Článek
Manželovi jsem věřila. Když přišel s nápadem na letní prázdniny, jak to bude super pro děti, jak se tam „totálně odpojíme a zažijeme něco jiného“, nadšeně jsem přikývla. Děti chtěly na Slovensko, do aquaparku, s tobogány a pizzou. Místo toho jsme skončili na chalupě. Bez signálu. V absolutní divočině. Pochopila jsem, že „odpojit se“ pro něj znamená něco úplně jiného než pro zbytek rodiny.
Cesta byla jen začátek. Sotva jsme vyjeli, děti začaly po deseti minutách cesty naříkat: „Už tam budeme?“ a „Strašně se nudíme!“. Manžel, plný optimismu, se snažil děti nalákat na sbírání hub, toulky po lese a stavění domečků pro skřítky. Děti na něj koukaly jako na Marťana. „Houby? Tati, my chceme tobogány!“
Když jsme konečně dorazili na místo, vypadalo to, jako by se zastavil čas. Chalupa. Fakt chalupa. Bez sousedů, bez asfaltky, a hlavně bez jediné čárky na telefonu. Nulový signál. Ticho bylo ohlušující. Děti okamžitě začaly panikařit. „Mami, nejde mi internet! Já nemám signál! Jak se podívám na YouTube?!“ Vypadaly, jako by jim umřela nejlepší kamarádka. Manžel se triumfálně usmíval. „Vidíte? Totální detox! Teď si budeme povídat. Budeme hrát deskové hry. Budeme žít!“. Jeho představa „žití“ se silně lišila od té naší.
První den. Šok. Druhý den. Zoufalství. Třetí den. Abstinenční příznaky. Děti se toulaly po domě jako zombie, zíraly do vypnutých telefonů, mačkaly tlačítka a doufaly, že se zázrakem objeví aspoň jedna čárka signálu. Pokoušela jsem se je zabavit. Vytáhla jsem staré deskové hry. Manžel se nadšeně chopil role animátora. Po patnácti minutách hry „Černý Petr!“ se dcera rozbrečela, protože jí nešla karta. Syn se nudil, protože „v tom nejsou žádné výbuchy ani levely“. Hra skončila fiaskem. Manžel se pokusil o výpravu do lesa. „Půjdeme se podívat na zvířátka! Najdeme si klacek a budeme si s ním hrát na rytíře!“ Děti, zvyklé na interaktivní hry a virtuální realitu, na něj koukaly jako na blázna. „Tati, ale tam můžou být klíšťata! A my se bojíme komárů!“ A tak jsme skončili na verandě, kde děti seděly a znuděně koukaly do prázdna, zatímco já jsem se snažila předstírat, že čtu knihu, ale ve skutečnosti jsem si v duchu přehrávala všechny filmy z Netflixu.
Jeho představa o „kvalitně stráveném čase“ byla taková retro pohádka. Ráno mě probouzel s větou: „Vstávej, sluníčko, pojedeme na kole!“ Já jsem ale chtěla spát. Chtěla jsem si lehnout k bazénu a nic nedělat. Místo toho jsem se oblékala do cyklistického úboru a předstírala nadšení, zatímco jsem šlapala do kopce a funěla jako lokomotiva. Děti vzadu, po každém kilometru se ptaly, kdy už se konečně vrátíme. Vaření. To byla další kapitola. Na jídelníčku byly celé dny jen brambory, vajíčka a nějaká zvláštní směs lesní zeleniny, kterou nikdo neznal. Žádné nudle, žádná pizza, žádné sladkosti. Děti trpěly. Já taky. Chuťové buňky nám po pár dnech začaly stávkovat. Cítila jsem se jako v táboře přežití. A to jsem si myslela, že dovolená je o odpočinku. Spát se chodilo brzy. Protože „co jiného by se tady dělalo bez elektřiny?“ (jo, tu taky občas vypnuli). Takže jsme si četli knížky. Já jsem si přinesla jeden romantický román, který jsem přečetla za den. Pak už jsem jen tajně zírala do stropu a přemýšlela, co si asi tak pustím, až se vrátím domů. Děti se pokusily hrát na schovávanou, ale chalupa byla malá, takže se hned našly. Nakonec usínaly s mobily v ruce, doufaje v zázrak, že se připojí k nějaké mimozemské síti.
Nejhumornější byl asi pokus o „zážitkovou turistiku“. Manžel objevil starou mapu a navrhl, že půjdeme hledat „tajemnou jeskyni“. Děti se nejdřív bránily, ale pak je zlákala představa nějakého pokladu. Šli jsme asi tři hodiny. Bloudili jsme. Bodala nás kopřivy. Poštípali nás komáři. A jeskyně? Jeskyně byla jen malá díra ve skále, do které se sotva vešel jeden netopýr. Děti byly zklamané. Já jsem byla vyčerpaná. Manžel se ale tvářil, že to byl ten nejlepší zážitek v jeho životě. Když se blížil konec dovolené, cítila jsem se, jako bych se vrátila z pustého ostrova. Zhubla jsem, protože jsem jedla jen brambory, a měla jsem svaly z chůze do kopce. Děti byly bledé, protože strávily dny uvnitř, ale zároveň byly opálené od občasného slunce na verandě.
Nejlepší okamžik nastal, když jsme se dostali zpátky do civilizace a telefony začaly pípat. Ten zvuk byl jako nejkrásnější symfonie. Děti se okamžitě přilepily k obrazovkám, jako by se z nich snažily vysát veškerou energii. Doma jsem si sedla na gauč, zapnula Netflix a pustila si seriál. S miskou popcornu. Manžel na mě koukal a řekl: „Copak, lásko? Už nechceš být v přírodě?“ Jen jsem se usmála. „Chci být v přírodě. Ale s Wi-Fi. A s pořádným jídlem. A s možností kdykoliv si pustit něco na dobrou noc.“ Myslím, že to konečně pochopil. Nebo aspoň dělal, že pochopil.
Poučení z téhle dovolené? Někdy je lepší nechat děti na Slovensku. A někdy je lepší nedůvěřovat manželovým představám o „totálním odpojení“. Protože pro něj to může být romantický únik do divočiny, pro zbytek rodiny to může být jen jeden dlouhý, nekonečný digitální detox, který nikdo nechtěl. Ale aspoň máme historky. A teď, když už jsem to všechno přežila, si můžu konečně v klidu pustit další díl oblíbeného seriálu. A příště, příště už budeme volit destinaci s tobogány. A hlavně se silným signálem.
