Článek
Moje tchyně, paní Květoslava, je skvělá žena. Peče nejlepší bábovku na světě, plete svetry, které by se daly prodat na farmářských trzích za tisíce, a umí vyprávět historky, u kterých byste se smíchy drželi za břicho. Její vztah k technologiím byl ale, řekněme, archaický. Vlastnila tlačítkový telefon, který používala jen v případě nouze, a počítač viděla naposledy na fotce v katalogu. Všechno se ale změnilo, když se k nám na oběd stavila její kamarádka Božena, která se s nadšením rozpovídala o „internetu“ a „facebooku“, kde si prý vyměňuje fotky s vnoučaty a má recepty na všechno od guláše po výrobu domácího mýdla. Tchyně se na mě podívala s jiskrou v oku. „Miláčku, myslíš, že bych se taky mohla naučit ten… ten fejsbůček? Božena říkala, že bych mohla vidět fotky malého Péťi z Austrálie!“ Malý Péťa je můj synovec a tchynin nejmladší vnuk, který se před pár lety odstěhoval na druhý konec světa. Tohle byla pro ni obrovská motivace. Vidina, že by mohla být v kontaktu s Péťou, byla silnější než jakýkoli strach z neznámého. Sice jsem věděla, do čeho se pouštím, ale slíbila jsem jí, že jí s tím pomůžu.
První krok byl koupit vhodný tablet. Vybrala jsem jednoduchý model s velkým displejem, aby na něm dobře viděla. Hned u rozbalování nastal první problém. „Co je tohle za velkou placku, Květuško? To je jako televize bez nožiček?“ ptala se s nedůvěrou, zatímco já se snažila vysvětlit, že je to dotyková obrazovka a že se ovládá prstem. Snažila se na ni ukazovat prstem, ale držela ho asi deset centimetrů nad displejem, jako by se bála, že se jí spálí. „Ale ono to nic nedělá, snacho!“ povzdechla si. Musela jsem ji jemně navést, aby se displeje dotkla. A pak přišel na řadu internet. „Co je to ten intrenet, Květuško? To je nějaká elektřina, co lítá vzduchem?“ Vysvětlila jsem ji, že je to obrovská síť, kde najde všechno. Hned po připojení na Wi-Fi se jí rozsvítilo v očích. „Aha! Takže tam je Božena a Péťa z Austrálie?“ Musela jsem vysvětlit, že ne tak docela, že tam jsou jejich fotky a vzkazy. Ukázala jsem jí Google. První, co do vyhledávače napsala, bylo: „jak upéct bábovku bez vajec a aby byla dobrá“. Vyskákalo jí na to milion odkazů a ona jen kroutila hlavou. „Ježíšmarjá, tolik písmenek! A co z toho je to pravé?“
Největší výzvou byl Facebook. Založila jsem jí profil, nahrála profilovou fotku (vybrala si tu, kde má na hlavě klobouk z dovolené u moře a vypadá jako filmová hvězda) a vysvětlila jí, co jsou přátelé, lajky a komentáře. První den bylo všechno v pořádku. Druhý den mi volala panikařící tchyně: „Snacho, na mém fejsbůčku mi píše nějaký pan John Smith a chce si se mnou psát! To je nějaký podvodník, že jo? Co mu mám napsat? Mám mu napsat, ať mi dá pokoj?“ Ukázalo se, že to byl jen spam a musela jsem jí vysvětlit, jak takové zprávy ignorovat nebo blokovat. Pak přišlo období, kdy tchyně objevila emoji. Najednou mi chodily zprávy typu: „Dneska bylo slunce, vařila jsem 👵🌞🍳“ nebo „Péťa mi poslal fotku! 👨👩👧👦✈️🇦🇺“ Bylo to roztomilé, ale někdy i matoucí. Jednou mi poslala zprávu: „Koupila jsem si nové kalhoty 👖🐍.“ Byla jsem zmatená, dokud mi nevysvětlila, že ten had symbolizoval, jak jsou ty kalhoty „hadrové“, tedy volné a pohodlné. Uff.
Další kapitolou byla online nakupování. Jednou mi tchyně nadšeně oznámila, že si objednala „krásné šaty se slevou“ z internetu. Když balíček dorazil, místo elegantních šatů vytáhla z krabice jakousi hadrovou plachtu, která vypadala jako přehoz na starou pohovku. Barva byla jiná, střih úplně jiný a materiál drsný jako pytlovina. „To je ale hrůza, snacho! Mám to vrátit? A jak? A kam? A proč to vypadá jinak než na té fotce?“ Vysvětlovala jsem jí, že fotografie na internetu se mohou lišit a že je důležité číst recenze. S vrácením jsem jí musela samozřejmě pomoct.
Nejvtipnější moment nastal, když tchyně objevila YouTube. První, co si vyhledala, byly recepty na „německé knedlíky“, pak návody, jak „plést svetry z vlny od oveček“ a nakonec, k mému překvapení, „heavy metalové koncerty z osmdesátých let“. Když jsem k ní přišla na návštěvu, seděla v obýváku, na plné pecky jí tam řvala kytara a z reproduktorů se linul řev zpěváka s dlouhými vlasy. „To je ale nářez, snacho! To mi pustil Boženy vnuk! To se poslouchalo, když jsem byla mladá!“ Musela jsem se smát, když jsem si představila paní Květoslavu, jak v mládí poslouchá rock a tají to před světem.
Často se stávalo, že mi tchyně volala, že se jí „něco ztratilo“ z tabletu. Obvykle to bylo jen to, že omylem zavřela aplikaci, nebo přešla na jinou obrazovku. „Můj fejsbůček zmizel! Vidím tam jenom obrázky počasí!“ panikařila do telefonu. „Nic Květuško, jenom jsi asi klikla jinam,“ odpovídala jsem trpělivě. Postupem času se ale Květoslava zlepšovala. Naučila se psát zprávy, posílat fotky, dokonce si sama vyhledávat recepty.
Jednou mi přišel hovor od ní a ze sluchátka se ozvalo: „Ahoj, snacho! Volám ti přes tu novou aplikaci, co jsi mi ukázala, ten WhatsApp! Funguje to, je to zadarmo! Slyšíš mě dobře?“ Byl to pro mě malý zázrak. Dneska už je tchyně v online světě poměrně zdatná. Posílá mi vtipné obrázky, sdílí články o zahradničení a dokonce si objednala nové vlněné příze z e-shopu – tentokrát bez reklamací. Samozřejmě, občas se jí ještě podaří něco smazat, nebo omylem zveřejnit fotku své večeře deseti cizím lidem, ale to už jsou jen malé drobnosti. Její nadšení pro objevování digitálního světa je nakažlivé. A já vím, že i když mi občas nadělala vrásky na čele, stálo to za to. Vidět, jak se raduje z každé nové zprávy od Péťi z Austrálie, nebo z každého „lajku“ na její fotku bábovky, je k nezaplacení. A kdo ví, třeba jednou začne i streamovat své heavy metalové večírky na YouTube.
