Článek
Bylo to jako sen. Konečně! Po letech, kdy se naše dovolené točily kolem dětských hřišť, zmrzliny a nočních buzení, jsme se s manželem dohodli. Dovolená jenom pro nás dva. Žádné „mami, čůrat!“, žádné „tati, už tam budeme?“, žádné dohadování o tom, kdo snědl poslední sušenku. Jenom my dva. Dospělí. Představovala jsem si romantické večeře při svíčkách, dlouhé procházky po pláži ruku v ruce a nekonečné hovory o tom, jak nám děti krásně rostou a jak se na ně vlastně těšíme.
Můj muž byl nadšený, já taky. Děti jsme předali babičce s dědou (ano, ty dva superhrdiny, co se na tu misi fakt těšili) a vyrazili jsme. Auto narvané jen našimi věcmi, žádné dětské sedačky, žádné hračky, žádné milion věcí, které „nutně potřebujeme“. Cítila jsem se jako tenkrát, když jsme spolu randili, před deseti lety. Svoboda! Lehkost! Vzduch se tetelil očekáváním a já se nemohla dočkat, až si to užijeme.
Cesta proběhla hladce. Povídali jsme si o práci, o budoucích plánech, o tom, jak se těšíme na klid. Dorazili jsme do hotelu, krásný pokoj s výhledem na moře. Večeře, víno, západ slunce. První večer byl dokonalý. Probírali jsme, co se dělo doma, zatímco jsme se balili. Bylo to takové to příjemné bilancování, jako když se vrátíte z dlouhé cesty a povídáte si s někým, kdo s vámi sdílí všechny vzpomínky. Už jsme se smáli historkám s dětmi, protože byly daleko a nemohly nás vzbudit v pět ráno.
Druhý den ráno to začalo. Vstali jsme, nasnídali se, a pak… ticho. Žádný dětský křik, žádné spory o to, kdo bude hrát s autíčkem. Jenom my dva. Seděli jsme u stolu a koukali jeden na druhého. „Tak co?“ zeptal se. „Co co?“ opáčila jsem. „No, co budeme dělat?“ zeptal se. A já si uvědomila, že nemám tušení. Najednou jsme neměli tolik témat, kolik jsem si myslela. Běžné denní věci, ty nám zabíraly většinu času. Starosti s dětmi, s domem, s prací. To byly naše konverzace. Bez toho všeho… zbylo prázdno. Pokusila jsem se o konverzaci o politice, ale rychle jsme zjistili, že se v názorech rozcházíme víc, než jsme si mysleli. Pak jsem zkusila kulturu, filmy. Zjistila jsem, že on poslední dobou sleduje jen akční thrillery, zatímco já se ponořila do romantických komedií. Společné zájmy? Ty se nějak vytratily s nástupem rodičovství.
Pamatuji si, jak jsme se dřív bavili celé hodiny. O snech, o plánech do budoucna, o hloupých vtipech. Teď, o deset let a dvě děti později, jsme seděli naproti sobě a trapně mlčeli. On si pročítal noviny, já předstírala, že jsem zaujatá výhledem na moře. Bylo to divné. Nepříjemné. A začínala jsem se bát, že tahle „dovolená snů“ se promění v noční můru. Vyrazili jsme na pláž. Obvykle bychom stavěli hrady z písku, honili se ve vodě, nebo se snažili zabránit dětem sníst písek. Teď jsme si jen tak leželi. On usnul s knihou na obličeji. Já se snažila číst, ale pořád mi po hlavě běhala myšlenka: „Co se to s námi stalo?“ Cítila jsem se osamělejší, než kdybych tam byla sama. Protože když jste sami, víte, že jste sami. Ale když jste s někým a cítíte se sami, to je horší.
Večer jsme šli na večeři. Snažili jsme se zavést řeč, ale jakmile jsme zabloudili mimo témata jako „děti a domácnost“, hned jsme se zasekli. A tak jsme se pořád točili dokola – co asi dělají kluci doma, co nám babička psala za novinky, nebo co budeme dělat hned, jak se vrátíme z téhle „dovolené“. Jako bychom zapomněli mluvit o čemkoli jiném. Bylo to, jako bychom byli v roli „rodičů“, i když děti byly daleko. Párkrát jsem se přistihla, že si chci vytáhnout telefon a podívat se na fotky dětí, jen abych měla o čem mluvit. Ale pak jsem si řekla, že ne. Že tohle je přece naše dovolená. Že bychom se měli soustředit jeden na druhého. Jenže jak, když se nám ta slova zasekávala v krku?
Uvědomila jsem si, že se během těch let náš vztah tak nějak scvrkl na „partnerské rodičovství“. Byli jsme skvělý tým v péči o děti, v organizování domácnosti, v řešení každodenních problémů. Ale to, co nás spojovalo jako partnery, jako milence, to se někam vytratilo. Bylo to jako, kdybychom se stali kolegy ve firmě „Rodina s.r.o.“, a teď, když jsme byli na „team buildingu“ bez dětí, jsme zjistili, že nemáme o čem mluvit, když se to netýká práce. Ta dovolená byla jako zrcadlo. Ukázala mi něco, co jsem si nechtěla připustit. Že jsme se ztratili. Že jsme zapomněli, kdo jsme jako jednotlivci a jako pár, když jsme nebyli jen rodiči. Bylo to bolestivé zjištění, ale zároveň i takové probuzení.
Poslední dny dovolené jsme strávili spíš mlčky. Nebylo to zlé, ale spíš takové rezignované. Každý jsme si četl svou knížku, poslouchal svou hudbu. Občas jsme si vyměnili pár slov, ale nic hlubokého. A když jsme se blížili k domovu, cítila jsem se zvláštně. Na jedné straně úleva, že se vrátíme k dětem a k té naší známé rutině. Na druhé straně ten hořký pocit, že jsme promarnili šanci znovu se najít.
Když jsme dorazili domů a děti se na nás vrhly, objímali jsme je s takovou radostí, jako nikdy předtím. A v tom objetí jsem si uvědomila jednu věc. Že i když nám děti vzaly kus naší „dospělácké“ identity, tak nám zároveň daly něco neuvěřitelného. Důvod. Důvod, proč být spolu, proč se snažit, proč se smát. A hlavně – důvod, proč se navzájem podpírat, i když zrovna nemáme o čem mluvit.
Ta dovolená bez dětí nebyla romantická idylka, jakou jsem si představovala. Byla to spíš lekce. Lekce o tom, že vztah je jako zahrada. Pokud se o ni nestaráte, zaroste plevelem. A my jsme se na tu naši zahradu soustředili jenom z jedné strany – na ty krásné kytičky, co nám tam vyrostly (naše děti). Ale zapomněli jsme na ty kořeny, které nás drží pohromadě.
Dnes už víme, že klidná dovolená bez dětí je fajn, ale je potřeba na ní dělat něco víc než jenom mlčet. Že je potřeba si najít čas na rozhovory, na společné aktivity, na obnovení těch nití, které se časem uvolnily. Že to chce práci. A že to chce odhodlání. Ne jenom pro děti, ale hlavně pro nás dva. A tak teď, když plánujeme další víkend bez dětí (protože na další týdenní dovolenou si asi ještě nějakou dobu netroufneme), už vím, co musíme udělat. Žádné jen tak povalování na pláži. Ale třeba společný výlet na kolech, kurz vaření, nebo jen tak si sednout a mluvit. Mluvit o všem, co nás napadne. A hlavně – mluvit o sobě. Protože ten náš vztah si to zaslouží. A my si to zasloužíme taky.
