Článek
Petra (38) z Brna byla pořád v jednom kole. Práce, domácnost, dvě děti, nákupy, kroužky. Večer padala únavou do postele a ráno vstávala ještě unavenější.
Nejdřív tomu nevěnovala pozornost. Říkala si, že takhle to má dneska každý. Že je to prostě normální, když člověk nestíhá a pořád jen něco řeší.
Jenže únava nemizela. Naopak. Přidaly se bolesti zad, noční pocení a časté nachlazení. Petra začala hubnout, i když nijak neměnila jídelníček. Když si toho všimla kolegyně v práci, doporučila jí, aby šla konečně k lékaři.
Praktický lékař nejdříve nic závažného neviděl. Krevní testy ukázaly jen mírnou chudokrevnost. Petra dostala vitamíny a doporučení více odpočívat. Jenže její stav se dál zhoršoval. Jedno ráno se jí při cestě do práce udělalo tak špatně, že omdlela na zastávce.
Sanitka ji odvezla do nemocnice. Tam už lékaři zpozorněli. Další vyšetření odhalila výrazně změněné hodnoty v krvi. Následovala kostní dřeň, CT a dlouhé čekání na výsledky.
„Ten den nikdy nezapomenu,“ říká Petra. „Lékař si mě posadil a řekl: Máte akutní leukémii.“
Svět se jí v tu chvíli zastavil.
Následující věty byly ještě horší. Onemocnění bylo agresivní a postupovalo rychle. Pokud léčba nezabere, prognóza byla maximálně jeden rok. Petra měla doma děti ve věku osm a jedenáct let.
„První, na co jsem myslela, bylo, jestli je uvidím vyrůstat,“ přiznává.
Ještě ten týden začala chemoterapie. Vlasy jí začaly padat po dvou týdnech. Byla neustále slabá, zvracela a často končila na izolaci kvůli infekcím. Její manžel si vzal neplacené volno, aby se postaral o domácnost.
Nejtěžší ale nebyla fyzická bolest.
„Psychicky to bylo peklo. Každý den jsem se bála, jestli léčba funguje, nebo jestli se blížím ke konci.“
Po třech měsících přišla první dobrá zpráva. Nemoc ustoupila, ale ne úplně. Lékaři doporučili transplantaci kostní dřeně. V rodině se vhodný dárce nenašel, a tak začalo hledání v registrech.
Čekání trvalo dlouhé týdny. Petra mezitím podstoupila další cykly léčby, aby se nemoc nevrátila. Její tělo bylo na hraně sil.
Pak přišel telefonát.
V Německu se našel vhodný dárce.
Transplantace byla riskantní. Lékaři ji upozornili na možné komplikace i na to, že zákrok nemusí vyjít. Petra ale neváhala. „Neměla jsem na výběr. Chtěla jsem žít.“
Po transplantaci strávila více než měsíc v izolaci. Imunita byla nulová a jakákoli infekce mohla být smrtelná. Rodinu vídala jen přes sklo.
První týdny byly kritické. Tělo novou dřeň nepřijímalo dobře a objevily se komplikace. Petra několikrát bojovala s vysokými horečkami a lékaři připouštěli, že situace je vážná.
Pak se ale stav začal pomalu zlepšovat.
Krevní hodnoty rostly. Nová dřeň se uchytila.
Po půl roce mohla poprvé domů.
Návrat do normálního života ale nebyl jednoduchý. Petra byla extrémně slabá, zadýchala se po pár krocích a musela se znovu učit běžné věci. Každá kontrola v nemocnici pro ni znamenala obrovský stres.
„Bála jsem se, že se nemoc vrátí.“
Rozhodla se proto udělat něco, co jí pomůže psychicky i fyzicky. Začala chodit na krátké procházky. Nejprve jen kolem domu. Pak pár set metrů. Po několika měsících zvládla první kilometr.
Pohyb se stal její terapií.
Postupně začala běhat.
„Pamatuju si, jak jsem uběhla první minutu bez zastavení. Brečela jsem radostí.“
Od transplantace uplynuly tři roky. Kontroly jsou v pořádku a nemoc se nevrátila. Petra dnes běhá několikrát týdně a loni dokončila svůj první půlmaraton.
Letos si splnila další sen — uběhla maraton.
„Když jsem probíhala cílem, uvědomila jsem si, že mi kdysi dávali rok života.“
Dnes otevřeně mluví o své zkušenosti a varuje ostatní, aby nepodceňovali varovné signály těla.
Únava, pocení, nevysvětlitelné hubnutí nebo časté infekce podle ní nejsou něco, co by se mělo přecházet.
„Já to ignorovala několik měsíců. Možná jsem měla štěstí, že to ještě nebylo pozdě.“
Její život se po nemoci změnil. Práci bere s nadhledem, více času tráví s rodinou a naučila se říkat ne.
„Dřív jsem řešila každou maličkost. Dnes jsem vděčná za obyčejné věci. Za zdraví, za ráno, kdy se probudím, za to, že můžu běžet.“
A jeden vzkaz opakuje pořád dokola:
„Když vám tělo říká, že něco není v pořádku, poslouchejte ho. Může vám to zachránit život.“
