Článek
Na Vánoce jsme chtěli pryč. Pryč od města, od lidí, od hluku. Představa byla jednoduchá: hory, sníh, penzion, klid. Pár dnů ticha, svařák, praskání dřeva v krbu. Když jsme přijeli, všechno tomu odpovídalo. Starý horský penzion, trochu křivý, ale hezký. Světla v oknech, vůně polévky, ticho, které člověka obejme.
Recepční byla milá, až moc. Usmívala se způsobem, který se snaží něco zakrýt. „Máme pro vás poslední volný pokoj,“ řekla a na vteřinu se podívala stranou. „Ten nahoře.“
„Nevadí,“ odpověděla jsem. „Hlavně že je teplo.“
Usmála se ještě víc. „Je… jiný,“ dodala. „Ale určitě budete spokojení.“
Byla jsem unavená, neřešila jsem to. Klíč měl mosazný přívěsek s číslem sedm. Schody vrzaly, jak to u horských penzionů bývá. Čím výš jsme šli, tím bylo chladněji. Poslední chodba byla úzká, s nízkým stropem. Pokoj číslo sedm byl úplně na konci.
Jakmile jsem otevřela dveře, ucítila jsem to. Ne zápach. Spíš starý vzduch. Jako když otevřete skříň, do které se dlouho nikdo nedíval. Pokoj byl malý, šikmý, se dvěma postelemi, které byly podivně blízko u sebe. Okno směřovalo přímo do lesa. Ne na sjezdovku, ne na cestu. Do černých stromů.
„Hezké,“ zalhala jsem. Partner položil batoh a šel si dát sprchu. Zůstala jsem chvíli sama.
A pak jsem si všimla ticha.
Nebylo to obyčejné ticho. Nebylo v něm praskání dřeva, žádné vzdálené hlasy, žádný vítr. Jako by zvuky někdo vypnul. Stála jsem uprostřed pokoje a měla pocit, že když promluvím, hlas mi zůstane viset ve vzduchu.
Sedla jsem si na postel. Byla studená. I když topení běželo.
První zvuk přišel po pár minutách. Tiché šoupnutí. Jako kdyby někdo posunul židli o milimetr. Otočila jsem se. Nic. Druhé šoupnutí. Tentokrát blíž. Podívala jsem se ke dveřím. Zamčené. Z koupelny tekla voda. Partner si zpíval.
Zasmála jsem se sama sobě. Starý dům. Vrzání. Předvánoční nervy.
Pak jsem uviděla, že se závěs u okna lehce pohnul.
Ne vítr. Okno bylo zavřené.
Přistoupila jsem blíž. Les za oknem byl tmavý, hustý. Mezi stromy jsem měla pocit, že se něco leskne. Možná sníh. Možná oči. Udělalo se mi nevolno.
„To je blbost,“ řekla jsem nahlas. Zvuk vlastního hlasu mě vyděsil.
Když partner vyšel ze sprchy, řekla jsem mu, že ten pokoj je divný. Zasmál se. „Ty a tvoje fantazie. Je to prostě starý penzion.“
Večeře byla příjemná. Lidi se smáli, venku sněžilo, koledy hrály potichu z rádia. Skoro jsem zapomněla. Jenže když jsme se vrátili do pokoje, ticho tam bylo zase. Husté. Čekající.
Lehla jsem si. Partner usnul rychle. Já ne. Poslouchala jsem. Někde nad stropem něco zaškrábalo. Pak další zvuk. Jako kroky. Pomalé. Pravidelné. Jenže nad námi už nic nebylo. Jen střecha.
Otočila jsem se na bok. V tu chvíli jsem ucítila chlad. Ne od okna. Vedle sebe. Jako by někdo stál těsně u postele.
Zatajila jsem dech. Zavřela oči. Nechtěla jsem se podívat. Něco mi říkalo, že nemám.
Pak jsem uslyšela tiché vydechnutí. Ne partnerovo. Cizí. Příliš blízko.
Rozsvítila jsem lampičku. Nic tam nebylo. Partner se pohnul a zamumlal něco ze spaní. Světlo bylo studené, ostré. Pokoj vypadal normálně. A přesto ne.
Ráno jsem byla bledá. Snídani jsem sotva snědla. Když jsem šla kolem recepce, zeptala jsem se nenápadně: „Ten pokoj… proč ho nikdo nechce?“
Recepční ztuhla. Pak si povzdechla. „Lidi tam špatně spí,“ řekla. „Mají pocit, že nejsou sami.“
„A jsou?“ zeptala jsem se.
Podívala se na mě. Dlouho. „O Vánocích je tady les hodně blízko,“ řekla nakonec. „A některé věci se vracejí domů.“
Ten den jsme si přestěhovali věci. Bez hádání. Bez smíchu. Pokoj číslo sedm zůstal prázdný. Když jsme odjížděli, podívala jsem se nahoru na to okno. Závěs byl lehce pootevřený.
A měla jsem jistotu, že někdo stojí uvnitř a dívá se dolů.
