Článek
Jednorožci, ti mýtičtí tvorové, symbol čistoty, krásy a… no, v mém případě spíš symbol zničených nervů a kreativního selhání.
Moje dcera, bytost s duší zasněnou a představivostí bujnou jako letní louka, si k narozeninám přála dort s jednorožcem. Jasně, proč ne, říkala jsem si naivně. Vždyť co je na tom tak složitého? Pár barev, trocha třpytek, roh… Jak moc jsem se jen mýlila.
Začalo to nevinně. Listováním na internetu, kde se na mě z monitoru smály dokonalé cukrářské kreace. Jednorožci s ladnými křivkami, duhovými hřívami a rohy lesklými jako křišťál. „To zvládnu,“ mumlala jsem si pod nos, plná sebevědomí, které mi vydrželo asi tak do chvíle, než jsem si přečetla první recept na domácí potahovací hmotu. Už tam jsem měla první varovný signál. „Vařte za stálého míchání do zhoustnutí…“ znělo to nevinně. Realita byla taková, že jsem u plotny strávila půl hodiny s vařečkou v ruce, zatímco se mi z hrnce linula podezřelá pára a hmota se ne a ne zahustit. Nakonec jsem to vzdala a sáhla po kupované variantě. Aspoň něco mi ušetří nervy, naivně jsem si myslela.
Samotný korpus dortu proběhl překvapivě hladce. Dva piškotové pláty, promazané marmeládou a lehkým krémem. Tady jsem si ještě libovala, jak mi to jde od ruky. Ten pravý boj měl teprve přijít. A tím bojem byl ON. Jednorožec. Nebo spíš to, co se z něj mělo stát. Začala jsem s nadšením. Podle návodu jsem si z potahovací hmoty vymodelovala tělo. Vypadalo spíš jako bachratý koník po vydatném obědě, ale řekla jsem si, že to spraví detaily. Nohy se mi podařily celkem obstojně, i když jedna byla o něco tlustší než druhá, takže jednorožec trochu kulhal, ale co už. Pak přišla na řadu hlava. Tady už jsem začala tušit, že něco není v pořádku. Můj pokus o elegantní koňskou hlavu se zvrhl v cosi, co připomínalo spíš hlavu mývala po těžké noci. Oči jsem se snažila udělat roztomilé, ale skončily tak nějak šilhající a trochu zlověstné. A pak ten roh. Ach, ten osudný roh. Podle představ mé dcery měl být dlouhý, štíhlý a třpytivý. Můj výtvor připomínal spíš tlustý, křivý špunt od vína, který jsem se zoufale snažila obalit stříbrnými jedlými třpytkami. Třpytky se lepily všude, jen ne na roh. Nakonec jsem to vzdala a roh tam prostě zapíchla. Vypadal trochu jako by jednorožci narostl na čele malý, stříbrný pařez. Když jsem konečně měla všechny části „jednorožce“ pohromadě, s hrůzou jsem zjistila, že to vůbec nepřipomíná majestátního tvora z pohádek. Spíš to vypadalo jako Frankensteinův nepovedený experiment s koňmi a lesními zvířaty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj sen o dokonalém jednorožcovém dortu se rozplynul jako pára nad hrncem s nezhoustlou hmotou.
Nervy mi začaly pracovat na plné obrátky a v hlavě mi hučelo. Podívala jsem se na ten dort. Obdélník. To jsem zvládla. To byla moje zóna jistoty. Rovné hrany, žádné složité tvary. A na tom obdélníku trůnil… no, trůnilo tam cosi. Cosi s bachratým tělem, kulhavýma nohama, mývalí hlavou s šilhavýma očima a křivým, stříbrným pařezem na čele. Vzala jsem si nůž a s rezignací jsem ten výtvor odřízla. „Kašlu na jednorožce,“ zamumlala jsem si pod nos. „Bude obdélníkový dort s rohem.“ A tak se stalo. Vzala jsem zbytek potahovací hmoty a na jeden roh obdélníkového dortu jsem prostě přilepila ten svůj křivý, stříbrný pařez. Hotovo. Jednorožec level „máma v koncích“. Když dcera uviděla dort, její reakce byla… no, nebyla přesně taková, jakou jsem si představovala. Chvíli na něj zaraženě koukala, pak se zeptala: „Mami, a kde je ten jednorožec?“ S povzdechem jsem ukázala na ten roh trčící z obdélníku. „Tohle je on,“ řekla jsem s vynaložením veškeré své herecké snahy. „Je takový… minimalistický. Moderní jednorožec.“ Dcera se na mě podezřívavě podívala. „Vypadá spíš jako dort, kterému narostl zub.“ Upřímně? Měla pravdu. Ale v tu chvíli už jsem neměla sílu na další vysvětlování. Hlavně, že tam nějaký ten roh byl. Jednorožec… nejednorožec… hlavně, že se blížila chvíle sfouknutí svíček a já budu mít tuhle cukrářskou anabázi za sebou.
Poučení z této lekce? Příště si objednám dort u profesionála. Nebo dceři vysvětlím, že obdélníkové dorty jsou taky fajn. A že roh může být jenom jeden. A že jednorožci jsou možná krásní v pohádkách, ale v reálném světě, zvlášť v podání unavené matky s omezenými cukrářskými schopnostmi, se z nich stávají spíš komické karikatury. A ty nervy? Ty jsem nakonec neskončila v kýblu, ale v litrové sklenici vína. Ten minimalistický jednorožcový dort s jedním rohem nakonec chutnal úplně stejně jako ten s dokonalým, duhovým jednorožcem. A o to přece šlo, ne? Hlavně, že jsme to oslavili. A že jsem přežila. A že příští rok si možná dcera bude přát jen obyčejný čokoládový dort. Bez rohů a bez jednorožců. Prosím.
