl opilý nebo extrémně optimistický.
A pak jsem si všimla něčeho, čeho se Petr snažil držet dál: pod velkým kobercem v obýváku byla boule. Velká. Nešlo ji přehlédnout. Odsunula jsem koberec a uviděla zvednuté parkety, které ukazovaly, že pod nimi proběhlo něco velmi mokrého a velmi ignorovaného.
„Co je tohle?“ zeptala jsem se.
„To… hm… to se časem srovná,“ prohlásil s takovým klidem, že bych mu málem zatleskala.
V tu chvíli se mi něco přepnulo. Došlo mi, že Petr nemá nejmenší zájem najít mi byt, který chci. On chce jen prodat. A vůbec nezáleží na tom, jestli budu žít v plesnivém akváriu, které potřebuje kompletní rekonstrukci.
„Tenhle byt nechci,“ řekla jsem pevně.
„Ale to je výborná nabídka,“ zamračil se. „Musíte se na to dívat perspektivně.“
„Dívám se přímo před sebe,“ odpověděla jsem. „A co vidím, je katastrofa.“
Ustoupil o krok, zvedl obočí a poprvé ztratil sebejistotu. Sbalil papíry, naposledy se pokusil o úsměv a řekl: „Vy si asi jen neuvědomujete, co můžete získat.“
„A vy si neuvědomujete, co nechci ztratit,“ uzavřela jsem.
Ten den jsem ho požádala, aby mi už nic dalšího neposílal. Ne proto, že by se mi zprotivil on, ale protože jsem pochopila, že hledání domova není o tom, aby někdo přesvědčoval mě, ale abych já našla něco, při čem mě nepřepadne pocit, že utíkám z hořící budovy.
A malý byt? Nakonec jsem ho našla sama. Sice nebyl dokonalý, ale byl můj. A hlavně, když jsem do něj vešla poprvé, necítila jsem plíseň ani nátlak. Jen klid. A to bylo všechno, co jsem potřebovala.
