Článek
Celý rok se dřete jako šrouby. Od pondělí do pátku jen práce, děti, domácnost. Víkendy? To samé, jen s příměsí kroužků a nákupů. A pak přijde ta chvíle, kdy si řeknete: „Dost! Zasloužíme si odpočinek.“ Plánujete dovolenou. Dlouho, pečlivě, s láskou. Probíráte destinace, hotely, aktivity. Vybíráte to nejlepší, co vám rozpočet dovolí. My si vybrali klidný penzion u jezera, s malebnou terasou a slibovaným „absolutním soukromím“. Představovali jsme si, jak tam sedíme s manželem, s šálkem kávy, posloucháme šumění vln a sledujeme východ slunce. Žádné starosti, žádné povinnosti. Jen my dva a ta idylka.
A pak se to stalo. První ráno. Probuzení do slunečného dne. Vzduch voněl jehličím a čerstvou trávou. Manžel se protáhl a zamumlal něco o tom, jak je to tu božské. Chystala jsem se udělat si kávu a pak se šla podívat na terasu. A tam seděla. Moje tchyně. S obrovským kloboukem na hlavě, pletením v ruce a s výrazem, jako by tam byla odjakživa. „Dobré ráno, zlatíčka! Nechtěla jsem vás budit, tak jsem si udělala pohodlí,“ zazpívala vesele. Moje čelist se snášela k podlaze, zatímco manželovi zjevně vypadly oči z důlků. Žádné upozornění, žádná esemeska, žádný telefonát. Prostě se objevila. Jako bájná bytost z hlubin jezera.
Tchyně, paní Božena, má dar. Dokáže zhmotnit chaos v jakémkoli prostředí. Navíc má ten dar, že si myslí, že ví nejlépe, co je pro nás dobré. A co je pro nás dobré, to je samozřejmě společný program. „Tak co budeme dneska dělat? Co takhle výlet na hrad? Vím o jednom krásném, je tam prý úžasná expozice mučicích nástrojů,“ navrhla s jiskrou v oku, ještě než jsme stihli spolknout první sousto snídaně. Snažila jsem se zachovat klid, ale v duchu jsem už viděla, jak moje dovolená mizí v propadlišti dějin. Manžel se jí snažil jemně naznačit, že bychom si rádi užili klid a odpočinek. Mluvil o romantických procházkách, o čtení knih na terase. Paní Božena ho přerušila s naprostou samozřejmostí: „No právě! Procházky! Vždyť to je zdravé! A na tom hradě se nachodíte až až. A ty knížky si můžete vzít s sebou do autobusu.“
Takže začal kolotoč. Ráno budíček v sedm, protože „čím dřív vyrazíme, tím víc toho stihneme“. Snídaně ve spěchu, protože „po snídani hned vyrážíme, ať se to neprotahuje“. Následovala série „překvapení“. Jeden den nás tchyně odtáhla do botanické zahrady, kde jsme strávili čtyři hodiny mezi kaktusy, zatímco ona nadšeně komentovala každý bodlák. Druhý den jsme navštívili „tradiční řemeslný trh“, který se ve skutečnosti ukázal být shlukem stánků s předraženými tretkami a odpornými suvenýry. Paní Božena se nadšeně prodírala davy, zatímco my jsme se snažili nenápadně zmizet v nejbližší hospůdce. Nepodařilo se. Našla nás. Vždycky nás našla. Jako by měla zabudovaný GPS lokátor na naše neštěstí.
Jednou jsme se pokusili o útěk. Manžel navrhl, že bychom si mohli půjčit loďku a projet se po jezeře. Paní Božena souhlasila. „No to je skvělý nápad! Aspoň si procvičím ruce. V mládí jsem veslovala na mistrovství republiky, víte?“ Manžel se na mě podíval s panikou v očích. Věděli jsme, že tohle je past. Ale už bylo pozdě. Seděli jsme v té loďce, já se snažila ignorovat tchyniny pokyny k veslování, manžel se snažil pádlovat s kamennou tváří, a paní Božena nám vyprávěla historky ze svého mládí. Historky, které jsme slyšeli už nejméně stokrát. O tom, jak vyhrála pohár za nejlepší okurky na zahrádkářské výstavě, o tom, jak se seznámila s tchánem, o tom, jak kdysi chytla obrovského kapra jen holýma rukama. V tu chvíli jsem si přála, aby se ta loďka potopila. Nebo aby mě sežral vodník. Cokoli by bylo lepší než další vyprávění o kaprovi. Nejhorší na tom všem bylo, že tchyně byla přesvědčena, že nám dělá službu. „Vždyť se aspoň podíváte do světa, zlatíčka! Nebudete jen sedět na zadku a nudit se. Život je přece od toho, abychom ho žili naplno!“ říkala s takovou vervou, že jsem si připadala jako největší lenoch pod sluncem. Každý večer jsme se s manželem propadali do postele s pocitem, že jsme absolvovali maraton. Nebo vojenský výcvik.
Místo odpočinku jsme si z dovolené odvezli bolavé nohy, kruhy pod očima a akutní nedostatek soukromí. Naše romantické představy se rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo toho jsme měli vzpomínky na mučicí nástroje, kaktusy a historky o kaprovi. Když se blížil konec dovolené, manžel se snažil vypadat vesele, ale já jsem viděla, jak se v jeho očích zračí beznaděj. „No, tak příští rok si asi vezmeme dovolenou každý zvlášť,“ zamumlal, když jsme balili kufry. Paní Božena se tvářila zklamaně. „Ale to je škoda, zlatíčka! Vždyť je to tak hezké, když jsme všichni pohromadě. Příští rok bychom mohli jet k moři. Vím o jednom hotelu, kde je skvělý animační program. Určitě by se vám líbil!“ V tu chvíli jsem věděla, že naše bitva neskončila. Že to je jen začátek. A že se s tchýní budeme muset naučit žít. Nebo alespoň s jejími neohlášenými návštěvami. Možná, že příští rok si na dveře pověsíme ceduli: „Pozor, tchyně na útěku. Vstup na vlastní nebezpečí.“ Nebo si prostě pořídíme chatu v lesích, kam nezavede žádná navigace. A hlavně, kde není signál. Pro jistotu. Aby si nás nenašla.
