Článek
Vždycky jsem si myslela, že mám celkem normální dítě. Jakože, sní jídlo, občas si uklidí pokoj, a dokáže si sama zavázat tkaničky. Žádné extra divné úchylky, žádné skryté superschopnosti, prostě obyčejná holka. Pak ale přišla puberta, nebo spíš jen takový lehký předstupeň puberty, a s ní jedna zásadní věta, která mi převrátila svět naruby: „Mami, na kroužky už chodit nebudu. Je lepší Netflix.“ Chvilku jsem na ni koukala s otevřenou pusou, jestli si ze mě nedělá srandu. Protože jako… kroužky? Ty jsou přece základ! Od pěti let chodila na balet, pak na flétnu, pak na keramiku, pak na nějakou angličtinu hrou, pak na judo (to jsem vzdala já, protože ty její modřiny mi nedělaly dobře), a teď? Teď prostě jakože konec? „Ale Zuzanko, vždyť tě to bavilo! Vždyť jsi chtěla mít samé jedničky z angličtiny!“ „No jo, mami, jenže teď už umím dost. A ten Netflix má lepší příběhy než naše učebnice.“ Tohle byla facka. Facka moderní doby.
Vzpomínám si, jak jsem si hýčkala tu představu, že budu mít všestranně nadané dítě. Že bude hrát na tři hudební nástroje, mluvit pěti jazyky, a k tomu ještě vyrábět vlastní šperky z recyklovaných materiálů. Vždyť to je přece snem každé moderní matky, ne? Dítě, které je ve všem nejlepší, které nikdy neřekne „nebaví mě to“ a které dobrovolně tráví odpoledne v kroužcích, zatímco jeho vrstevníci sedí u počítače. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem taková „uvědomělá“ matka. Dnes už vím, že jsem byla spíš naivní blázen.
Odmítání začalo nenápadně. Nejdřív to bylo: „Mami, dneska mě bolí břicho, nemusela bych jít na ten kroužek vaření?“ No jasně, vaření, co by na tom bylo tak hrozného. Jednou se to přece přežije. Pak to bylo: „Mami, já fakt nechápu, proč musím na tu výtvarku, když jsem nakreslila jen jeden obrázek za celý rok a ten vypadá jak po výbuchu barvy.“ No dobrá, výtvarná průprava taky není pro každého, že jo. Pak ale přišlo to osudné „Netflix je lepší“. V tu chvíli jsem věděla, že jsem prohrála. Že moje mise „všestranně nadané dítě“ vzala za své. Snažila jsem se s ní mluvit. Používala jsem veškeré své pedagogické dovednosti, které jsem posbírala z různých chytrých knížek o výchově. „Ale Zuzanko, kroužky ti rozvíjejí osobnost! Budeš mít nové kamarády! Naučíš se něco nového!“ „Mami, já mám kamarády ve škole. A rozvíjím si osobnost tím, že sleduju dokumenty o vesmíru na Netflixu. A učím se nové věci o historii světa, nebo o tom, jak se vaří ramen. To je přece taky rozvíjení osobnosti, ne?“ V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi někdo nafackoval mokrou hadrou. Měla pravdu. V jistém smyslu. Její argumenty byly tak promyšlené, až jsem se začala bát, jestli se mi doma nenarodil malý právník. „Proč mám trávit hodinu v autobuse, abych se dostala na angličtinu, když můžu zapnout Netflix, pustit si film v originále a učit se angličtinu v pohodlí gauče, s miskou popcornu? Je to efektivnější, mami.“
Popcorn! To byl ten klíčový argument. Protože kdo by nechtěl učit se anglicky s popcornem v ruce? Já bych se taky učila lépe, kdybych mohla mít popcorn. A možná i pizzu. Začala jsem si všímat, jak se její život točí kolem Netflixu.
Ráno se probudí, první, co udělá, je, že zkontroluje, jestli nepřibyly nové díly oblíbeného seriálu. Ve škole se prý baví o tom, co kdo viděl, a doporučují si filmy. Dokonce si dělají takové malé „Netflixové kluby“, kde si pak rozebírají zápletky a charaktery postav. To je vlastně taková literární analýza, jenom s obrazem. A já jsem si myslela, že je to jenom pasivní koukání. Vždyť oni jsou aktivnější než já, když jsem chodila na seminář o literatuře! Zkoušela jsem to po dobrém. Navrhla jsem kompromisy. „Tak co kdybychom vybrali jen jeden kroužek? Něco, co tě bude opravdu bavit?“ „Mami, nic mě nebaví tak jako Netflix. Tam je všechno. Tam si můžu vybrat. Kdybych chodila na kroužek detektivů, tak to stejně nebude tak napínavé jako ty seriály, co tam sleduju. A navíc bychom museli někam chodit. A jezdit.“ To „jezdit“ je pro ni asi největší sprosté slovo. Pohodlí je nová modla. Přemýšlím, jestli je to jenom naše dcera, nebo je to problém celé generace. Dneska má přece každé dítě tablet, telefon, chytrý televizor. Svět se zmenšil na obrazovku. A proč by se mělo potit na fotbalovém hřišti, když může sledovat fotbalový zápas z gauče, se statistikami v reálném čase a komentářem od profesionálů? Proč by se mělo učit hrát na klavír, když si může pustit koncert symfonického orchestru a říct si „já tohle nikdy takhle umět nebudu, tak proč se snažit?“
Dochází mi, že moje představa o „rozvoji osobnosti“ je asi trochu zastaralá. Dneska se osobnost rozvíjí jinak. Sledováním seriálů, diskusemi na internetu, hraním her, které vyžadují strategické myšlení. Možná je to jen jiná cesta, jak se stát vzdělaným a rozumným člověkem. Akorát to nezahrnuje pot a prach z tělocvičny. Snažím se to brát s humorem. Když mi řekne, že se „učí o mezihvězdných cestách“ (rozuměj: kouká na sci-fi), snažím se nekroutit očima. Když mi ukazuje videa, jak si uvařit sushi (protože jeden díl seriálu se odehrával v Japonsku), pochválím ji za iniciativu. I když vím, že to sushi nakonec vařit nebudeme. Přesto se nevzdávám úplně. Sem tam navrhnu výlet do přírody, návštěvu muzea nebo alespoň společné pečení. Většinou to končí: „Mami, to je nuda. Můžeme si místo toho pustit ten nový film, co je na Netflixu?“ Občas, jen občas, se mi ale podaří ji vytáhnout ven. A pak si řeknu, že ještě není všem dnům konec.
Že ta generace Netflixu má šanci na přežití i mimo obrazovku. Jen to chce víc trpělivosti a víc lsti. A možná i trochu toho popcornu, co se jí tak líbí. Jediné, co mi dělá vrásky, je její budoucí zaměstnání. Bude z ní profesionální divák? Netflixový kritik? Nebo snad tvůrce obsahu, který bude mít konečně tolik peněz, aby si mohl koupit vlastní kino s nekonečným přísunem popcornu? Kdo ví. Zatím se s tím prostě musím smířit. A možná si sama pustit nějaký ten dokument o vesmíru. Třeba mi to taky rozšíří obzory. A hlavně, nebudu u toho muset nikam jezdit.
Takže jo, moje dcera odmítá kroužky kvůli Netflixu. Snažím se nepanikařit. Snažím se v tom najít to dobré. Třeba to, že alespoň tráví čas „vzděláváním se“ a není venku s nějakými pochybnými existencemi. Že umí perfektně anglicky, aniž by musela navštěvovat drahé kurzy. A hlavně, že má vždycky co vyprávět – jenom ne o tom, co dělala na kroužku, ale co viděla v nejnovějším seriálu. Život je prostě plný překvapení, že jo? A někdy jsou ta překvapení jen jedna velká, nekonečná streamingová služba.
