Článek
Jsou lidé, jejichž odchod zanechá prázdné místo. Ale pak jsou ti, co sice odejdou, ale nikdy tak úplně nezmizí. Žijí dál v našich vzpomínkách, ve filmech, písničkách, ve starých televizních záznamech. A přesně tak je to s těmi, o kterých si dneska budeme povídat. S našimi herci a zpěváky, kteří už nejsou mezi námi, ale jejichž talent a osobnost nám navždy vryly do paměti. Když se řekne jejich jméno, člověk se hned usměje, nebo si povzdychne, protože ví, že takoví už prostě nebudou.
Víte, kolikrát si člověk pustí starou komedii a najednou tam na něj vyskočí Helena Růžičková. To je síla, co? Taková ženská se snad rodí jednou za sto let. Obrovská energie, smích, co by zbořil zeď, a srdce na dlani. Ať už hrála Homolkovou, tetičku z Kameňáku, nebo bláznivou čarodějnici v pohádce, vždycky to byla stoprocentní Helena. Pamatuju si, jak jsem jako malá seděla u televize a smála se jejím hláškám. Měla v sobě něco nespoutaného a opravdového. Žádné přetvařování, žádné manýry. Prostě ženská z masa a kostí, která se ničeho nebála a říkala věci tak, jak byly. A ta její schopnost smát se sama sobě? To je něco, co se dneska už moc nevidí. Vždycky když ji vidím, vzpomenu si na to, jak uměla i v nejtěžších chvílích najít sílu a humor. Byla to prostě naše Helena.
A pak Yvonne Přenosilová. Když se řekne její jméno, vybaví se mi taková zvláštní elegance a zároveň rebelství. Byla to taková ta holka, co sem přinesla kus světa, když jsme tu žili za železnou oponou. Její písničky zněly jinak, svobodněji. Měla v hlase něco sametového, ale zároveň v něm byla dravost a síla. A ten její odchod, to vystěhování do Německa… to byl příběh sám pro sebe. Víte, ona se pak vrátila, ale už to nebylo stejné. Ale ten hlas, ty písničky jako „Boty proti lásce“, ty zůstaly. Bylo v ní něco křehkého a zároveň nezlomného. Jako když se díváte na starou fotku a cítíte z ní tu atmosféru dávných časů a zároveň si uvědomujete, jak moc se toho změnilo. Yvonne byla prostě ikona.
A co taková Ljuba Hermanová. To byla dáma, co dýchala uměním. Ztělesnění elegance, šarmu a neuvěřitelné profesionality. Když se objevila na obrazovce nebo na jevišti, bylo jasné, že to bude zážitek. Uměla zpívat, hrát, tančit. Byla taková univerzální umělkyně, která se nikdy nespokojila s průměrem. Pamatuji si na její role, kde dokázala být vtipná, dojemná, prostě všechno. Měla v sobě takovou jiskru, takovou životní radost, že to bylo nakažlivé. A ten její smysl pro módu! Vždycky dokonale upravená, s kloboukem, s úsměvem. Jako by říkala: „Život je krásný, i když se někdy nedaří. Tak si to užívejme!“
No a nesmíme zapomenout na pány. Třeba na Svatopluka Beneše. To byl gentleman staré školy. Když se objevil ve filmu, vždycky to byla záruka kvality. Elegantní, s klidným hlasem a takovým tím pohledem, co mluvil za všechno. Hrával různé role, ale vždycky v nich bylo něco noblesního. Byly to takové ty postavy, co sice nemluvily moc, ale když už, tak to stálo za to. Ať už to byl zamilovaný hrdina, nebo starší, moudrý muž. Měl v sobě takovou pokoru a zároveň obrovskou sílu hereckého projevu. Když ho vidíte, tak si řeknete, že dřív se prostě umělo hrát s takovou lehkostí a přirozeností. Bez velkých gest, jen s výrazem v očích.
Takových lidí je spousta. Karel Gott, Waldemar Matuška, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková… Mohli bychom o nich vyprávět hodiny. Každý z nich nám něco dal. Kus sebe, kus svého talentu, kus svého srdce. A i když už nejsou mezi námi, jejich odkaz žije dál. V našich rodinných vzpomínkách, v archivech, v písničkách, které si pořád zpíváme.
A možná právě proto je důležité si na ně vzpomínat. Protože dokud na ně budeme myslet, dokud si budeme pouštět jejich filmy a písničky, budou s námi pořád. Budou nám připomínat, že umění je věčné a že někteří lidé prostě nikdy neodejdou. Jen se přesunou do naší paměti, kde mají své stálé místo a pořád dokážou vykouzlit úsměv na tváři nebo pohlazení po duši.
