Článek
Dřív jsem si myslela, že moje maminka má na všechno odpověď. A vlastně ji většinou má. Jenže když jsem si postěžovala, že mě děti každý den budí před sedmou a já sotva stojím na nohou, mávla jen rukou.
„Ale prosím tě,“ říkala s úsměvem, který měli ve výbavě všechny ženy narozené v roce 1960. „To je normální. Vždyť já vstávala i v pět. Sedm je luxus!“
Kdyby tu větu řekla jednou, nechala bych to být. Ale říkala ji pokaždé, když jsem jen naznačila, že jsem unavená. Nerada si stěžuju, ale po několika týdnech nevyspání už jsem se fakt těšila i na zvuk ticha.
„Jednou si zvykneš,“ dodávala a usrkávala kávu, zatímco moje dcera mi věšela na nohu plyšového medvěda a syn se snažil nacpat plastovou kostku do zásuvky.
A tak jsem si řekla, že nastal čas to vzít z jiného konce.
Nedohodly jsme se na tom výslovně. Nebylo to žádné „tak mami, pojď si to zkusit“. Prostě mě jednoho dne sama od sebe poprosila, jestli by mohla mít děti „jen tak“ přes noc. Prý že už dlouho nebyly u ní a že by si je ráda užila. S potěšením jsem souhlasila. A s ještě větším potěšením jsem jí nic nepřipomínala.
Večer jsem jim sbalila pyžamka, oblíbeného plyšáka, kartáčky a pohádku na dobrou noc. Máma si děti odvedla, spokojená jak sluníčko, a já jsem poprvé po měsících věděla, že se vyspím. Usnula jsem dřív, než jsem stihla zhasnout lampičku.
Ráno jsem se probudila o půl deváté. O půl deváté! To v mém světě znamenalo nirvánu. A na telefonu dvě zprávy od mámy.
První, odeslaná v 6:41:
„Tak ty tvoje děti jsou nějaký… ranní ptáčata.“
Druhá, v 6:57:
„Myslela jsem, že sedm je normální. Omyl.“
Musela jsem se smát. To byla teprve první noc.
Zbytek týdne se odehrál tak, že děti během dopoledne zůstávaly u ní, protože jsem měla práci, a já je vyzvedávala po obědě. Máma trvala na tom, že to zvládne, že mě nechce zatěžovat a že aspoň uvidí, jak to funguje u mladé rodiny. Já jsem nic nenamítala. Věděla jsem, že se „to“ blíží.
Druhý den volala už před osmou.
„Prosím tě,“ spustila bez pozdravu, „jak je možný, že jsou oba vzhůru už v 6:20 a do půl sedmé snědí dvě snídaně?“
„To je úplně normální,“ odpověděla jsem sladce. A z jejího ticha jsem slyšela, jak si sahá do svědomí.
Třetí den mi psala:
„Už jim běží druhý díl večerníčku. A je 8:10 ráno.“
Čtvrtý den mi zavolala s nečekanou větou:
„Já chápu, že jsi unavená.“
Pátý den už jsem čekala skoro omluvu. Místo toho jsem dostala výkřik do sluchátka:
„Prosím tě, jak to děláš každý den? Já jsem po těch pěti úplně vyřízená. Oni mají energie jak elektrárna!“
A já? Já jsem si v tu chvíli nepřipadala zlomyslná. Spíš jsem cítila, že si konečně rozumíme. Že se dostala do bodu, kdy viděla realitu takovou, jaká je.
Šestý den přišel zlom.
Maminka se posadila ke stolu, ve vlasech měla zapletenou gumičku, kterou jí děti někdy během rána narvaly do culíku, a držela v ruce hrnek s kávou.
„Víš, já jsem si myslela, že to máte jen tak… lehké. Vždycky jsi vypadala, že to zvládáš.“
Zasmála jsem se. „Protože nemám na výběr.“
Přikývla.
„Jasně. A já jsem zapomněla, jaké to je, když jsou děti malé. Úplně jsem zapomněla. Ale ty jsi to neměla říkat tak tiše. Měla jsi si říct o pomoc.“
Naposledy jsem slyšela takové přiznání, když mi jako malá snědla čokoládové vajíčko, které mi koupil táta, a tvrdila, že ho „sežral pes“. Teď seděla přede mnou úplně stejná jen unavenější.
„Můžu aspoň něco udělat?“ zeptala se.
Byl to upřímný dotaz. Ne jen fráze.
„Jo,“ usmála jsem se. „Občas přijď ráno, než půjdeš do práce, a vezmi děti ven. Klidně jen na půl hodiny. To mi dá víc než celý víkend volna.“
A tak se stalo, že moje maminka, která tvrdila, že sedm je normální budíček, začala dvakrát týdně klepat u nás na dveře v 7:15. Někdy unavená, někdy čerstvá, ale vždycky připravená.
A já? Já jsem se za to, že jsem jí „dala ochutnat realitu“, necítila ani trochu provinile. Protože to nebyla pomsta. Jen malý kurz rodičovství, který jí připomněl, že být máma je práce na plný úvazek a ještě něco navíc.
Od té doby se už nikdy neozvalo „Sedm? To je přece pohoda.“
Ale místo toho
„Chceš pomoct, nebo se aspoň vyspat?“
A to je nabídka, kterou člověk nikdy neodmítá.
