Článek
Víte, léta páně, kdy jsem se poprvé odhodlal na „poznávací zájezd“ s partou kamarádů do exotiky, to byla kapitola sama pro sebe. Představte si to – mladí, nadšení, s batohy plnými elánu a s vírou, že nás nic nemůže zaskočit. První zastávka měla být romantická pláž někde v Asii, kde podle prospektů měly palmy tančit v rytmu vánku a moře šumět jako v pohádce. No, moře šumělo, ale v rytmu bouře, která nás přivítala hned po příletu. Letadlo přistálo za takového slejváku, že jsme měli pocit, že se nám otevřela brána do jiné dimenze. Z letiště jsme se s velkým úsilím dostali do jakéhosi mikrobusu, který vypadal, že zažil minimálně druhou světovou válku a pak ještě desítky dalších. Šofér, chlapík s úsměvem od ucha k uchu a zuby jako perličky, sice neuměl anglicky ani slovo, ale zato mistrně ovládal řeč těla, což znamenalo, že nám s úsměvem naznačoval, že se prostě držíme a modlíme.
Cesta k „luxusnímu resortu“ byla epická. Mikrobus se brodil kalužemi, které byly spíš jezery, vyhýbal se motorkám, které se zničehonic objevovaly ze všech stran, a občas jsme měli pocit, že snad plujeme, nejedeme. Když jsme konečně dorazili, resort vypadal spíš jako kulisy pro nějaký apokalyptický film. Palmy sice tančily, ale spíš takový breakdance ve vichru, a moře šumělo, ale s takovou silou, že by odneslo i naši snídani. Recepční nám s omluvným výrazem vysvětlil, že „malá bouře“ narušila dodávky elektřiny a vody. Takže jsme měli sice výhled na rozbouřený oceán, ale zato jsme se nemohli osprchovat a museli jsme si svítit mobilem. Romantika jak vyšitá!
Ale to nejlepší teprve přišlo. Druhý den, když se počasí umoudřilo a my se odvážili na průzkum okolí, jsme objevili „místní restauraci“, která vypadala, že přežila bez úhony jen díky zázraku. Bez elektřiny, samozřejmě. Kuchař, bodrý chlapík, co uměl kouzlit s wokem, nám s úsměvem nabídl „fresh sea food“. My, hladoví a odhodlaní zažít autentickou kuchyni, jsme si objednali co největší mísu. V tu chvíli jsme netušili, že nás čeká jeden z nejhumornějších kulinářských zážitků v životě. Jídlo bylo neskutečně pálivé, tak pálivé, že nám z očí tekly slzy a uši nám hořely. Snažili jsme se to zapít pivem, ale to jen přilévalo olej do ohně. Kamarád, který je normálně stoik, začal tančit na židli a snažil se si do pusy narvat led, co našel v drinku. Vypadal jako postava z grotesky, jak tam sebou cukal a snažil se uhasit ten požár v ústech. Kuchař se na nás díval s pobaveným úsměvem a asi si říkal, jací jsme to měkkoty. Ale ten večer, i když jsme měli pocit, že nám spálilo patro, jsme se nasmáli jako nikdy. Ta chuť, ten tanec, ten boj o přežití s chilli – to se prostě nedá zapomenout.
Nebo si vzpomínám na dovolenou, kdy jsme s partnerem vyrazili na roadtrip po Evropě. Představte si tu idylku: otevřené silnice, krásná krajina, žádný plán, jen svoboda. První den šlo všechno perfektně. Jezdili jsme, fotili, užívali si. Druhý den jsme se rozhodli, že zkusíme „zkratku“ po staré mapě, kterou jsme našli někde na dně batohu. A to byla ta chyba. Zkratka se proměnila v nekonečnou polní cestu, plnou výmolů, kamení a prachu. Auto, které jsme si pronajali, bylo sice malé a roztomilé, ale na offroad opravdu nebylo stavěné. Drkotali jsme se, skákali jsme, občas jsme měli pocit, že nám upadnou kola. K tomu všemu nám navigace začala hlásit, že jsme mimo silnici, a partner, který je obvykle kliďas, začal dostávat záchvaty smíchu z toho, jak jsme totálně ztracení v nějakém zapadákově.
Nakonec jsme se dostali na jakousi prašnou cestu, kde se před námi objevil stádo ovcí. Stádo ovcí! To byl ten moment, kdy jsme si řekli, že tohle je prostě dovolená, která se zapíše do dějin. Ovce se rozhodly, že si udělají piknik uprostřed cesty, a nám nezbylo nic jiného než čekat a snažit se je přimět k pohybu. S klaksonem jsme to zkoušeli marně, nakonec jsme vystoupili a snažili se je přesvědčit po dobrém. Vypadali jsme jako dva blázni, co se snaží domluvit s ovcemi v cizí zemi. Nakonec nás jeden místní pastevec, co se zjevil odnikud, vysvobodil a s úsměvem nás navedl zpátky na „normální“ silnici.
Ten den jsme sice ujeli asi padesát kilometrů za pět hodin, ale ten zážitek s ovcemi je prostě k nezaplacení.
A pak jsou tu ty malé, nenápadné momenty, které se ale vryjí do paměti. Třeba když se na dovolené u moře snažíte vypadat jako plážový bůh a vlna vás nečekaně smete tak, že skončíte s pískem všude. Nebo když si objednáte v restauraci něco, co vypadá na obrázku lákavě, ale na talíři dostanete něco, co připomíná spíš umělecké dílo, které se nedá jíst. Nebo když se snažíte domluvit s někým, kdo mluví jazykem, kterému nerozumíte ani slovo, a skončíte s tím, že si koupíte deset kilo česneku, místo tří pohlednic. Tyhle malé humorné nehody jsou to, co dělá dovolenou skutečně nezapomenutelnou. Jsou to ty chvíle, kdy se z idylické představy stane realita, která je sice občas trochu chaotická, ale zato plná smíchu a nečekaných zážitků.
A právě tyhle zážitky, ty nedokonalé, ty vtipné, ty s trochou toho adrenalinu, jsou to, co nás na dovolené tak baví. Protože nakonec nejde o to mít perfektní dovolenou, ale o to mít dovolenou, na kterou nikdy nezapomenete. A ty nejlepší příběhy se rodí z těch největších karambolů. Takže se smějte, bavte se, a hlavně – cestujte! Protože život je příliš krátký na nudné dovolené. A už teď se těším, jaké další vtipné historky si přivezete vy.
