Článek
Tak si takhle jednoho krásného dne sedím doma, popíjím kávu a užívám si klid. Dcera byla na výletě, pár dní pryč, nic neobvyklého. V duchu si říkám, jak je fajn, když má člověk chvíli pro sebe, že jo? Žádné „Mami, kde mám tohle?“, žádné „Mami, co bude k večeři?“. Prostě idylka. A pak se otevřely dveře a do mého pečlivě udržovaného klidu vtrhla smršť.
Dcera stála ve dveřích, na tváři úsměv od ucha k uchu, v očích jiskřičky, které jsem u ní neviděla už hodně dlouho. A na prstu? Prstýnek. Ne ledajaký, ale takový, co se nosí jenom na jednom prstu a znamená jenom jednu věc. A pak to přišlo. „Mami, jsem vdaná!“ Moje káva málem skončila na stropě. Vdaná? Moje dcera? Ta, co ještě před týdnem řešila, jestli si má koupit nové tenisky nebo radši ušetřit na další festival?
Chvíli jsem na ni jenom zírala. Slova mi uvízla v krku, mozek se snažil zpracovat tu informaci, ale nějak mu to nešlo. Bylo to, jako když se snažíte nacpat slona do ledničky – prostě to nejde. Vdaná. A s kým? Kdy? Jak? A proč jsem o tom sakra nic nevěděla? Vždyť jsem její matka! Měla bych být první, kdo se to dozví, ne? Měla bych pomáhat s výběrem šatů, s plánováním, s hostinou! Místo toho jsem seděla s pusou dokořán a snažila se pochopit, co se to vlastně stalo.
Dcera se jen smála a vyprávěla. Že se to stalo na tom výletě, že to bylo spontánní, že to bylo prostě „ono“. A že ten chlap je úžasný, skvělý, nejlepší na světě. No jasně, každý novomanžel je přece nejlepší na světě, to je známá věc. Ale já jsem ho neznala! Nikdy ho nepřivedla domů, nikdy o něm nemluvila jako o „tom pravém“. Maximálně jako o tom, se kterým se mi dobře povídá. A teď je to její manžel. Manžel!
Začala jsem se ptát. Kde jste se vzali? Kdo tam byl? Máte svědky? Co na to jeho rodiče? Dcera jen mávla rukou. „Mami, to je teď jedno, hlavně že se milujeme!“ No tak to je super, že se milujete, ale láska sice hory přenáší, ale papíry na úřadech už moc ne. A co teprve, když se má člověk s někým dělit o koupelnu a o poslední čtvereček toaleťáku? To už chce víc než jen lásku, to chce trpělivost a smysl pro humor.
Když jsem se konečně vzpamatovala z prvního šoku, začala jsem si uvědomovat, že moje holčička už není holčička. Že je dospělá ženská, která se rozhodla pro takhle zásadní krok bez mého vědomí. Trochu mě to píchlo u srdce, přiznávám. Ale zároveň jsem cítila i pýchu. Je odvážná. Udělala to po svém. A i když jsem si představovala, že to bude jinak, s velkou svatbou, bílými šaty a spoustou hostů, tak tohle je prostě její cesta.
Samozřejmě, že jsem si nemohla odpustit pár poznámek. „A víš, že si teď budeš muset zvyknout na jiné příjmení? To budeš mít v občance, víš?“ Nebo: „A co teď? Budete bydlet u nás, nebo si najdete něco vlastního? Doufám, že ten tvůj manžel umí vařit, protože ty jsi v kuchyni spíš takový živel.“ Dcera se jen smála a objímala mě. Věděla, že to nemyslím zle, jen jsem prostě… matka. A matky mají tendenci se starat, i když už jejich děti dávno vyletěly z hnízda.
Teď už je to pár týdnů, co se to stalo. Zvykám si na to, že mám zeťáka. Je to fajn kluk, musím uznat. A dcera je šťastná, což je pro mě to nejdůležitější. Svatba z výletu, to je něco, co se nestává každý den. Ale aspoň mám co vyprávět u kafe s kamarádkami. A hlavně, moje dcera je šťastná. A to je přece to jediné, na čem záleží. I když to občas znamená, že se mi život obrátí naruby a já si musím zvyknout na nové příjmení, které se objevilo zčistajasna. No co, aspoň se nenudím. A teď mě omluvte, jdu si zkontrolovat, jestli na té ledničce náhodou není slon. Nikdy nevíte, co se může stát.
