Článek
Tereza seděla na okraji postele a v ruce svírala mobil. Displej zhasl, ale v jejích očích stále tančily rozmazané řádky poslední zprávy od Davida. „Myslím, že by si měla trochu víc vážit sama sebe. Ty tvoje fotky v plavkách… to je moc. Už se na to nemůžu dívat. Tohle není holka pro mě.“
Srdce jí bušilo jako splašený pták a v krku ji škrábalo, jako by spolkla hrst písku. Tohle? Tohle byl důvod? Kvůli pár fotkám z dovolené, kde se – ano, přiznává – cítila krásně a svobodně, jí po dvou letech vztahu poslal k vodě? Kvůli tomu, že se nebála ukázat kousek kůže a usmívala se na svět? Slzy se jí draly do očí a hořely jako žhavé uhlíky. Nechápala to. Vždyť Davidovi ty fotky přece nikdy nevadily. Naopak, pamatovala si, jak jí tehdy psal, že je nádherná, že září. Co se změnilo? Kdy se její radost a sebevědomí staly urážkou? Projela si prsty ve vlasech a snažila se uklidnit roztřesený dech.
Vzpomněla si na všechny ty chvíle, kdy se před ním styděla, kdy se schovávala za volné oblečení, kdy se bála, že nebude dost dobrá. A pak, na té dovolené, konečně cítila, že může být sama sebou. Že se může radovat ze slunce, z moře, ze svého těla. A ty fotky… ty byly jenom zachycením téhle vzácné chvíle svobody. A teď tohle. Teď jí ten muž, kterého milovala, v podstatě řekl, že je laciná, že se vystavuje, že nemá úctu k sobě. Jen proto, že se nebála být šťastná a ukázat to světu. Tenhle argument jí připadal tak absurdní, tak… středověký. Jako by žila v nějakém patriarchálním skanzenu, kde žena smí existovat jen v šedém závoji a s pohledem sklopeným k zemi.
Zvedla se z postele a nervózně přešlapovala po pokoji. V hlavě jí vířily vzpomínky na jejich vztah. Nebyl dokonalý, samozřejmě. Měli své hádky, svá nedorozumění. Ale vždycky si myslela, že je tam vzájemná úcta, respekt. Že ji David bere takovou, jaká je – se všemi jejími radostmi i nejistotami. Začala přemýšlet o všech těch kompromisech, které pro něj udělala. O všech těch večerech, kdy zůstala doma, protože on nechtěl jít ven. O všech těch kamarádech, se kterými se přestala vídat, protože mu vadili. O všech těch snech, které potlačila, aby se přizpůsobila jeho představám o ideálním vztahu. A teď tohle? Konec kvůli pár fotkám? Vztek se v ní začal mísit s hlubokým zklamáním. Jak mohl být takhle povrchní? Jak mohl zredukovat celou její osobnost na pár pixelů na displeji? Copak neviděl tu radost v jejích očích? Tu vlnu sebevědomí, která ji zaplavila po dlouhé době nejistoty?
Sáhla po mobilu a chtěla mu napsat. Chtěla mu vysvětlit, jak se cítí, jak moc ji jeho slova ranila. Ale pak si to rozmyslela. Nemělo to smysl. Pokud ho tohle dokázalo takhle urazit, pokud nedokázal pochopit její potřebu cítit se krásná a svobodná, pak asi nikdy neměl tušení, kdo doopravdy je. Pocítila zvláštní směs smutku a úlevy. Smutku nad ztraceným vztahem, nad promarněným časem. Ale úlevy, že se zbavila někoho, kdo ji nedokázal přijmout takovou, jaká je. Někoho, kdo žárlil na její radost a chtěl ji spoutat svými nejistotami. Podívala se na svůj odraz v zrcadle. Viděla tam mladou ženu s uslzenýma očima, ale s pevným pohledem. Nebude se za nic stydět. Nebude se omlouvat za to, že se cítí dobře ve svém těle. Nebude se skrývat před světem jen proto, že to někomu jinému vadí.
Otřela si slzy a zhluboka se nadechla. Tohle bolí, ano. Bude to bolet ještě dlouho. Ale tohle není konec. Tohle je nový začátek. Začátek, kdy bude sama sebou bez omluv a bez strachu. Kdy bude obklopena lidmi, kteří ji budou milovat a respektovat pro to, kým je, a ne pro to, jak moc se schovává před světem.
A ty fotky? Ty si nechá. Budou jí připomínat ten vzácný pocit svobody a sebevědomí. Budou jí připomínat, že má právo být šťastná a krásná, bez ohledu na to, co si o tom myslí někdo jiný. A že kopačky od někoho, kdo ji nedokázal přijmout, byly možná to nejlepší, co se jí mohlo stát. Protože teď má konečně šanci najít někoho, kdo její záři ocení, místo aby ji chtěl uhasit. Někdo, kdo v jejích fotkách v plavkách uvidí silnou a sebevědomou ženu, a ne jenom laciný výjev. A možná, jen možná, tam někde venku už takový člověk čeká.
